K myšlence na terapii přežvýkavcem, jak ji pracovně nazval, přivedly Milana Matze z farmy v Radči děti z diagnostického ústavu
To, že duševně i tělesně nemocným pomáhají při léčbě zvířata, je už poměrně známo. Psi slouží při canisterapii, například u starých lidí, s pomocí koní se učí koordinovat pohyby děti po mozkové obrně. Ale krávy?
S originálním nápadem přišel třiadvacetiletý student České zemědělské univerzity Milan Matz. K myšlence na terapii přežvýkavcem, jak ji pracovně nazval, ho vlastně přivedly děti z diagnostického ústavu. "Byly na návštěvě u známé z vesnice a jen co přijely, vedla jejich první cesta k nám, za koníky," říká mladý sedlák, který společně s matkou vede malé rodinné hospodářství v Radči na Českolipsku. S hipoterapií má bohaté zkušenosti z pražského jezdeckého oddílu, kde pomáhal jako asistent. A právě při těchto návštěvách dospěl k zajímavému poznatku. "Děti se začaly zajímat nejen o koně, ale i o naše kravky. Když se mohou zúčastnit třeba dojení, jejich radost je nelíčená a mnohonásobně převyšuje zájem dětí považovaných za normální," vysvětluje.
Skot na vodítku
Krávy a telata v radečském hospodářství jsou vzhledem k malému počtu ochočené, slyší na jméno, a z pastvy se na dojení vrací dokonce na vodítku. Ani telata nejsou plachá. Naopak jsou na děti zvědavá a ty jsou z toho nadšené.
"Koně se většinou projevů dětí z diagnostického ústavu lekají, protože jsou odlišné od šablony chování, na kterou jsou běžně zvyklí, kravky ale nic nerozhodí a kozy už vůbec ne," vysvětluje Milan Matz a dodává, že téma by vydalo na celou diplomovou práci.
Terapie přežvýkavcem sice není vědecky rozebraná, děti s diagnózou poruchy chování však jednoznačně reagují na hospodářská zvířata pozitivně. Navíc soužití výrazně přispívá k jejich socializaci a začlenění mezi "normální" dětskou populaci. "Děcka z diagnostického ústavu by se zároveň integrovala s ostatními," obhajuje své plány.
Dej a bude ti dáno
"Pozitivní vliv je v každém případě jednoznačný. Děti často pocházejí z hrozných sociálních podmínek a setkání se zvířaty jim pomáhá k upevnění vazeb. Kromě toho většina dětí, ať už s problémy, tak bez nich, živou krávu nikdy v životě neviděla," vysvětluje speciální pedagog Luboš Vrabec, který má s dětmi v diagnostickém ústavu bohaté zkušenosti.
Terapeutický kroužek, který by se mohl dokonce rozrůst v letní pobytové tábory se zvířaty, je zatím pro mladého zemědělce ve fázi příprav. Prvním krokem byl nákup pozemku bývalé pískovny, kde zařízení včetně malé jízdárny může vyrůst.
Další věcí jsou finance. A to už je horší. "Za rok, co tu hospodaříme, se trochu rozrostla naše stáda. Co farma vydělá, vrací se do ní zpátky, na ostatní už moc nezbývá. Přesto pevně věřím, že se nápad podaří synovi zrealizovat. Pomáhat problémovým nebo nemocným dětem je dobrá věc a doufám, že se naplní přísloví: Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno," zamýšlí se matka farmáře, Radmila Tomášková.
Jak založit farmu
Bývalá právnička se hospodářství začala věnovat už ve zralém věku a takříkajíc "z musu". V pražské firmě, kde pracovala, se začalo "zeštíhlovat". Přes půl roku marně rozesílala životopisy.
"Pak mi konečně došlo, že v současnosti nemůžu obstát v konkurenci, když mluvím jen anglicky, nebyla jsem na stáži v cizině a občas bojuji s Excelem. Naštěstí mi referentka na úřadu práce nemalovala, že bych "vylepšením svých počítačových dovedností" mohla ve svém věku uspět a tehdy jsem konečně začala myslet," prozradila o vzniku farmy.
Život v Praze bez práce byl náročný, a tak se i se synem přestěhovala na maličkou chalupu, kam jezdila od dětství. Dědeček byl mlynářem, selské geny se nezapřely. Udělala si řidičák na traktor a stala se osobou samostatně výdělečně činnou.
