Létala jsem v povětří bez ničeho. Jako vážka nad vodou, jako papírový drak. Příště jsem byla v cizím městě, bydlela v mrakodrapu a nemohla se dostat ven. Často jsem pekla nějaké placky na za mnou se rozprostírala poušť.......Nevěděla jsem kde jsem, kdo jsem a proč. Velice často jsem měla pocit, že jsem někde ve vězení za mřížemi, dokonce se mi vybavovala místa, kde ovšem žádné nebylo. Sny, sny - jedna asi v hlubokém bezvědomí, jiné - kdy asi?
To bylo v roce 1989. Dlouhé měsíce po nemocnicích s pozdním zjištěním virové encefalitidy. Po propuštění domů - na revers, jsem začínala nový život. Se zjištěním praktické hluchoty, poruchou vestibulárního systému a silný ušní šelest. První měsíce byly kruté, učila jsem se znovu chodit, psát, nadšením byly první úspěchy. Pak i když mi někde vydali něco, co jsem napsala. Nejdříve to byly článečky. Znovu jsem začala psát spoustě známým a příbuzným a nadšena jsem byla z každého přišlého dopisu. Začala jsem s doprovodem chodit ven. Stala jsem se členkou ZO SP v mém bydlišti, dostala jsem dopis z Klubu ohluchlých od paní Dvořákové - předsedkyni. Na její popud jsem se seznámila s další členkou, bydlící nedaleko nás. Učila jsem se a učila. Vše postupovalo pomalu díky manželovi, díky mé dceři a bratrovi.
Nejkrásnější byl dárek k mým "šedesátinám". Můj první počítač¨. Ten jsem toužila mít již mnoho let, vlastně od chvíle, kdy jsem je poznala. A nakonec po těch dlouhých letech jsem se dočkala. Dcera sehnala starší počítač, tak na tom jsem se začala učit. Opět tedy nastalo učení - vlastně trvá stále.
Otevřel se mi nový svět. Poslala jsem první mailovou zprávu, naučila se otevírat stránky serverů, postupně jsem se naučila užívat získávat další - tedy nové informace. Formou chatování jsem se spojila s přáteli Klubu ohluchlých, získala jsem nové zkušenosti v komunikaci, která tak obohatila můj život.
Samozřejmě že k počítači jsem potřebovala technickou pomoc, protože první začátky byly samá chyba. V menších problémech pomohla dcera, bratr, pak i technik z renomované firmy, jednou i známý z mailování, který je velice šikovný, zručný a má bohaté vědomosti. Začala jsem číst odbornou literaturu, kterou mne právě zásobil můj bratr. Občas pomohli i moji synovci - báječní kluci, protože i ti již mají s počítači dlouholeté zkušenosti.
Jsem toho mínění, že pro nás, zdravotně postižené - jako v mém případě hluché, je počítač velikou pomůckou. Právě ta možnost komunikace s jinými je k nezaplacení. Nedovedu si proto bez počítače své dny již představit. Je to můj většinou věrný kamarád, občas můj nepřítel, když mi něco nejde. Tak zase přijde k pomoci pomocník - či pomocnice. Bratr, má dcera - hlavně odborné knihy.
Jeden dlouhodobý úkol mám stále před sebou. Začala jsem se učit angličtinu, abych rozuměla některým pojmům. Největší problém spočívá v tom, že neslyším, jak se která slova vyslovují. Zjistila jsem však, že některé slovníky mají i fonetické vyjádření, tak takový nyní sháním. Zatím mi vypomáhá jedna příbuzná, která angličtinu vyučuje. Mám tak jeden sešit, který nazývám "můj malý anglický slovníček". Nyní mám nainstalovaný ICQ program, tak si mohu vyměňovat zkušenosti a poznatky i touto formou a úzkým okruhem znalých lidiček.
Počítač mám tři roky. Je to zřejmě ještě krátká doba na to, abych znala vše. Bojím se i s antivirovým zabezpečením toho, co nejvíce straší. Napadení virem. I když v těch úplných začátcích můj bratr říkal, neboj se, nejhorší počítačový vir jsi ty.
Měla jsem zájem i o projekt Národního programu počítačové gramotnosti, dokonce jsem dostala odpověď. J e n ž e na výuku bych potřebovala více účastníků sluchově postižených - což jsem nenašla. Bohužel. Našla jsem však pochopení v naší - dříve Okresní, nyní Krajské knihovně. Prošla jsem tam za pomocí velice solidní pracovnice rychlokurzem některých úkonů, spojených s Internetem. Jsem za to velice vděčná, jako za cokoliv, co obohatí mé znalosti.
V souhrnu lze uvést, že můj handicap je hlavně mé zdravotní postižení - praktická hluchota a můj Internet je můj kamarád, pomocník zcela jedinečný.