Těžká mentální anorexie ničí v České republice asi osm set lidí. Lidé postižení anorexií jsou zmučení stejně, jako před očima celé planety ztýrala Steva Jobse rakovina slinivky. Oni však netrpí nádorem. Rakovinu dostalo jejich nevědomí. A týrá jejich těla i duši chorobou zvanou anorexia nervosa. Ta pramení i z přesvědčení, že žena má být na kost vyhublá. Fotografka Reflexu Nguyen Phuong Thao díky statečnosti svých fotomodelů, jednoho chlapce a těch holčiček, které by chtěly být štíhlé jak modelka, ukazuje, jak to vypadá, když se touha po hubenosti přežene. Za svou sérii fotografií získala na Czech Press Photo druhé místo v kategorii Portrét.
PACIENTI, kteří se nechali portrétovat od Thao, našli odvahu ukázat lidem děsivou realitu módního pojmu mentální anorexie. Ne, anorexie není výmyslem hloupých puberťaček. Je to strašlivá nemoc. Duše člověka pomalu ničí jeho tělo stejně zhoubně a děsivě jako rakovina.
Jenže anorexii – na rozdíl od nádoru – současná medicína neumí vyříznout.
Příběhy nemocných jsou zcela banální a nic je nespojuje. Dvě ženy a jeden muž. Prostě žili své životy, v nichž nebylo žádné varování před tím, co přichází. V jejich anamnéze nenajdeme nic, co by dovolilo mentální anorexii předvídat. Přišla náhle – jako rána Boží – a zničila, co mohla. Tím se osudy našich modelů najednou staly podobné jako vejce vejci. Staly se z nich osudy anorektiků. Osudy lidí, jimž jejich nemocná duše zakáže jíst a trávit a které, pokud se jich neujmou lékaři, s velkou pravděpodobností čeká smrt. Buď na celkové selhání organismu, či jen na selhání srdce, což je nejčastější příčina úmrtí lidí s anorexií. Anebo na sebevraždu.
Rozvinutou anorexii totiž většinou doprovázejí těžké deprese a další psychické obtíže. I ti, kteří nezemřou, se až do uzdravení budou potýkat s celou škálou příznaků a potíží doprovázejících jejich celkové tělesné chátrání. To je totiž základní příznak i problém anorexie: nemoci duše směřující k totálnímu zubožení těla.
DŽUS Z MASA
Mentální anorexie není vyhublost. Ta je pouze jejím příznakem. Mentální anorexie je porucha základního potravního pudu, porucha vnímání vlastního těla. Pacient se zcela bez ohledu na realitu považuje za tlustého a tento stav je pro něj nežádoucí, a to i v momentě totální tělesné vyčerpanosti. Hubne. Nejí, snižuje výživovou hodnotu jídla, zvrací, bere projímadla, vytváří si složité a iracionální vzorce přijímání potravy, často rozdělí potraviny na "správné" (třeba jogurt) a "nesprávné", kterým se musí vyhýbat. V pacientově nemocném symbolickém chápání světa přestává být strava životní nutností a jídlo dostává podivnou, nemocnou symbolickou hodnotu, se kterou je třeba se nějak vypořádat.
Anorexie přitom není civilizační choroba, mluvíme-li o chorobách 20. století. Trpěla jí císařovna Sissi, ofi ciálně Alžběta Bavorská. Měla anorexii se vším všudy. Celoživotně se její váha na 172 centimetrů výšky pohybovala mezi čtyřiačtyřiceti a osmačtyřiceti kilogramy, nikdy nepřesáhla padesát pět kilogramů. Víme to, protože se vážila třikrát denně. Plně se věnovala sportu, jedla velmi střídmě, jen symbolicky perfektně vyčleněnou stravu: ovoce a šťávu vymačkanou ze syrového masa.
Pro anorektiky je typické, že je pro ně jedinou přijatelnou stravou něco nechutného a těžko poživatelného.
Což pro člověka šťáva ze syrového masa obvykle je. Rituální hradbu vybudovanou proti úzkosti pak císařovně doplňovaly brutálně utažené korzety, do nichž se nechávala i zašívat, aby nevypadala tlustá. Nikdy si také nesedla. Ve svých pokojích neměla jedinou židli a ovoce s masovou šťávou konzumovala u stolu na klekátku.
ANOREKTIČKO!
Slovo anorektička může být chápáno i jako nadávka. Kult chlapeckého těla diktuje svět módy, řízený homosexuálními návrháři, které ženské křivky odpuzují. Mezi dospívajícími děvčaty však nadělal trochu binec v chápání normy.
A tak se spousta z nich trápí nadváhou, i když ji ve skutečnosti nemají, ale pořád to není anorexie ve smyslu diagnózy F 50.0 podle Mezinárodní klasifi kace nemocí MKN 10. Je to pořád jen móda a v reakci na ni vznikla nadávka anorektičko!.
