Zastupitel Petr Dolínek si včera na vlastní kůži zkusil, jak se cestuje v metropoli na vozíku.
Dejvice – "Koukám, že se nám pan zastupitel Dolínek někde zasekl," zasmál se Jakub Neubert, student na vozíku. Stáli jsme v ulici Mydlářská v Dejvicích a čekali na zastupitele Petra Dolínka.
Ten jako první z pražských zastupitelů přijal nabídku od Asistence o. s., organizátora projektu Jedeme v tom s vámi, na cestu do práce trochu netradičně–na vozíku. Ale ani Jakubovi se ten den nevstávalo dobře. "Nejsem úplně ranní ptáče, takže pana Dolínka chápu," dlouze si zívnul student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Bylo lehce po deváté hodině. Ze dveří pospíchal Petr Dolínek. Ve sportovním – v džínách a červené bundě. Vozík, který pro něj Erik Čipera z Asistence o. s. připravil, zastupitel okamžitě zbystřil. "Lepší to bude s rukavicemi," poradilmu Čipera.
Stávkující vozík
Zastupitel Dolínek nejistě usedl do vozíku. Zabral a myslel si, že se rozjede. Ale i když se ruce snažily, vozík se ani nehnul. Nepohnul se ani o píď, kolečka se protáčela. Zatímco stál zoufale na místě, Jakub Neubert využil osobního asistenta Roberta Štěpánka. Ve chvilce byli na konci ulice. Stejně rychlá byla i poslední účastnice na vozíku, studentka pedagogiky Karolína Chloubová. Bez pomoci, zato s elektrickým vozíkem.
Po chvilce vyřízený
Jen pár metrů stačilo, aby se Petr Dolínek unavil a úplně odrovnal. A to ho čekal na konci ulice první obrubník. "Ach jo, tak to bude problém," ulevil si a nasadil cyklistické rukavice. Jakožto vozíčkář začátečník ale neměl vůbec šanci, aby se dostal bez cizí pomoci přes silnici. A tak se ujal jeho převozu Erik Čipera.
Deset minut, pár desítek metrů. A to jsme zatím nedojeli ještě ani na tramvajovou zastávku Thákurova. Ale ani kdybychom chtěli být rychlejší, místní chodníky nás utvrdily v tom, že tady se dá pouze "spěchat pomalu". Erik Čipera na chvíli opustil Petra Dolínka. Ten se rázem ocitl napospas popraskanému a na několik fází opravovanému chodníku.
S vozíkem visel mezi chodníkem a nástupištěm a ne a ne se vyškrábat na nástupiště. Vzala jsem za madla vozíku.
Zatlačila jsem směrem k nástupišti… a nic se nestalo.
Zmocnila se mě chvilková panika.
Nešlo to, kola byla zablokována.
Až Erik Čipera přiskočil, drknul do Petra Dolínka a konečně jsme se pohnuli.
Spěchat jsme ale nemuseli. Tři tramvaje, které v krátkých intervalech zastavily, byly bariérové. "S kolegou Robertem většinou jedeme i těmito tramvajemi, ale je to fyzicky dost náročné," poznamenal Jakub Neubert. "Ale Karolína je se svým elektrickým vozíkem odkázaná pouze na bezbariérové tramvaje," doplnil ho Robert.
Bez plošiny to nejde
Nástup do tramvaje číslo 26, i když bezbariérové, opět na chvíli zdržel ostatní cestující. Jakub s pomocí Roberta najel i bez plošiny, Petr Dolínek se studentkou Karolínou ji však potřebovali. Na Hradčanské jsme přestoupili na další tramvaj, tentokrát na osmnáctku. Řidič, který se v této zastávce střídal s kolegou, ochotně přiskočil ke třem vozíčkářům. Připravil plošinu a ptal se: "Tak kam to bude?" "Až na Staroměstskou."
Na Mariánském náměstí jsme objeli magistrát z druhé strany. "Račte vstoupit," držel dveře Jakubovi Erik Čipera. "Jako nový radní," smál se student. Dostali jsme se k vrátnici a přemýšleli jsme, jak se dostaneme do prvního patra. Jediný prťavý výtah jezdil jako splašený, ale stále plný.
"Jděte se, prosím, zeptat vrátného, kudy bychom se nejrychleji dostali do prvního patra," poprosil mě Petr Dolínek, stále ještě na vozíku. Kolem něj proudili jeho spolupracovníci, kteří se zdviženým obočím přemýšleli, co si o tomto výjevu mají myslet. Dva mladí lidé a pražský zastupitel na vozíku...
"Mohla bych se zeptat, kudy se nejrychleji dostaneme do prvního patra? Jsou tu tři vozíčkáři," informovala jsem vrátného. Ten jen pokrčil rameny. "Tak to bude blbý. V prvním patře je sice plošina, ale ta je vám v přízemí k ničemu. Takže si musí každý počkat na výtah."
Nechtěný alarm
První se výtahu dočkala studentka Karolína. Ještě než se ale s vozíkem vsoukala do výtahu, už se zlověstně zavíral. Nástrahy malého prostoru si vyzkoušel i Petr Dolínek, který, když se neobratně soukal z výtahu, spustil alarm.
Poslední nástrahou na radnici byly tři schody, které nás dělily od zasedací místnosti, ve které za pár minut mělo začít jednání Rady hlavního města Prahy. Hup, hup, hup. Tři malé schůdky a byla jsem dole. Plošinu, která byla uprostřed schodů, s menšími problémy zvládli s asistenty i student Jakub a zastupitel Petr Dolínek. Studentka Karolína se zastavila na kraji plošiny. A zkušeným okem zhodnotila, že si sama na sjezd netroufne. "Eriku, můžeš mě jistit?" Erik Čipera ji opatrně přetočil a pozadu ji přes rampu převezl.
Autem za 15 minut, na vozíku za hodinu
"Uffff, tak to byla jízda," ulevil si Petr Dolínek. "Autem tu jsem z Dejvic za patnáct minut, na vozíčku hromadnou dopravou za více jak hodinu. A to nám ještě navazovaly spoje," kroutil hlavou Dolínek. Když jsem vycházela z magistrátu na Mariánském náměstí, opřela jsem se do dveří. Poctivé, těžké dřevěné dveře se jen laškovně pohnuly o pár centimetrů a zavřely se mi zpátky těsně před nosem. Tak ještě jednou. Vší silou jsem se zapřela a dveře se rozlétly. Naproti mně šel starší pán s holemi. Zbývalo mu posledních pár schodů. Každý krůček mu dělal problém. Ale statečně se držel. Dveře se začaly zavírat. Rychle jsem je chytila. "Už spěchám!" zavolal na mě senior. "Prosím, nespěchejte, držím je a nepustím!" Milý bezzubý úsměv byl pro mě tou nejkrásnější odměnou.
---
"Do prvního patra? Tak to bude blbý. V prvním patře je plošina, ale ta vám je v přízemí k ničemu." Vrátný na magistrátu
Projekt Jedeme v tom s vámi Projekt občanského sdružení Asistence nabízí netradiční cestu z domova do zaměstnání. Před svým domem zájemci usednou do vozíku pro lidi se zdravotním postižením a znovu se postaví na nohy až v zaměstnání. Podobnou zkušenost má již více než 500 účastníků.
Foto: BEZ POMOCI Erika Čipery by se zastupitel Petr Dolínek do tramvaje nedostal. A přitom měl i sklopenou plošinu.
Foto: Deník/Dimír Šťastný 2x