"Zpočátku to ještě nebylo tak hrozné," přibližuje Lenka Kozáková z Velešína, jaké to je dlouhodobě pečovat o nemocného člena rodiny. Její maminka před patnácti lety onemocněla Alzheimerovou chorobou.
"První člověk, který mi pomohl, byla až v roce 2002 paní ze sociálního odboru na okresním úřadě, dnes je na krajském. Řekla mi spoustu informací, které jsem nevěděla a které nevěděl ani obvodní lékař. Poradila mi, abychom si hned zažádali o domov důchodců, a co máme všechno dělat. Nemoc bude pokračovat a my to nezvládneme. Fyzicky ani psychicky to neutáhneme. V domovech je dost plno, proto se žádostí na nic nečekat."
Nemoc je to velice vážná a psychicky pro okolí strašně náročná. "To byl rok 2002 a my jsme to vydrželi deset let. Od samého počátku nemoci je to 15 let. Ovšem od toho roku 2002 se problémy začaly stupňovat. Mamka začala být inkontinentní, utíkala z domova, nevěděla, co dělá. Už nemohla být sama, potřebovala dozor," naznačila jen zlomeček peripetií, co museli překonávat, Lenka Kozáková.
Díky radám úřednice proto vyběhala Domovinku v krajském městě, kam doteď maminku vozila podobně jako děti do mateřské školky. "Ráno, když jsem jela do práce, jsem ji tam a svačinu pro ni sestřičkám předala, večer v 17 hodin jsem ji zase vyzvedla, když jsem jela domů. Takhle jsem to s bratrem táhla až do roku 2007, sestra nám pomáhala o víkendu. Od té doby jsme se začali všichni v péči střídat po pěti týdnech. Zjistili jsme, že to je tak akorát doba, kdy to člověk vydrží a pak potřebuje dva měsíce na odpočinek." Všechny tři rodiny pochopitelně péče o maminku velmi poznamenala, protože pomáhali všichni členové rodiny. "To v žádném případě nezvládne člověk sám," zdůrazňuje paní Lenka.
Maminka, dříve velice oblíbená velešínská učitelka, už víc než osm let nemluví. O to víc to mají rodiny jejích tří dětí těžší. "Tím pádem je třeba problém zjistit, když ji něco bolí," naznačuje některé z těžkostí, s nimiž se potýkali, Lenka Kozáková. "Poslední věta, kterou s námi řekla, zněla: Dobrou chuť! Vedla nás k tomu, že jsme se vždycky všichni u stolu chytili za ruce a před jídlem jsme si popřáli dobré chutnání. Dodnes to všechny tři rodiny děláme."
Děti s rodinami věřily, že maminku obstarají až do úplného konce. Ale přede dvěma měsíci nemocná paní přestala chodit. A nastal obrovský problém.
O bariérách, které jsou všude, vědí vozíčkáři své. Ado chalupy v Mirkovicích, kde rodina tráví léto, vede sedm schodů. "Jeden člověk bezvládného nemohoucího po těch schodech nedostane," pokračovala paní Lenka.,Musím říct, že mám úžasnou rodinu a úžasné sousedy. Všichni tři sousedi se mě večer ptali, kdo mi ráno pomůže s babičkou. Bylo neuvěřitelné, jak na vesnici lidé drží spolu a jak jeden druhému pomáhají." Nyní už Lenka maminku bratrovi nepředala. Péče o ní už je příliš neúnosná i pro silného chlapa. Sourozenci se rozhodli, že maminku převezou do nově otevřeného Domova matky Vojtěchy, nového hospicu pro Alzheimery. "Věříme, že ji tam obstarají stejně dobře jako my. Péče o ni je dřina, ale děláme to rádi. Jediné,čeho je mi líto, je,že není žádná naděje, světlo na konci tunelu; že nemoc bude gradovat a nebude mít dobrý konec. Těžko říci, jestli nás maminka vnímá. Myslím, že ne. Ale když ji mám vedle sebe, tak jsem šťastná. "
Foto: Lenka Kozáková. Foto: Z. Kyselová