Potřebný je nejenom vozíčkář, ale i jinak postižený člověk. Například nevidomý. Nebo ten, který prožívá deprese či je prostě starý.
Trutnov – Po úspěchu letního seriálu Zajímavé ženy regionu Krkonošského deníku, přinášíme mužskou alternativu – Zajímaví muži regionu. Ve třetím díle seriálu nám na otázky odpovídal Jan Roček, předseda Klubu vozíčkářů v Trutnově.
- Jaké profese jste za svůj život vykonával?
Vyzkoušel jsem řadu profesí nejrůznějšího zaměření. Závozníka, topiče, bezpečnostního a požárního technika, sanitáře, pečovatele v diakonickém středisku, učitele na Speciální základní škole ve Voletinách nebo archiváře městského archivu. Odroku 2003 jsem pastoračním asistentem Církve československé husitské na faře v Trutnově, kde od roku 2004 má zázemí i Klub vozíčkářů díky bezbariérové úpravě.
Hledal jsem cestu, jak si splnit sen
- Kdy jste se rozhodl věnovat práci s hendikepovanými lidmi?
Již během praxe sanitáře na neurochirurgii v královéhradecké nemocnici. To jsem věděl, že chci rozhodně pracovat s lidmi. Osudnou se mi stala až návštěva Klobouků u Brna, kde je evangelické diakonické středisko Betlém. Právě zde jsem začal poznávat vozíčkáře. Později jsem pracoval v diakonickém středisku Betanie v Náchodě. Tam jsem ve volnu jezdil s vozíčkáři na výlety a začal i svou dovolenou trávit na táborech s mentálně postiženými dětmi. Pak mi došlo, že jsem již dlouho hledal cestu, jak uskutečnit nějaký sen. Jen jsem ještě stále nevěděl přesně jaký. K naplnění došlo až v Trutnově, kdy za pomoci manželky vznikl Klub vozíčkářů v květnu 2002. Díky kontaktu s farářem Tomášem Karlem se fara upravila tak, aby klub mohl mít zázemí. Navíc i to, že jsem sám v částečném invalidním důchodu, mi pomáhá více pochopit, co lidé s postižením prožívají.
- Co pozice ředitele Klubu vozíčkářů v Trutnově obnáší?
Každého ředitele vždy čeká spousta starostí. U mě se vše ještě musí skloubit se zaměstnáním v církvi. Klub vozíčkářů má ovšem nejednu zajímavost. Vše, co se odehrává, je přáním členů. A mojí starostí je, pokusit se jejich přání splnit. Také je třeba zajišťovat sponzory a ani nějaká ta úředničina se mi nevyhne. Manželka vede kroniku klubu. Snažíme se především vést vozíčkáře k odpovědnosti. Jejich život není "životem chudáků", pokoušíme se jim dát prostor pro seberealizaci. Aby poznali, že i když nemůžou, tak můžou. A vidíme výsledky. Jedna vozíčkářka píše nádherné verše, druhý se třetím se věnují sportu, další modelaří a tak dále.
- Čím dalším je Klub vozíčkářů v Trutnově specifický?
Dochází tu k propojení církve s postiženými. Chceme totiž ukázat, že církve nechtějí po lidech jenom peníze, ale dokáží také pomoci. Také se lišímetím, že nejde o sportovní klub, jako tomu bývá u jiných seskupení vozíčkářů, ale o klub volnočasový. Máme v něm i těžce postižené. Z hlediska činnosti nejezdíme jen na výlety a nezveme jen známé osobnosti. Zajišťujeme poradenství a snažíme se uspořádat akce, jaké dělají všichni ostatní. Víte, jak je zajímavé vidět mezi seniory Mikuláše, čerta i anděla na vozících? Náš klub se podobá spíše těm v západní Evropě a je těžké najít něco podobného ve zbytku republiky.
- Jak dosáhnete toho, aby se lidé s postižením akcí zúčastnili?
