" Létala jsem v povětří bez ničeho jako vážka nad vodou," vzpomíná na dobu po ohluchnutí Jarmila Vojtěchová ve své povídce Okamžiky hluchého života. Jarmilka, jak ji s jejím svolením důvěrně oslovuji, byla jednou z neslyšících autorů a autorek, jejichž tvorba byla prezentována na loňském literárním večeru Gongu v kavárně Vesmírna.
Této slavnostní akce se sice Jarmilka ze zdravotních důvodů zúčastnit nemohla, nicméně tam s ostatními byla alespoň prostřednictvím svého díla. Kdo se však za dech beroucími verši skrývá? Jaké životní zkušenosti způsobily, že vás při jejich čtení hřeje, a zároveň i mrazí? Pojďte se mnou nahlédnout do třinácté komnaty Jarmilky Vojtěchové.
BYLO TO JAKO ZLÝ SEN Rok 1989 se sametovou revolucí a pádem komunistického režimu ovlivnil životy všech lidí v České republice. Ovlivnil i život Jarmilky, a to hned dvěma různými způsoby: jednak samotnou změnou společenského klimatu, jednak nemocí, na jejímž konci stála hluchota a mnohá další zdravotní omezení. "Nevěděla jsem, kdo jsem, kde jsem, nepoznávala jsem manžela, tvrdila jsem, že má dcera není vdaná a že nemám vnoučata," vypočítává Jarmilka pocity, které ji provázely po propuštění z nemocnice. Hospitalizována byla po několika týdnech od vypuknutí prvních zdravotních problémů, kdy Jarmilce lékaři nejprve diagnostikovali chřipku, poté problémy s krční páteří a teprve když Jarmilka bezdůvodně omdlela, byla přijata na neurologii. Po dalších čtyřech měsících v nemocnici odhalila vyšetření virus pásového oparu. "Nevím, kde jsem k tomu přišla," říká Jarmilka, "manžel sice tvrdil, že mohly být infikované věci, které jsme v zaměstnání třídily pro charitativní akci do oblastí Ruska, postižených rozsáhlým zemětřesením, ale s jistotou to říci nemohu."
Komplikovaná forma onemocnění se podepsala na ztrátě řeči, paměti, hybnosti, na poruchách sluchu, a lékaři nastínili možnost umístění Jarmilky do ústavního zařízení. S tím však její manžel nesouhlasil a Jarmilku si vzal na reverz domů. "Za to, že jsem na tom dnes tak, jak jsem, vděčím právě manželovi," přiznává Jarmilka v dokumentu České televize. "On byl tím hnacím motorem, který mě učil znovu mluvit, číst, psát a chodit," dodává se slzami v očích. Situace byla náročná pro celou rodinu. Jarmilka nechodila, trpěla ztrátou paměti, nedokázala se orientovat ve své situaci. Zpětně si vybavuje, že tehdy ještě nijak zvlášť nevnímala ztrátu sluchu, která představovala jen jednu z mnoha těžkostí. "Vzpomínám si jen, jak jsem stále chtěla po manželovi, ať proboha vypne ten kompresor. Dlouho trvalo, než jsme přišli na to, že trpím silnými šelesty, které se mi kvůli postižení určité části mozku ozývaly tu na pravém, tu na levém uchu. Bylo to hrozné," přiznává Jarmilka.
KOUKEJ, NIC SE NEDĚJE.
JSI PROSTĚ HLUCHÁ!
