Tábor – Nevidomá Ladislava Svobodová pro mě patří k Táboru stejně jako třeba Kotnov. Nic proti Kotnovu, ale paní Laďku vídám raději. Vždycky si to štráduje s pejskem, s hůlkou a hlavně s dobrou náladou. Když se dáme do řeči, zve mě, abych ji navštívil. Málo času, málo času. Ale letos do Vánoc – a jejda, Štědrý den za dveřmi. A já bych potřeboval udělat vánoční rozhovor. Co spojit příjemné s užitečným?
"Nemám problém mluvit o životě nevidomého člověka," vzala si Laďka slovo hned, jakmile jsme usedli ke stolu. "Vlastně si na tohle téma povídám ráda právě s lidmi, kteří mají dar, že mohou vidět. Ať vědí, jak my nevidomí žijeme. Pak pro ně nejsme neznámí a sblíží nás to. Škoda jen, že se mě každý vždycky ptá na to samé – kdy a jak jsem přišla o zrak. Jestlipak vymyslíte jinou otázku?"
- Tak třeba... Když se vám ve spánku zdají sny, vidíte v nich, nebo ne?
No vida, na tohle se mě ještě nikdo neptal! Jenomže co odpovědět? Já totiž sny hned zapomínám. Třeba dneska v noci se mi zdálo, že sbírám jablka. Hledala jsem je a do něčeho je ukládala. Z toho teď odvozuju, že jsem při tom asi neviděla. Jinak si z toho snu nepamatuju nic. Ale vím, že někteří moji nevidomí kamarádi mívají sny, ve kterých vidí. Mně by se takové mohly zdát taky, v dětství jsem viděla, a vím tedy, jak co vypadá. Díky za inspiraci, dám si na to pozor.
- Nicméně určitě budete vědět, o čem se vám zdává nejčastěji.
Ani to nevím. Ale abych aspoň něco odpověděla, prozradím, ze kterých snů mám největší radost. Když se mi zdají o Františkovi. To byl můj manžel, měli jsme se rádi, a on mi před pěti lety zemřel. Když jsme se poznali, byl nevidomý stejně jako já, takže stoprocentně můžu říct, že ve všech snech, co se mi o něm zdají, nevidím. Jsou to jen pocity, ale hezké.
- A co když se vám zdá o mamince a tatínkovi?
Já už si jejich podobu nepamatuju. Je to smutné, ale je to tak. Dočkali se ještě mojí svatby a pak tři roky na to zemřeli, oba během jednoho roku. Pravda ale je, že když jsem někdy sama doma, ráda na dětství vzpomínám. Hlavně na život v naší vesnici.
- Odkud pocházíte?
Z Pavlovic. Ne z Velkých, ale z těch u Přerova. Taková dědinka na Moravě, tu tady v Čechách nikdo nezná...
- Jak to, že ne? Odtud přece byla známá dechovka Záhoranka!
A já ji slýchala naživo. Na Štědrý večer její hudebníci chodili dům od domu a každému sousedovi zahráli vánoční písničku. Dostali za to nějakou slivovičku a šli troubit zase dál. Vůbec ten život na vsi byl pěkný. Když rodiče koupili kuřátka a dali je na dvorku do ohrádky, já z nich byla úplně unešená. Vždycky jsem některé chytla, hladila jsem ho: "Malý, malý," a ono pištělo, tak jsem ho položila a chytla jsem jiné a brzy se objevila maminka, protože tatínek se doma divil: "Proč tam ty kuřata tak řvou?"
- Co jste tehdy dostávala k Vánocům?
Nejvíc si vzpomínám na dětský xylofon od babičky. Vím, že maminka měla velkou radost, když zjistila, že správně vyťukávám paličkami melodii, a mám tedy hudební sluch. Hrála totiž na akordeon a hodně si přála, abych uměla na klavír. Copak o to, já mám hudbu ráda, jenomže mě do ní všichni nutili. Rodiče i vychovatelé pořád nakazovali: "Musíš, musíš!"
- Vychovatelé? To už nebylo u vás v Pavlovicích?
Ne, to bylo v Brně. Do první třídy jsem chodila do školy pro slabozraké v Litovli. Tehdy jsem ještě viděla na jedno oko. Pak mi v nemocnici v Olomouci operovali oči a nejspíš by se mi potom zrak zlepšil, ale já jsem si po operaci strhla nepříjemné obvazy z očí. A to jsem přitom věděla, že to nesmím udělat. V tu chvíli jsem oslepla úplně. Pak jsem musela jít do školy pro nevidomé a slabozraké do Brna. Bydlela jsem na internátě a rodiče zařídili, že budu chodit na hodiny klavíru. Ale mě to strašně nebavilo. Když učitel nakázal: "Musíš," já si dupla: "A nemusím!" Jako malá jsem byla pěkný povstalecký neřád. Nic jsem si nenechala líbit.
- To je ale pro život na internátě výhodná vlastnost...
Moje řeč. Mně se v internátě líbilo. Všichni jsme tam na tom byli stejně; všichni jsme neviděli. Člověku nezbývá než se naučit žít v kolektivu. A pochopí, že jak si lidi ve svém okolí vychová, takové je kolem sebe bude mít.
- Koho jste si takhle vychovala?
Jednu šíleně lakomou holku. Když nám ostatním přišly z domova balíčky s dobrůtkami, bylo zvykem, že si obdarovaný vzal z balíčku, na co měl chuť, a zbytek dal na stůl, ať si vezmou i ostatní, jestli chtějí. Tohle lakomá kamarádka nikdy neudělala. Zato od ostatních si brala ráda. A tak jsem se jednou rozhodla, že jí všechno sním. Počkala jsem, až si dá dobrůtky do skříňky a odejde. Pak jsem je nahmatala a pustila se do nich. Jenomže mě viděl vychovatel. No to byl tehdy průšvih! Hned to ze školy volali mým rodičům a ti mi vzkázali, že jestli ještě jednou něco takového udělám, šoupnou mě do vězení a basta.
- Ovšem vy jste nekradla, jen jste dávala výchovnou lekci.
A představte si, že dospělí to sice nepochopili, ale moje dětská kamarádka ano. Od té doby se s námi dělila. Jakmile se zbavila lakoty, ukázalo se, že je to príma holka.
- Vy jste si pak od ní stejně moc nebrali, viďte?
To se ví, že ne. Většina lidí si vzala jen maličko nebo ze zdvořilosti řekli, že nemají hlad. Ale je třeba, aby člověk věděl i o druhých a aby jim byl připravený pomoct. Škoda že se takhle nedají vychovávat i dospělí. Teď už by mě v takovém případě vězení neminulo, a kdo ví, jestli by dotyčný pochopil, že se má povahově změnit. Dneska už si musím hodně dávat pozor na to, kdo je hodný, a kdo ne.
- Zklamali vás někdy lidé?
Ano. Ale naštěstí mě jiní lidé mnohem víckrát potěšili. Jenomže i tak to zabolí, když se dozvíte, že někdo zneužil vaší důvěry.
- Můžete být konkrétní?
Klidně. Tady v Táboře bydlela taková sociálně slabší rodina. Už tu nejsou; neplatili nájem a museli se odstěhovat. Mladí lidé se třemi malými dětmi. Mně jich bylo líto. A oni to na mě poznali a hned začali loudit, abych jim půjčila peníze. Dvakrát jsem jim vyšla vstříc.
- Nevrátili je?
