Život má cenu žít naplno, tvrdí ve svém příspěvku Kamil Štabla, kterého Bechtěrevova choroba inspirovala k protestní cestě Evropou s peticí proti diskriminaci zdravotně postižených osob.
Jmenuji se Kamil, má diagnóza je Bechtěrevova choroba a mé zkušenosti s internetem jsou velice pozitivní. Díky internetu jsem dokázal hodně. Jednoho dne, v roce 2005 mi z ničeho nic ochrnuly nohy. Ochrnutí naštěstí netrvalo dlouho a zhruba 3 - 4 měsíce jsem jezdil na invalidním vozíku. Během té „krátké“ doby se mi život obrátil na ruby, bylo to nějaké znamení. Od té doby je můj život rozdělen na dobu před vozíkem a po něm.
Uvědomil jsem si, že život na vozíku je hodně náročný. Pravdou je i fakt, že jsem to nesl hodně špatně, ale pak jsem si uvědomil, že toho handicapu mohu využít pro dobrou věc a tady mi neskutečně pomohl internet a má vůle. Svět kolem mne byl plný překážek. Nebyly to pouze bariéry v podobě neexistujících bezbariérových přístupů. A tím, že jsem se nemohl nikam dostat a seděl jsem jen doma, začal jsem přemýšlet, co s tím udělat. Přišel nápad – budu bojovat proti diskriminaci zdravotně postižených.
Jelikož jsem chtěl opět chodit, alespoň o berlích, tak jsem si vymyslel, že v dalším roce 2006 uskutečním protestní akci za boj proti diskriminaci. Denně jsem seděl u internetu od rána do večera a sháněl sponzory na mou „PROTEST RIDE-EUROPA 2006“. Měla to být akce, kde pojedu na motocyklu za doprovodu kamaráda, který pojede na druhém motocyklu a projedeme centrální Evropu s Peticí proti diskriminaci zdravotně postižených osob.
A tak se i stalo. Příprava byla hodně náročná. Musel jsem dokonce absolvovat i odvykací léčbu na léky, které jsem měl předepsané od lékařů a bohužel jsem se stal na nich závislý. Naštěstí jsem to zvládl na výbornou. Pak přišel kolotoč snad tisíce e-mailů a v nich proseb na podporu naší akce. Našli se sponzoři, kteří mi věřili a podpořili celou akci. Díky nim jsem dostal motocykl, příslušenství, oblečení a vše, co jsem potřeboval.
Přišel den „D“, byl jím 1. květen 2006 a my jsme vyrazili na dlouhou cestu po Evropě s peticí, kterou jsem chtěl předat eurokomisaři V. Špidlovi přímo v Bruselu. Jeli jsme přes Rakousko do Itálie, kde jsme najeli k pobřeží Středozemního moře a dál na Monako, Francii, Španělsko, Portugalsko a zpět křížem přes Španělsko, kde jsme přejeli Baskicko a napojili jsme se k oceánu. Dobyli jsme Normandii a jeli do Bruselu. Bohužel jsme nikoho kompetentního nezastihli. Pokračovali jsme na Německo a domů.
Cesta byla hodně náročná a vysilující, ale zvládli jsme ji, hlavně já. Zažili jsme spoustu dobrodružství, našli jsme spoustu přátel, kteří nám fandili a připojili své podpisy pod naši Petici. A tak jsem splnil, co jsem si předsevzal. Za nějakou dobu se mi ozvali vlivní lidé a já začal jezdit na tiskovky, něco se o naší akci napsalo v různých periodikách a nakonec se mi ozval i sám pan Špidla a pozval mne na tiskovou konferenci do Brna, kde ode mne převzal oficiálně naši Petici se slovy obdivu, byl jsem dojatý a celá akce naplnila svůj účel.
Ozvala se mi spousta lidí, kteří chtěli poradit a nebo žádali o pomoc. Nebylo to zbytečné a já se cítil spokojený a dokázal sám sobě i lidem, kteří mne nechtěli zaměstnat a nevěřili mi, že i s handicapem se dá žít a něco dokázat.
A na závěr mi internet pomohl i k lukrativní smlouvě. Jelikož jsem nemohl sehnat práci, živím se jako výtvarník na volné noze a přivydělávám si tak k důchodu. Vystavuji své obrazy na internetu a tam si mne všimla umělecká agentura, která mi nabídla zastupování. Co si víc člověk může přát?
„Život má cenu žít na plno“.