Anorexie nepostihuje jen ženy. To je mýtus. Asi deset procent nemocných tvoří muži. Aby se skutečně jednalo o nemoc, musí pacient splňovat řadu medicínských kritérií. Například body mass index (poměr tělesné hmotnosti k tělesné výšce) menší než 17,5, což už je docela slušná vyhublost. Dále je to porucha vnímání těla. Pacient se vidí tlustší, než je. K tomu musí podnikat aktivní kroky ke snižování váhy. U žen je pak následkem ztráta menstruace, u mužů potence, u dětí zastavení nástupu puberty. Teprve pak se jedná o skutečnou nemoc. Třetina se uzdraví, u padesáti procent nemocných přetrvají celoživotně psychické problémy či patologická fixace na oblast jídla a vlastní hmotnosti. A dvacet procent lidí s těžkou mentální anorexií zemře. Přesněji: časná mortalita činí pět procent, v průběhu dalších dvaceti let však zemře až dvacet procent pacientů.
A i když nezemřou, trpí. K anorexii neodmyslitelně patří celý vagón dalších tělesných problémů, spojených především se změnami na kůži, s poruchami srdečního rytmu a tlaku a se zbytněním příušní žlázy.
Pacientů s anorexií, kteří vyžadují hospitalizaci, může být v republice kolem osmi set. V takzvaně subklinickém pásmu, v němž jsou lidé někde mezi módní štíhlostí a hospitalizací, může být třeba dvakrát tolik postižených. Poruchy příjmu potravy, kterých je několik, ale postihují mnohem víc lidí, něco kolem pěti procent populace.
ODKUD PŘICHÁZÍ ĎÁBEL
Příčiny anorexie vykládá mnoho psychologických škol, každá trochu jinak. Jako zastánce hlubinné psychologie mohu opominout vysvětlení stoupenců KBT – behavioristů. Pavloviánů. Ti chápou anorexii jako běžně podmiňovaný zlozvyk. Dívka začne hubnout, uznání okolí jí dává pozitivní zpětnou vazbu a ona si vytvoří refl ex "hubnutí přináší uznání" a nezbaví se ho ani po úplném vychrtnutí. Léčba pak spočívá ve vytvoření správného refl exu – jíst je dobré.
Bohužel pro behavioristy, anorektikovi nelze jeho refl ex vyvrátit negativním podmiňováním. Člověk (ani pacient s anorexií) není pes, a tak je vysvětlování ("Hubnout je špatné, jez!") k ničemu.
S anorektikem se nedohodnete, nechová se racionálně, nejde ho přesvědčit, že už je hubený dostatečně. To je podstatou choroby. Behavioristé to však neberou v úvahu a chápou člověka dál jako Pavlovova psa.
Fenomenologie a její myslitelé už mají trochu zajímavější pohled na vznik nemoci. Chápou ji jako nepřijetí sebe samého, odmítnutí vlastního těla, odmítnutí vlastní identity a odmítnutí role, do níž dorůstáme. Jako formu autoagrese, která je obranným mechanismem před úzkostí z nejistoty, před nedůvěrou v sebe samého a nespokojeností se sebou samým.
Rodinné vztahové terapie ("rodinné konstelace") považují anorexii za formu volání o pomoc v nesprávně, patologicky vztahově strukturované rodině. Anorexie je odpovědí na nadměrnou ochranu, či naopak opouštění. To vyvolává zvýšenou fixaci dítěte na rodinu. Anorexie u dospívajícího je pak odloženým dospíváním, udržováním stavu, kdy je dítě (později anorektik) opečováváno.
Přestože vliv médií a módy můžeme zaznamenat jen na připravené půdě, u nejistých či psychicky nestabilních jedinců nesporně existuje i v těžké patologii. Nejde přitom jen o anorexii. Wertherův syndrom, módní vlna sebevražd po vydání Utrpení mladého Werthera, objektivně existoval a ve své době přivedl do hrobu řadu mladých mužů z lepší společnosti.
Stejně tak, jak prokázal například psychiatr Brumberg, existuje souvislost mezi masívně medializovaným současným ideálem "modelkovské" krásy a nárůstem anorexie u děvčat. Celý koncept tvůrců současného ideálu módní krásy je ostatně postavený na hlavu, když o tom, která žena je vlastně hezká, de facto v pozici módních návrhářů a kritiků rozhodují homosexuální muži.