Skutečnost, že neslyší a tělesně je na tom velmi špatně, na Jarmilku dolehla až téměř po roce od onemocnění, kdy už se jí mysl takzvaně vrátila do reality. Kdy už se dokázala, i když s obtížemi a za pomoci chodítka, pohybovat, kdy už dokázala mluvit a myslet, vnímat. "Vnoučata mi říkala: Babičko, zazpívej nám," vzpomíná dojatě Jarmilka a vypráví o svém dětství, muzikantské rodině, hře na klavír, účinkování v tanečním souboru společenských tanců. "Celý život jsem ráda a hodně zpívala a najednou jsem neslyšela tóninu a nevěděla, jestli dokáži zazpívat i za této situace," říká Jarmilka. Vnoučátka však naléhala, tvrdila, že to nevadí, když babička nebude zpívat úplně stejně jako dřív, chtěla jenom, aby se zase navrátily jejich společné chvilky. Jarmilka neodolala jejich naléhání. Zazpívala a na základě těchto zkušeností dokonce napsala fejetonek "Babičko zazpívej nám," který vyšel jako Jarmilin první literární počin v časopise Gong. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat – fejetonu si všimla paní Anica Dvořáková, předsedkyně Klubu ohluchlých. Spojila se s Jarmilkou a seznámila ji s činností klubu a jejich členy. Pozvala ji na kurz odezírání, kde se Jarmilka dozvěděla o existenci televizoru se skrytými titulky, obdržela kartičku "Jsem neslyšící," kterou začala používat na poště, na úřadech, v obchodech, získala spoustu praktických rad a návodů. "Koukej, nic se neděje, jen jsi prostě hluchá," vybavují se Jarmilce i po letech slova Anicy Dvořákové. I když se někomu může tato poznámka zdát hodně tvrdá, svůj účinek rozhodně měla: Jarmilka se začala se svojí hluchotou pomaličku smiřovat.
DÁRKY BLÍZKÝCH PŘINESLY ZMĚNU Každým dalším dnem se Jarmilka vzpamatovávala ze své nemoci a učila se žít svůj druhý život. Po celoživotní aktivitě, činorodosti a vysokém pracovním nasazení se však na omezení tělesné a smyslové stránky osobnosti zvykalo jen velmi těžce. Problém představoval také informační deficit, zapříčiněný hluchotou. Jarmilka si bytostně uvědomovala, že jí chybí mnoho informací, které se k ní dříve dostávaly naprosto bezděčně poslechem. Stejně tak jí chyběl i společenský kontakt s ostatními, omezený z důvodu snížení tělesné mobility pouze na ojedinělá setkání. Velký zlom nastal až s narozeninovým dárkem. K šedesátinám obdržela Jarmilka od své dcery počítač. "Dcera byla asi zklamaná, když se ode mě nedočkala jásající reakce," vzpomíná s úsměvem Jarmilka na rozbalení netypického dárku, "ale já byla přemožena emocemi.
Udělala mi strašnou radost!" Počítač se stal pomocníkem, průvodcem, rádcem, seznamkou a později i pracovním nástrojem. Protože se však Jarmilka učila pracovat s výpočetní technikou víceméně sama, uvítala, když si přečetla v Karlovarských novinách, že v místní knihovně nabízejí kurzy počítačové gramotnosti pro seniory a přihlásila se.
Významnou roli však sehrál ještě jeden dárek: kniha "Vejce a já," kterou dostala Jarmilka od své kamarádky a která obnovila její vášeň pro čtení. "Začala jsem zase chodit do knihovny a doslova hltala literaturu všeho druhu," říká Jarmilka. V té době také objevila básničky z dob, kdy studovala na hospodářské škole, a po jejich přečtení si řekla, že by se k básnické tvorbě mohla zkusit vrátit. Nejprve psala jen tak do šuplíku. Jednou však dala přečíst svoji báseň paní Anice Dvořákové, a ta usoudila, že je škoda psát si sama pro sebe. "Anica mne stále popichovala, abych se zapojila do toho či onoho. Navázala jsem kontakt s libereckým sdružením Umělci malujícími rukama a nohama, kde mi od roku 1999 až do teď zveřejňovaly v každoročních kalendářích části mých veršů. Z toho jsem měla radost já i moji blízcí," říká Jarmilka. Následovaly články v Karlovarských novinách, v Seniortipu, v časopisu Můžeš, ocenění na konferenci INSPO, povídky a verše v Gongu. "Stále mám v šuplíku hodně svých výtvorů, které prošly kritikou manžela, dcery, později i vnoučat," říká Jarmilka a přemýšlí nad jejich umístěním na svém webu.
