Ve středu 23. ledna zemřel jihočeský spisovatel s nesmírně hlubokým lidským cítěním. Bylo mu 69 let
Jako blesk zasáhla veřejnost středeční zpráva o nenadálém úmrtí spisovatele Jana Nouzy, který žil a tvořil v obci Lužnice. Tři týdny předtím oslavil své 69. narozeniny. Byl dlouholetým členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů a držitelem jihočeské literární ceny Číše Petra Voka za celoživotní dílo.
Znám byl především jako autor s nesmírně hlubokým lidským cítěním, což se odráželo nejen v jeho vztazích, ale také v knihách. Velice miloval jižní Čechy a byl hrdý na své jihočešství. Mezi přáteli rád dokazoval, že jeho rod zde "po meči" existoval už od roku 1590. Možná to byl i důvod, proč se tak pečlivě věnoval psaní kroniky obce.
Ti, kdož jej znali, vědí, že podstatnou část života strávil v pojízdném křesle. Zavinil to úraz při hodině tělocviku na hornickém učilišti v Meziboří u Litvínova, kam jako patnáctiletý chlapec nastoupil. To nasměrovalo jeho život jinou cestou než u ostatních teenagerů té doby. Několikaleté putování po operačních sálech a rehabilitačních zařízeních jej nakonec trvale posadilo na invalidní vozík.
Byl statečný
Byl ale statečný, nestěžoval si, nezatrpkl. Našel si svou cestu, jak uplatnit své schopnosti a pomáhat druhým. Psal a publikoval nejen o svých zkušenostech a prožitcích, ale i o osudech druhých, jimž život rozdal problematickou kartu, o lidech s postižením.
Spisovatelskou kariéru odstartovala povídka publikovaná v roce 1965, ale jeho první kniha měla premiéru až o 13 let později. Následovaly další tituly, také povídky, fejetony, reportáže, rozhovory a články pro tisk a rozhlas. Byl i autorem filmové novely, scénáře pro televizní dokument a asi rok zaskakoval za Jana Potměšila v TV pořadu Klíč.
Mezi čtenáři si vydobyly oblibu zejména jeho knižní tituly jako Z návsi je k nim blízko, Námluvy s jezevčíkem, Rytíři naděje, Amor na útěku nebo Třeboňsko v obrazech. Jeho povídky se objevily i v antologiích Století lásky a nenávisti, Měsíc ve dne či Každý běží svou míli. Některé z nich byly přeloženy do němčiny, polštiny či ruštiny. Dokonce po roce 1989 působil v Lužnici tři roky jako místostarosta. V roce 1986 se oženil, stal se pyšným otcem a následně vlídným dědečkem dvěma vnoučatům. Mezi ocenění, která získal, patří kromě Číše Petra Voka čestné uznání za prvotinu Z návsi je k nim blízko, Cena ministra zdravotnictví Za dlouholetou práci ve prospěch lidí se zdravotním postižením, Cena Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám a několik dalších cen od Vládního výboru pro zdravotně postižené.
Nečekaný odchod
Ale vždy a všude byly pro Jana Nouzu na prvním místě lidé, zejména ti, kteří potřebovali pomoc společnosti. "Celý život potkávám skvělé lidi a taková setkání jsou pro mne honorářem, který vám nevyplatí žádná účtárna na světě," říkal empatický autor.
Jeho nečekaný odchod znamená velkou a bolestnou ztrátu pro okruh jeho blízkých, přátel, ale i veřejnosti, nejen té čtenářské. Bude nám všem chybět jeho pochopení a snaha vždy nezištně podat přátelskou ruku. S Janem Nouzou se budeme moci naposledy rozloučit 29. ledna od 13 hodin v třeboňském kostele sv. Alžběty.
---
Jan Nouza: dílo Prvotinu sestavil z povídek uveřejňovaných v tisku: v cyklu Z návsi je k nim blízko se zaměřil na dramata lidí poznamenaných osudem a disharmonií v rodině. Důraz dává na víru v morální zásady, podobně jako v knížce Námluvy s jezevčíkem. Soubor Amor na útěku tematizuje milostné vztahy. V próze Nezůstat sám spojil milostný příběh, trauma invalidy, který po úrazu hledá novou citovou identitu, a pokus o náčrt společenské krize. Reportážní charakter mají povídky Rytíři Naděje. Téma handicapu spojuje rozhovory Potkával jsem lidi. Zdroj: Databazeknih.cz
Foto: JAN NOUZA. Ve středu odešel jihočeský spisovatel Jan Nouza (* 2. 1. 1944, Lužnice – † 23. 1. 2013, České Budějovice). Před třemi týdny měl 69. narozeniny.
Foto: Deník/ Václav Pancer
O autorovi: HANKA HOSNEDLOVÁ, Autorka je publicistka