S handicapem žiju odjakživa. Sedíce před počítačem, skoro jakoby nebyl - zamýšlí se nad rolí internetu ve svém životě Ivana Nováková.
Ve společné domácnosti s internetem žiju 13 let. Z hlediska životní historie je to chvilka, ale z pohledu způsobu připojení, rychlosti a kvality je to velká změna. V prvních letech jsme se k internetu připojovali přes telefon. Na poněkud stresující zvuk vytáčeného připojení nezapomenu. Když jednou přišel zkušený odstraňovatel virů, divil se, že ještě používáme takové zastaralé připojení a mhouřil obočí se slovy: "To bude drahé." Od těch dob jsem si navykla brouzdat internetem rychle a číst globálně a hodně přeskakovat. Těžko se toho zbavuju i když už dlouho se přes telefon nepřipojujeme.
S handicapem žiju odjakživa. Sedíce před počítačem, skoro jakoby nebyl. Projeví se, až když bych tak trávila dlouhý čas. Ze židle před počítačovým stolem nespadnu, pokud mi nepodjede. Intermet je lákavá oblast. Od časů, kdy jsem se naučila zkoordinovat své pohyby s myší, nemám vlastně potíže s ovládáním. Ovládání ikon dotykem čidla, tužky je skvělá možnost. Kdysi jsem to zkoušela a myslím, že až si budeme příště renovovat myš, zvolíme tu dotykovou variantu.
Internet je pro mě jako kniha. Vydává zvuky, obrazy. Na rozdíl od knihy nevoní, ale to je jeden z mála záporů. Internet mi nabídne možnost, najít si knihy nebo oblečení, aniž bych musela namáhavě prohledávat regály. Přinesl mi samozřejmě možnost psát maily v klidu svého pokoje, a stejně tak je posílat. Představa, že si v době sněhové vánice objednám domů chléb, šunku, sýr a víno, je taky romanticky lákavá. Ještě jsem to nezkusila. Hned potom následují komunikační programy, ICQ a skype. Většinou jsem tak vedla radostné hovory, ale vyřešila jsem touto cestou i svízelné situace, když byl k tomu člověk na druhé straně ochoten.
Dlouho jsem pracovala s vydatnou pomocí internetu. Byla to práce tvrdá, vážila jsem každou minutu a cítila jsem vždycky tu vysezenou pracovní dobu na svém těle. Handicap se vzpíral. Takže se vrátím pro mě k nejpříjemnější možnosti internetu, nacházení lidí, které by člověk v realitě nejspíš pohromadě nepotkal. Myslím tím společnost lidí, píšících si blogy. Je to trochu voayerství, ale míru otevřenosti si volí člověk podle svého a píšícímu dává možnost zachytit své myšlenky v čase a třeba se k nim někdy vrátit, případným komentujícím můžou po čase vytvořit docela přátelskou skupinu. Je to tak trochu zdání, nejsou tolik konfrontováni s případnými negativními vlastnostmi jedinců. Pokud ano, dávají to najevo, dotyčnému to napíšou.
Dál možnost sledovat záznamy z různých archivů. Pořady, konference. Vidět přednášku, seminář. Je to skvělé, ale svádí to ke stereotypu - sleduju to, pak jako bych tam byla. Jsou to ale podle mě rozdílné prožitky, jako sledovat sobotní divadlo v televizi nebo v hledišti. Na Spolužácích jsem našla spolužáky ze základky a občas si napíšem. A spolužáci z následující školy tak zase našli mně. Kdybych chtěla svůj handicap skrýt, asi by internet byl tou nejsnazší cestou. Někdy by to mohlo být úlevné. Srovnání pozic, srovnání šancí. Ale nedělám to. Nemávám s ním, ale je součástí mé životní reality.
Internet nabízí orientaci, předestírá mi možnosti. Ne, život mi nezachránil. Pomoc jsem si už několikrát přivolala mobilem. A se zápory internetu je to asi na míře handicapu nezávislé. Bere čas. Jsme rychlejší, ale ne tolik hloubaví. Šetří moje kroky i kilometry elektrickému vozílu, ale kondici neprospívá. Tak to vidím já.