NA ZTRÁTY SE ZAPOMENOUT NEDÁ Nyní žije Jarmilka v domě s pečovatelskou službou v Karlových Varech, kde zemřel před čtyřmi lety po těžké nemoci její manžel. "Manžel mi stále moc schází," říká smutně Jarmilka. "To, že si mohu trochu popovídat se sousedkami – pokud jim tedy rozumím, protože většina lidí neumí mluvit pomalu – to není takové, jako když jsme si s mužem vyprávěli o všem, co nás zajímalo," vzpomíná na společné chvilky s mužem. Nežehrá však na osud. Uvědomuje si křehkost života a snaží se jej vychutnávat navzdory nepříznivé zdravotní situaci. Její moudrost, nadhled, laskavost a humor by jí leckdo zdravý mohl závidět. "Se ztrátami, ať již lidskými nebo zdravotními, jsem se nikdy nesmířila," přiznává Jarmilka, "ale snažím se jim nepodlehnout." Se svojí vnitřní bolestí bojuje vzpomínáním na hezké chvilky, které jí život připravil, a jejich převedením do veršů. Činí tak z přesvědčení, že všechny krásné okamžiky života by neměly zahynout, protože prožité zkušenosti, zažité pocity, smutky a radosti, to všechno může být pro ostatní přínosem. "Stále se ve mně ozývá bývalá sociální pracovnice," hovoří Jarmilka o dalším velkém zdroji inspirace a vzpomíná na dobu, kdy pracovala na oddělení péče o děti a zabývala se problematikou trestné činnosti páchané na dětech. "Až všechny zkušenosti jednou zpracuji, bude z toho román," spřádá Jarmilka s úsměvem své další plány.
Nesmíme si však myslet, že se Jarmilka uzavřela pouze do svých vzpomínek. Vyhledává pro ostatní seniory informace na počítači, navázala úzkou spolupráci s místní knihovnou, šíří osvětu o sluchovém postižení. "Jsem ráda, že se nám podařilo v Domě s pečovatelskou službou uvést do pohybu tzv. Seniorský občasník, který nám tiskne Městská knihovna," upozorňuje na vydání druhého čísla Jarmilka. Své osvětové role se zhostila do té míry, že ji znají i mimo zdi pečovatelského domova. "Psala jsem takový menší seriál o sluchově postižených lidech do Karlovarského týdeníku," říká Jarmilka, "co pro ně znamená, když se nemohou domluvit, nebo přesněji, když se s nimi nikdo nesnaží domluvit."
Její činorodost si zaslouží obdiv. Jarmilka se například začala věnovat fotografování. Své intenzivní fotografické pokusy nazvala "Krásné okamžiky při pohledu z okna." (ukázka na straně 42). "Pohybuji se jen s obtížemi, venku se tedy fotografování nemohu plně věnovat, ale mám z pokoje krásný výhled na svítání, na mraky – někdy nádherné, jindy děsivé – které se krásně fotí," vypráví o svých momentkách Jarmilka. "Přála bych si toho ještě hodně vidět, mít o hodně lepší zdraví, mít kolem sebe lidi, kteří se nehrabou v malichernostech a dokáží dodat i v horších chvílích odvahu k dalším dnů," uzavírá své vyprávění Jarmilka. "Hlavní je naučit se smát, i když se chce plakat," dodává ještě. Myslím si, že sama Jarmilka toto umění ovládá téměř dokonale a moc bych jí přála, aby svůj laskavý humor neztrácela ještě celá dlouhá léta.
Foto: ÚLOŽIŠTĚ SNŮ Najdu si místo kam schovám všechny sny musí to být tam, kam půjdu najisto a bude tam pole a strom košatý. Ve větvích budou zpívat ptáci vítr všechny načechrá sluníčko se tam rádo vrací a nic ležícího nenechá... (úryvek z básně Jarmily Vojtěchové)
Foto: Jarmilka s manželem
Foto: archiv Jarmily Vojtěchové
O autorovi: Autorka: Romana Procházková