"Z Prahy jsme sem už dřív často jezdili, věnovali se koním, syn dokonce parkurovému skákání a to byl základ budoucího maličkého hospodářství, které nás oba mělo uživit," líčí Radka Tomášková.
Adopce krav
Přišla dokonce s nápadem "adoptovat" hospodářská zvířata lidem z města, kteří chtěli třeba mít maso ze "svého" pašíka nebo mléko od své vlastní krávy. "Je v tom více. Na svou mlékodavku se jezdí dívat s dětmi, učí je, co práce stojí za hrníčkem mléka, protože si svou kravičku mohou třeba i podojit. Získávají jiný vztah k životu a práci a to je velmi užitečné."
Už tehdy si všimla, že mezi lidmi z města, zejména jejich dětmi, vznikají na zvířata pevné vazby. Dospělí tu zase relaxovali od stresu, mnozí si rovnali hodnoty.
"Učíme tu vlastně lidi vnímat skutečný život. V přírodě má všechno svůj řád. Řekne se třeba pitomá slepice, ale když ji pozorujete, dělá zkrátka všechno přesně tak, jak ke svému životu potřebuje. To jen my, lidé, jsme se naučili všechno zbytečně kombinovat a komplikovat a tím si působíme problémy."
Svoboda je poznaná nutnost
Život v hospodářství je tvrdý, ale není bez perspektivy. Poznal to i autor nápadu na terapii přežvýkavcem.
"Můj názor se změnil v přesvědčení po tom, co jsem během studia marně hledal zaměstnání v zemědělství a v podobné situaci byli i moji spolužáci, kteří raději buď dál studují, anebo hledají uplatnění mimo obor," zamýšlí se Milan Matz.
A než by dlouze hledal místo odborného asistenta či výzkumného pracovníka, zúročil svou lásku ke zvířatům, koním, kravám a dalšímu skotu.
"Mou obrovskou výhodou je, že mi nevadí práce kolem hospodářských zvířat, včetně té docela neodborné," říká farmář a bere do ruky vidle. Za chvíli přijedou děti a do té doby musí být hospodářství v pořádku.
I když i tady napáchaly nedávné deště vydatnou pohromu.
Co je hipoterapie a co canisterapie?
HIPOTERAPIE Hipoterapie je léčebná metoda, která působí na klienta prostřednictvím pohybových impulzů, vznikajících při koňské chůzi. Přenosem těchto impulzů přes koňský hřbet na klienta, který na koni sedí či zaujímá jinou, jeho možnostem odpovídající polohu (vleže na břiše, s oporou o předloktí atd.), dochází k oslovení centrálního nervového systému – mozku. Ten musí nejen zpracovat vjemy o změnách, které nastávají při kontaktu s pohybujícím se koňským hřbetem, ale i vyslat adekvátní rozkazy k tomu, aby organismus reagoval správně a v rámci rovnovážných reakcí. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, nutíme tak centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka zpracovávat a vysílat vjemy a příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi. Je tak možno docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých tam, kde je postižena koordinace, rovnováha a vývoj vzpřimování.
CANISTERAPIE Canisterapie (pojmenování vzniklo v ČR) je název pro metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa nebo feny (canis = latinsky pes). Canisterapie má vliv na psychologickou a sociálněintegrační stránku člověka. Vliv je tedy zásadně dvojí – psychosociální a fyziorehabilitační. Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se cítí opuštěně. Canisterapeut může psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, učení se (mluvenou řeč, neverbální projevy atd.) ale i motoriku (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů atd.). Formou terapie – po stanovení si cíle s klientem – lze úzce spolupracovat s logopedem, fyzioterapeutem, pedagogem, psychologem, ergoterapeutem, gerontologem, psychoterapeutem, zdravotním personálem atd. Zdroj: cs.wikipedia.org
Foto: TERAPIE PŘEŽVÝKAVCEM. S neobvyklým nápadem přišel absolvent České zemědělské univerzity v Praze Milan Matz. Vnuklymuho děti při návštěvě hospodářství. Odborníci to vítají.
Foto: Radmila Tomášková
Foto: LÉČIVÉ ÚČINKY zvířat na lidi využívá například hipoterapie. Je to metoda fyzioterapie využívající přirozený pohyb koně v kroku jako stimul a rehabilitační prvek.
Ilustrační foto: Deník/Radka Kočová
Foto: CANISTERAPIE je zase, zjednodušeně řečeno, léčebný kontakt psa a člověka. Ilustrační foto: Deník/Karel Pech