STAČÍ JEDNA VĚTA
Podle profesorky Hany Papežové, která vede špičkové pracoviště na 3. oddělení pražského Centra pro léčbu poruch příjmu potravy, jsou příčiny anorexie multidimenzionální, biopsychosociální. Na genetické úrovni se nějak anorexie zapisuje, ale o mnoho víc zatím současná genetika neví. Studie sourozenců ukazují, že dvojčata mívají anorexii obě. Stejně tak se u pacientů ukazují hormonální úchylky od normálu, což platí i po vyléčení. Tolik složka biologická. V psychologické složce vidí profesorka Papežová špatné snášení nejistoty a úzkosti. A konečně jako sociální složku nemoci spatřuje výše zmíněný tlak, kdy vkus homosexuálních mužů sociokulturně formuje postavy žen. Profesorka Papežová jej vidí jako podstatný nejen jako módu a příčinu zlidovění nadávky "anorektičko", ale i jako zdroj nemoci, skutečné anorexie. Všichni pacienti dokážou s pomocí psychoterapeuta dohledat spouštěč své nemoci. Ne podvědomý motiv, ale ten náhodný okamžik, který nemoc rozjel. Může to být poznámka spolužáka: "Když ještě pět kilo zhubneš, budeš jako modelka!" Může to být dieta nařízená lékařem po mononukleóze, při níž malá baculka, co se dosud cpala vdolky, zhubne a získá tím najednou vážnost mezi svými spolužačkami. A zrovna tak to může být rozchod, úmrtí v rodině či vyhazov z práce. Anorexii může rozjet cokoliv. Anebo opačně. Nemoc si jako záminku pro svůj nástup dokáže cokoliv vybrat.
"Důležité je, aby pacient v průběhu intenzívních interpretací nezemřel," odpovídá profesorka Papežová na otázku, která z psychoterapeutických škol má podle ní největší úspěšnost při léčbě. V jejím centru má psychoterapie při léčbě pacientů neodmyslitelné místo, ale používá se tu multimetodický přístup. Každému, co je pro něj vhodné. Ale až když ho vytáhnou infúzemi a režimem z bezprostředního ohrožení života. Interpretace a hledání příčin nechávají na později.
REGRES DO ORÁLNÍ FÁZE
Výukový psychoanalytik Miroslav Borecký se léčbou anorexie léta zabýval. Nemoc je podle freudiánské psychoanalýzy ustrnutí v první, orální vývojové fázi psychosexuálního vývoje. Období pohádek bez racia, kdy Karkulku sežere vlk a ona mu pak celá vyskočí z břicha, případně Otesánka. Anorektik má černobílé vidění světa a nedokázal se odtrhnout od matky, kterou potřebuje, ale zároveň ji potřebuje zabít. V této fázi vývoje neplatí racio. Jeho povolené jídlo je darem Dobré matky. To nepovolené, po němž si bere projímadla a zvrací, naopak od Matky špatné. Svým nejedením ji trestá a zabíjí, případně – když výjimečně jí – drtí svými zuby. Analýza pracuje systémem symbolů. Ale co je výmluvnějšího než symboly?
Doktor Borecký viděl anorektičky, které nemoc donutila k výkonům hodným tibetského fakíra. Jedna z pacientek, když selhala a poskvrnila se jídlem, vykonala stěží představitelný sebeočistný rituál. Jedla nějakou dobu jen rozmotané obvazy, a když jí jejich první konce prošly zažívacím traktem, vytahovala si je z konečníku. Jenom tímto způsobem dokázala očistit svoje selhání. Jiná pacientka, která u něj v psychoanalýze řešila svoji anorexii, aspirovala na to, že bude jednou z obětí nemoci. Skončila nakonec v nemocnici a dostala kapačku s umělou výživou.
"Anorektici se většinou umělé výživě brání, vytrhují si jehlu ze žíly a kladou odpor. Tato dáma svůj odpor dotáhla za hranice fyziologických zákonitostí. Když dostala kapačku, dokázala silou nevědomí vytlačit svou krev nahoru do hadičky infuze, aby se do ní nedostala ani kapka umělé výživy," říká Borecký a připomíná, že k podobnému výkonu nemá žíla, v níž měla napojenou jehlu infuze, žádný orgán. "Žádný sval, kterým by mohla krev vytlačit. Přesto se to stalo před zraky řady významných lékařů. Celou událost jsem opakovaně publikoval, ale uspokojivé vysvětlení dosud k dispozici nemáme."
Síla duše je však nesmírná.
A anorexie není nic jiného než vzpoura vlastní duše proti sobě.
Sluší se poděkovat našim modelům za statečnost, s níž ukázali svá těla světu. Protože čím častěji dívky uvidí, jaká hrůza anorexie ve skutečnosti je, že vyhublost modelek může být vyhublostí smrti, tím méně se budou chtít anorektičkou stát. Věřím, že ti stateční lidé na fotkách kolegyně Thao pomohli pár dětských duší zachránit.
FOTO NGUYEN PHUONG THAO PRODUKCE ZUZANA VRÁNOVÁ