Znáte Klub SMS - sdružení mladých sklerotiků? Kristýně hodně pomáhá - jeho členové se podporují, radí, sledují novinky po internetu, ale scházejí se i na společných akcích.
Opět je tu další ročník literární soutěže Internet a můj handicap. A s ním i já, abych napsala něco na toto téma.
Minulý rok jsem zkoušela napsat, jak mi Internet v nemoci pomáhá, ale teď napíši něco z pozice nás všech sklerotiků - jak nám může být Internet nápomocen, nejen při hledání informací, co je to vlastně roztroušená skleróza, ale i při podělení se o nově nabyté informace mezi dalšími sklerotiky. Jsme tak jeden druhému oporou v boji proti nepříteli zvanému Skleroza multiplex.
Ono je velice těžké akceptovat, že nejsme zdraví a prozatím neexistuje lék, který by naši nemoc úplně vyléčil. Je ještě horší smířit se s tím, že ne všechno můžeme dělat, jelikož nás tělo neposlouchá tak, jak by mělo, ale když se budeme snažit tohle dodržovat, pak se to dá zvládnout.
Ale to jsem odbočila. Internet je v našem případě mnoho, ale co je to vlastně mnoho? A tady zmiňuji přímo naše ,,skleroušské“ stránky, které zní: Klub sms-sdružení mladých sklerotiků. Mladých nerozumíme jen věkem, ale i, a to je hlavní, duchem. Protože, když se k tomu postavíme čelem, jde to snáz, než když budeme pasivní.
Především, jak už bylo řečeno, se navzájem snažíme podporovat, radit si, a to nejdůležitější, bojovat. Přes Internet také sledujeme, jak v jiných zemích postupují při léčbě RS a kde vyvinuli nový lék, jak zabírá a jak účinkuje. Bez netu bychom tohle sledovat nemohli. Někteří ,,ereskáři“ pracují doma na pc a internetu, jelikož jim naše nemoc nedovoluje ,,normálně“ chodit do práce. A zase, Internet se stává velice potřebným, nejen u nás rozkařů, ale i u jiných, ať už handicapovaných lidí, nebo zcela zdravých. Díky našim stránkám se nemocní nepotkávají jen na netu, ale i na různých akcích, jako je sport, kultura, besedy o RS… a vznikají tak nová přátelství! Přátelství, která jsou k nezaplacení a mnohdy vydrží celý život.
Internet nám udává jakousi anonymitu, ve které mohu vyjádřit emoce, které mě tíží a naopak optimismus tryskající z mého nitra a nemusím se přitom nikomu dívat do očí, ale vyťukám těch pár písmenek do slov a do vět a moji ,,sklerotičtí“ kamarádi se mi budou snažit pomoct a nebo jen vyslyšet. Neštěstí, na které nejsi sám, se zdá být menší. To také pomáhá, byť Vám to připadá nemožné.