Vozíčkáři jsou specifičtí. Jen tak něco je neosloví. Často se ptají, jak se kam dostanou, zda je všude přístupné bezbariérové WC a další věci. Na začátku bylo těžké je motivovat na výlet například na hvězdárnu. Teď, když získali důvěru, tak je zase těžké je brzdit v rozletu. Lidé mají akce rádi, protože si mohou společně poklábosit a zavzpomínat. Vzpomínky nikdo nikomu nemůže sebrat a někteří hrozně rádi vzpomínají. Je dobré vést je i k ohleduplnosti, jak říkáme, "k choďákům". Snažit se komunikovat a nehledět jen na sebe. Aby třeba věděli, že když jedou na výlet, tak je slušné přinést aspoň nějaký drobný dárek z výletu těm, co se o ně starají a nesou největší břímě v jejich péči. Aby viděli, že rodina není jen nástrojem, ale že si na ni při zážitcích vzpomenou.
- Co děláte vy ve volném čase?
Věnuji se rodině a také rád čtu. Máme doma všechny spisy Aloise Jiráska a mnoho dalších knih. Hodně volného času věnuji i studiu. Nyní již od prázdnin pracuji na bakalářské práci na téma Jan Ámos Komenský ve 20. a 21. století. Manželka mě také seznámila s krásami Francie, a tak tam již několik let jezdíme. Máme rádi oblast Bretagne, malujeme v Provence. Rozhodně nejsme typy, co by polehávaly jen na pláži. Když je čas a vyjde počasí, tak vyrazíme do Krkonoš. Chodíme po krkonošských hřebenech, z boudy na boudu. Jinak mě také hodně zajímá historie a ve zbytku času se věnuji rukodělné a výtvarné činnosti.
Starat se? Jen to prostě nestačí
- Proč by se o akce pro vozíčkáře měli zajímat i lidé bez postižení?
Jak a kde se chcete lépe naučit vnímat druhé lidi než ty, kteří jsou jakkoli na okraji společnosti? Starat se o ně nestačí.
- Máte návod, jak na to?
Zkusil jsem si sednout na vozík a dojet ke schodům. Ale co dál? Pro pochopení nevidomých je dobré zavřít oči a zkusit tápat. Nikdo nikdy nevíme, co nás čeká. Zítra další může skončit na vozíku nebo oslepnout. Zhouba lidstva není nemoc jako rakovina nebo AIDS, kterých se všichni bojíme. Zhouba pro lidstvo je nezájem o druhého člověka. I proto vznikl náš klub. Ne jako zařízení, kde se dostane postiženým základní péče. Chceme, aby zdravotně postižení a potřební lidé poznávali různé věci a viděli, že mohou pochopit i to, co je pro chodící naprosto normální. Nejedná se jen o vozíčkáře. Potřebný je nevidomý, starý, v depresích a další lidé. Prostě a jednoduše každý člověk.
- Jaké je vaše osobní přání?
Chtěl bych poděkovat všem, kteří klub podporují. Zastupitelům Trutnova, sponzorům, rodinám našich členů, dobrovolníkům, Správě Krkonošského národního parku, charitě a dalším. Především pak manželce a rodičům, kteří mi hodně pomáhají. V činnosti klubu se prolíná mnoho rovin. A každý, kdo se podílí na této záslužné činnosti, si zaslouží dík.
---
Curriculum vitae Jan Roček se narodil v roce 1966 v Trutnově a vyrůstal v Žacléři, kde také navštěvoval základní školu. V Trutnově studoval na gymnáziu. Pak se rozhodl vzdělávat v psychoterapii, a proto absolvoval kurz a pak školu tohoto zaměření. Vystudoval magisterský obor Jednooborová teologie na Husitské teologické fakultě a nyní opět studuje na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, obor Náboženská výchova. Rád si doplňuje vzdělání nejrůznějšími kurzy, což potvrzují jeho slova: "Jsem věčný student."
Foto: