Křesadlo nepatří jenom mně, říká Wedlich

Právě to učinilo snahu Miroslava Wedlicha a jeho spolupracovníků, s nimiž se o Křesadlo dělí, skutečně výjimečnou. Jak projekt vznikl a jak pokračuje, líčí v rozhovoru.  

- Jak tento projekt hraní kuželek s postiženými začal?

V roce 2009 jsem hrál občas kuželky v rámci přístupu veřejnosti na kuželnu. Na konci roku 2009 už jsem na podzim začal hrát ligu neregistrovaných. Přitom jsem poslouchal těžkosti s velkými náklady na provozování kuželny. Někdo se jednou zmínil, že daleko před rokem 2009 chodili zdravotně postižení na kuželnu. Což byl také určitý příjem za pronájem drah pro TJ Lokomotiva Ústí n. L. Jak se však zvýšily poplatky, tak přestali zdravotně postižení chodit, přitom jsou ubytování v DOZP Všebořice přímo za kuželnou. Na konci roku 2009 jsem zaregistroval, že Nadace O2 vypisuje dobrovolnické dotační tituly na Pomoc komunitě. V tomto okamžiku se to vše spojilo.

- Co je tedy vaší hlavní inspirací?

Jsou vlastně 3 momenty, které jsou hlavní inspirací ke stále obnovovanému projektu – začlenění vyloučené komunity klientů DOZP do běžné sportovní činnosti, kdy platby za pronájem kuželny platí Nadace O2 a současně má kuželna příjem v těžkém období zvyšujících se nákladů. Posledním inspiračním momentem byla radost, kterou nám tato činnost přináší. Nejlépe vystihla divoké momenty na začátku projektu Vendula Veselá, vedoucí DOZP Všebořice, v samotné nominaci na Křesadlo 2012.

- Jak těžké je projekt naplňovat?

Pokud máte přátele, o které jsem se opřel hned na začátku, tak to není těžké. Bylo nám pouze jasné, že nemůžeme být nikdy se zdravotně postiženými sami. Vždy musíme být minimálně ve dvojici. Podařilo se to naplňovat po celé 3 roky, i když jsme všichni opravdu hodně vytížení. Míra Bednář prožil dokonce i těžké období se srdeční slabostí v důsledku pracovního přetížení. Pokud však vidíte, že první jeho vycházky byly za klienty DOZP Všebořice, tak snad každý uvěří, že klienti DOZP jsou naší srdeční záležitostí. Nejtěžší na celém projektu je však prosadit se a získat další prostředky na sportování klientů z Nadace O2.

- Prý jste jednou měli namále, co se stalo?

Získali jsme určitou prestiž a důvěru, ale jednou se stalo, že jsme měli málem zkažené celé Vánoce, protože už nebyly žádné prostředky na pokračování sportovních aktivit klientů v lednu. Klienti to nechápali a my jsme byli úplně zdrcení. Tehdy se podařilo realizovat spásný nápad Blanky Jägerové, asistenky na PF UJEP. Získali jsme dotaci skutečně po dvanácté hodině a jenom díky pochopení TJ Lokomotivy Ústí n. L. se pokračovalo ve sportování klientů s tím, že nám věřili v obstarání potřebných financí a doplacení za pronájem drah. Kdyby se to nepodařilo, tak věřím, že bychom to doplatili ze svého.

- Co říkáte na to, že jste dostal s kolegy Křesadlo?

To je další moment, který si dovolím přiblížit . Od počátku je Křesadlo zaměřené na oceňování jednotlivců. S týmem, jako jsme my, měli od počátku vážný problém. Vymykali jsme se z pravidel oceňování. Popravdě řečeno pro nás je už ocenění, když jsme četli zpracovaný návrh na ocenění Křesadlo 2012 od samotných klientů. Pokud někdo uviděl návrh na ocenění od malého Štefana, tak to nemůže nechat nikoho chladným. Máme radost, že jsme ocenění získali, protože víme, že samotná vyhodnocovací komise musela projít přerodem a mírně překročit stávající pravidla. Takže je to vlastně ocenění na druhou. Tiše doufáme, že se naše snaha trochu zviditelní a už nebudeme mít potíže se získáním prostředků pro klienty se zdravotním a mentálním postižením.

- Co pohnulo vaše kolegy zapojit se do vašeho projektu?

To je pro mě těžká otázka. Asi jsem na začátku strhl mé přátelé pouze svým nadšením. Měli by odpovědět na tuto otázku sami. Nevím skutečně, co bylo pro ně samotné rozhodujícím momentem. Nyní však už všichni víme, že klienti nám dávají víc, než sami tuší. Když vidíte, jak klienti se svým životním handicapem sportují a snaží se přes všechny svoje problémy se vším prát, tak najednou všechny naše všední těžkosti a problémy se rozplynou jak pára nad hrncem. V podstatě my chodíme s klienty na společnou terapii, kdy oni nás zbavují stresu a přinášejí nám nefalšovanou radost.

- Dnešní doba prostě nemusí být jen o sobectví, že?

Asi na tom něco bude, protože se podařilo zapojit i mladé, Jana Veselého, Tomáše Dvořáka a Elišku Bednářovou. Získali prostředky na sportovní obutí a dresy. Zorganizovali velký celodenní vánoční turnaj v kuželkách klientů z DOZP společně s běžnou komunitou. Tady skutečně už naprosto zmizela hranice sociálního vyloučení klientů. Hranice se nám neustále posunují. Dnes již není žádné fyzické ani mentální postižení klientů, které by je vylučovalo ze sportování. Dnes už chodí sportovat úplně všichni a věřte, že pokud by se jim to nelíbilo, tak je neuvidíme. Zvláště, když je k tomu nic nenutí. Přestože je to pro klienty zadarmo, tak vidíme, jakou to má pro ně skutečnou cenu.

- Jak dlouho s tím všichni chcete pokračovat?

To skutečně netuším, ale přestat se s tím nedá. Skutečně to není pro nás ani myslitelné. Pokud přicházíte na hodinu a minimálně třetina klientů, když nás vidí, tak se s námi s velkou radostí rituálně pomazlí. Klienti s mentálním postižením nedokáží ani nic předstírat. Mají nefalšovanou radost, když se jim něco povede. Strhávají nás ke společné radosti. Kolik z nás má možnost každý týden prožívat radostné přijetí v případě setkání se svými blízkými? Nikdo z nás přeci neskončí něco, co mu samotnému přináší jenom úlevu a radost. Pevně věřím, že nyní mluvím za každého z našeho týmu, Marcelu Bořutovou, Jolanu Dvořákovou a Míru Bednáře.

Foto: UDÍLENÍ KŘESADEL 2013. Za přípravu projektu a shánění financí na to, aby si mohli zdravotně postižení lidé pravidelně zajít na kuželky, dostal Miroslav Wedlich s kolegy Křesadlo 2013.
Foto: Deník/Karel Pech