Sedím u počítače a mám v hlavě zmatek.
Sedím u počítače a mám v srdci chlad a smutek.
Sedím u počítače a mám v očích palčivé slzy.
V hlavě mi vibruje řada otázek.
Proč? Proč mne odmítla kamarádka, která se mi tak líbila. Proto, že jsem se narodil s Downovým syndromem? Proto, že mi to pomaleji myslí?
Proč volila tak studená a zraňující slova. Proto, že jsem jiný, než ostatní lidé? Proč byla v jejích očích zloba a opovržení. Vždyť nechci tak moc. Jenom přátelství, dobré slovo a pochopení.
„Bože, pomož mi v mém smutku. Ty, který jsi ochráncem dobrých lidí! Já nejsem zly. Jsem jiný, jiný, jiný, jiný........ .“
Slyším svůj hlas, jak doznívá. Můj hlas pláče. Tříštivé rampouchy smutku pomalu tají v teplé záplavě slz.
Chvějícími se prsty hladím klávesnici. Teď jsem v místnosti jenom já, můj počítač a smutek. Uklidňuji se a otevírám svoje stránky.
Nic. Nikdo se mnou nekomunikuje.
Tak tedy hurá na internet.
Zatím ani nevím, co hledám. Pomalu odeznívá smutek a vrací se mi lepší nálada. Nebudu smutný z toho, že jedna dívka mi dala necitelně najevo, že se se mnou nechce přátelit. Jen tak namátkou kliknu na zprávy ze světa. A znenadání cítím, jak jsem byl malicherný. Já „smutním“ proto, že jsem postižený a proto, že jeden člověk mi to dal se vší parádou najevo. A přitom ve světě je tolik lidí, kteří nemají střechu nad hlavou. Mnohé děti nemají rodiče, mnozí nemají ani co jíst a pít.
Tolik bych jim chtěl pomoci!
Hladím klávesnici svého počítače a děkuji za to, že mám internet. Je to můj přítel, který mne učí zbavit se malicherností. Učí mne, protože pomocí něho získám informace, které potřebuji. Mohu se pomocí internetu spojit s lidmi, kteří mne chápou a chtějí se mnou komunikovat. Mohu se svěřit se svými touhami, životními plány i smutkem. Vždyť nejsem na světě vůbec sám se svými problémy.
Mohu si také najít mnoho moudrých slov, které mne budou posilovat v mém obtížném životě a budou mne zbavovat malicherností.
„Láska nezpůsobuje, že se svět točí. Díky lásce ale ta jízda stojí za to.“
Franklin P. Jones