Vrátili. Ale myslím si, že to udělali proto, aby si získali moji důvěru a pak už by nevraceli. Půjčovat pořád peníze, to není správné. Pomáhat lidem v nouzi se dá i jinak. Třeba jim uvařit. Já sice vařím nerada, ale kvůli nim jsem znovu začala, a pěkně poctivě, jako když jsem vařívala svému muži. Navařila jsem hrnec těstovin, nandala jsem jídlo do velkých plastových kelímků, aby mi nemuseli vracet hrnec a donesla jsem jim to. Vycítila jsem, že radost nemají. Znovu si řekli o peníze. Já na to, že už nepůjčuju a doufala jsem, že jídlo ode mě dají třeba dětem. Pak jsem jim navařila zelňačku, kterou miluju, pak kuřecí polívku, tak hustou, že v ní skoro stála lžíce, a jak jim to nesu, najednou mě zastaví kamarád a povídá: "Už jim to nedávej. Oni sice poděkujou, ale pak to naschvál dávají na popelnici, aby si pro to přišli bezdomovci." Z toho mi bylo hodně smutno.
- Jak zaháníte smutek?
Píšu básničky nebo jdu na rande.
- To je zajímavá léčba. Takže využíváte služeb nějaké seznamky pro nevidomé?
Kdepak, taková seznamka, to by byla nuda. Nechávám si číst od jedné dobré kamarádky inzeráty z novin z rubriky On hledá ji – vážné seznámení. U inzerátů bývají telefonní čísla. Když mě nějaký zaujme, zkusím zavolat. Na rovinu řeknu, že nevidím a že už se to vzhledem k mým dalším zdravotním potížím nikdy nezlepší.
- Co oni na to?
Jsou slušní. Někteří mi do telefonu rovnou řeknou, že do takového vztahu by nešli. A jiní se rozhodnou, že to zkusí. Pak spolu jdeme, povídáme si, a najednou ten muž zmlkne a mně je jasné, že za chvíli řekne: "Víš, ty jsi hodná, jsi i rozumná, ale mně vadí, že nevidíš."
- Říkala jste, že se tím léčíte, jenomže tohle je spíš cesta zpátky do zármutku...
I není. Víte, postižený člověk si k sobě těžko hledá partnera. Je mnohem lepší, když mě někdo nechce, protože nevidím, než kdyby mě chtěl jen kvůli mému invalidnímu důchodu. I takovou smůlu už jsem měla. Takže když mi slušný chlap řekne: "Já teď stavím barák a neměl bych čas, abych se staral o slepou ženskou," já si ho za to vážím. Vždyť se mnou jedná férově. Místo partnerství pak většinou vznikne upřímné přátelství. Získat dobrého kamaráda, to je dneska hodně vzácná věc. Naštěstí dobré přátele mám a jsou po ruce, když je třeba. Nebudu je jednotlivě jmenovat, abych na některého nezapomněla, ale všechny je pozdravuju a děkuju jim za jejich přátelství. Oni už budou vědět, na koho teď myslím.
- Ostatně ani doma nejste sama. Pořád je vám nablízku Dianka, váš vodicí pes. Jak jste se vy dvě daly dohromady?
Vlastně jsem ji dostala za odměnu. Nepřeháním. Nevidomý člověk si může vodicího psa pořídit až tehdy, když se sám naučí dobře chodit s bílou holí po svém městě. Protože nejdřív musí pejskovi ukázat, co kde je. A pak se s ním domluví, jak se které cestě bude říkat. Na tyhle věci musí absolvovat školení jak pes, tak jeho páníček.
- Kam v Táboře chodí Dianka nejradši?
Na městský úřad. Tam jsou totiž moc hodné úřednice a vždycky jí dají nějaký pamlsek. Stačí, abych doma řekla: "Jdeme za holkama na úřad," a Dianka je hned připravená u dveří a neomylně mě vede. Pro naši republiku je štěstí, že se narodila jako pes, a ne jako politik. Miluje úplatky. A dobře ví, jak si hezkým pohledem vydyndat další sladkosti. V takové chvíli úplně zapomíná na svůj ušlechtilý původ labradorského retrívra. Ona má totiž ve svých dokladech napsáno, že se jmenuje Ficaria z Vlčích luk. Když už to s louděním vyloženě přehání, říkám jí: "Hele, dej už pokoj, nebo půjdeš do česneku a udělám z tebe štěkanátky." Tohle ji chytá hlavně na úřadě a ještě při tom předstírá, že mě vůbec neslyší.
