Buď zdráv, Juro!
Ptal ses v posledním mailu, co pro mne, jako člověka, který nestojí na nohách, ale na čtyřech kolech, znamená internet. Velice mnoho dobrého a zároveň hodně zlého. Někdy si říkám, že je to pekelný vynález – infernal- net.
Když jsem začal brouzdat, bylo mi, jako bych se vznášel. Všechno bylo najednou jako na dlani. Cokoliv chci slyšet a vidět , to slyším, vím, vidím, ale bohužel nevítězím nad svou nenasytnou zvídavostí. Je to mne jako droga. Namítneš, že už půl roku hledím do omamující obrazovky, a to by mělo stačit, abych byl schopný ovládat se. Nedokážu si určit, co chci vědět. Vlastně vím to! K tomu, aby mne zaměstnavatel nevyhodil, využívám internet plánovitě a všechno je přístupnější než se dopravovat dodávkou i s vozíkem na školení, které se pořádá v „ bezbariérovém“ sále, do kterého však vedou tři nejapné schody. A dveře na WC úzké a kam, když je člověku úzko ? Už se netrápím tím, že není pro mne dosažitelné všechno , co svět nabízí, že bych to stejně i zdravý a superprachatý nestačil vidět a prožít, ale ta všivá bednička s kabelem ve mně najednou vyvolala touhy, o kterých jsem neměl vůbec tušení.
Sedím sice na vozíku, se kterým se dostanu ledaskam a chodníků s vysokými obrubníky ubývá, ale sám si stavím jednu velkou překážku : nasávat ze sítě všechno, i to co nepotřebuji. Tato ohrada mi brání, abych žil naplno svůj reálný, byť různě okřesaný život venku, mezi živými lidmi, ne s virtuálními stíny a drzými reklamami na daleké kraje a přeslazené sny, abych nepsal stovky mailů a esemesek také živým lidem, které však potkávám jen jako řádky písmen proložené smajlíky a v huhlavém skype telefonu, byť z nějakého exotického konce zeměkoule.
Už mě téměř nikdo nenavštěvuje ani nezve. Tak dlouho jsem se omlouval, že nemám čas až nemá nikdo čas pro mne. Zůstal jsi vlastně, Juro, jenom ty, co se snažíš, aby ze mě nebyl internetový závislák, jak občas slyším od ženy.
Denně si umiňuji, že jen dva prstíčky položím na klávesnici a hned zase půjdu. Hodinu, dvě pracuji a pak pro osvěžení „jdu na procházku.“ Tu přečíst kritiky na nové knížky, které hned zapišu do složky „určitě přečíst“ (je jich tam už 183 ! ), tu se podívat do encyklopedie na neznámé slovo nebo přidat svoji poznámku do diskuze k atraktivní efemérní zprávě. A už v tom lítám! Ve zprávě je odvolávka, otevřu ji a v ní další odvolávka a tak pořád dál a dál. Najednou jsou pryč tři, čtyři hodiny. Honem udělám pracovní povinnosti a něco pojím, co nachystá manželka. Vím, co se se mnou děje, ale nemám sílu poručit si: dost ! Některý den net vůbec neotevřu. Je to báječný pocit svobody a jsem na sebe hrdý, že se ovládám, ale z toho se hladový, přisleplý odpotácím od záludného monitoru až večer nebo k půlnoci. V polospánku si sugeruji: zítra to dokážu ! Vím, co chci a dál ani ň, kdyby z obrazovky eura padaly.
Píšeš, žes prošel něčím podobným, ale že jsi se s tím vypořádal mnohem dřív. Snad je to tím, že jsi pohyblivější, ne promiň, na tom přece vůbec nezáleží. Je pořád lepší mít ochrnutý obě nohy než ochrnutou vůli.
Ale, abych tě přece jen potěšil. Tento týden jsem s manželkou, která taky kolem sebe rozráží vzduch stupačkami vozíku, byl dvakrát nakupovat. Bylo nám fajn. Kolem nebylo sice všechno v barvách, ale bylo to opravdové. Když se trafikantka ptala: „Nebyl jste dlouho nemocný?“ řekl jsem: „Dalo by se to tak
říct.“
Měj se moc fajn a napiš, kdy tě můžeme navštívit.
Ivan