- Koukám, že Dianka se připravuje k odchodu. My jsme o tom úřadě neměli mluvit.
Ale ne, ona chce jít ven na záchod, teď je její čas. Rychle závěrečné otázky.
- Jak prožijete Štědrý den?
S Diankou. Upeču si rybu na kmíně, uvařím brambory a Diance dám něco dobrého. Dojdu si do Farského ulice, do sboru husitské církve poslechnout jejich vánoční koncert, a až se vrátím a všechno okolo ztichne, budu myslet na Boha. A taky na všechny lidi, aby na sebe byli hodní. Znám totiž dost jedinců, co by druhé láskou snědli o Vánocích, a pak by je během roku nejradši zbaštili nenávistí. Kéž by se změnili k lepšímu. Na Zemi jsme jenom na návštěvě a každý jsme dostali svůj raneček času. A na nás je, abychom jím neplýtvali.
- Co byste si přála pod stromeček?
Takové přání se mi na tomhle světě nesplní. Toužím potkat Pána Ježíše. Aby na mě položil dlaň a já znovu začala vidět. Třeba o tom na Štědrý den napíšu aspoň básničku. Obyčejnými slovy. Já jinak psát neumím. Už jsem si na to připravila tabulku na ruční psaní bodového písma.
- Vyšly někde vaše básně?
Zatím ne. Poslala jsem je do jednoho časopisu pro nevidomé, ale neodepsali mi.
- Tak my vám některou otiskneme.
Jé, to je pro mě hezký dárek! Pozdravujte v redakci a taky všechny čtenáře. Přeju jim, ať jsou zdraví a hodní jeden na druhého a – ano, Dianko, už odcházíme. A náš host někdy zase přijde, že jo?
---
Můj Pane, díky
Dívám se na blankytné nebe,
očima hledám
Pane, Tebe,
marně Tě hledám,
své srdce otevírám,
Tebe, Pane,
do života přijímám.
Otevírám velkou bránu,
těším se,
až se dostanu k Pánu
a před ním pokorně
skloním hlavu,
pro něj budu
pět chválu.
Dík, Pane, za déšť,
kterým zavlažuješ
naši krásnou zem.
Když je noc spravedlivá,
vše tiše odpočívá.
Pak přichází krásný den,
vychází usměvavé slunce,
ptáci písně zpívají,
ale mně se do srdce
vkrádá tíseň.
Myneposlušní a nevděční
skloníme svoje pyšné hlavy,
budeme Pána chválit,
jeho jméno velebit.
Jen Tebe
opěvuje celá zem,
lidé,
kteří v Tebe,
Pane,
věří,
jsou šťastni a plni radosti.
Těšíme se
do zaslíbeného království,
kam se dostaneme,
až skončí naše poslání
tady na zemi.
Voláme: Sláva
Tobě, Pane,
jsi naším milujícím Otcem,
Tobě navždy
sláva.
Ty nám bránu otevřeš,
do zaslíbeného království
nás uvedeš
a za sobě rovného
nás přijmeš.
Myti, Pane, děkujeme,
že jsi naším pastýřem,
jen s Tebou
se radujeme.
Amen.
---------------------------------**
P LADISLAVA SVOBODOVÁ
se narodila v Přerově.
P Za svobodna se jmenovala
Cagašová.
P Narozeniny slaví 12. prosince.
P V Praze se seznámila
se svým budoucím manželem
Františkem z Mladé Vožice.
P V Táboře žije od roku 1985.
P Ačkoliv má stále ráda
svůj rodný kraj, už dávno
se považuje za Táboračku.
Foto: SPOLEČNĚ. Ladislava Svobodová tvoří s Diankou, fenkou labradorského retrívra, nerozlučnou dvojici. Vodicí Diance je 14 let, a tak se role začínají obracet–stále častěji ji musí vodit její panička.
Foto: Josef Musil