Ach jo, že by nachlazení? No, co mi zbývá, kapituluji pod náporem virů a bakterií, ulehám, zapíjím paralen, pomalinku usínám a v myšlenkách se mi honí hlavou zadané motto letošního ročníku „Mobilní telefon, Internet a můj handicap“. Vánoce jsou sice pryč, ale ty v roce 1998 zachránil doslova Internet.
Již patnáct let jsem upoután na invalidní vozík úrazem krční páteře s následkem trvalého ochrnutí dolních i horních končetin. Ve vteřině se mi tak dokonale změnil život. Nevzdal jsem to. S pomocí rodiny, kamarádů a alternativní medicíny jsem začal znova žít. Když mě po dvou letech přivezli z nemocnice do čerstvě zrekonstruovaného domku, byl jsem moc rád.
Mému synkovi Leošovi bylo osm, neměl žádné sourozence, taťka stále po nemocnicích, tak se cítil dost sám a opuštěný. Proto jsme mu na jeho časté naléhání pořídili čtyřnohého přítele, psa. Leoš měl už připravené jméno a nebylo to jméno ledajaké, přímo westernové, Kid. No, na Bišonka, sněhobílou kuličku, pravda, moc nepasovalo, ale nic jsme nezmohli. Kíďa bylo psisko značně „vykutálené“ a dost jsme si s ním užili jak legrace, tak i toho druhého … Stále jsme si kladli otázku: „Kdo je v téhle domácnosti vlastně vůdcem smečky?“ On nebo my? Přesto byl náš kamarád a člen rodiny.
Asi tak čtyři dny před Vánoci šla babička s Kíďou na večerní procházku mimo naší zahradu. Po chvíli babička přišla plačíc bez Kídi, s tím, že na ulici něco bouchlo, asi dělobuch, ona se lekla, Kíďa ještě víc a než se stačila vzpamatovat, Kíďa nabral třetí kosmickou a byl pryč.
Babička za ním běžela, volala, bezvýsledně. Co teď ? Noc na krku, mrzlo, sněhu všude, já zůstal doma a hlídal, jestli se Kíďa nevrátí. Ostatní vyrazili do ulic a volali jej zpět. Vše bylo marné i ranní návštěva v kutnohorském útulku nepřinesla nic nového. Volal jsem i mému bráchovi, veterinářovi, o radu a taky on mě nepotěšil „Jestli Kíďa zůstal do rána venku, tak je to moc špatné,“ řekl.
Nejhůře z nás to nesl můj syn. Přál si jen jediné po stromeček, aby se Kíďa vrátil. Když už ani druhý den nepřinesl nic nového, začali jsme se smiřovat se zkaženými vánocemi.
V tom mě napadla spásná myšlenka. Nedávno jsem objevil na internetu server www.mujpes.cz, na kterém se potkávají pejskaři, radí si s výchovou svých miláčků, s krmením a pod. Připojil jsem se do diskuse pejskařů a vylíčil naše trápení. K příspěvku jsem dal i své mobilní číslo, kdyby snad někdo Kíďu viděl, aby nám mohl zavolat. Protože už bylo dost pozdě, nechal jsem se uložit. Mobil jsem si začal nechávat pro všechny případy na nočním stolku.
Na štědrý den brzo ráno mi pípnul. Přišla SMSka. Nějaká dobrá paní, zřejmě kynoložka, potkala našeho Kíďu daleko ve městě. Protože viděla, že tam pobíhá, klepe se zimou a je bez pána, hned pochopila, že se zřejmě ztratil a neví, kudy domů. Sama zrovna venčila svého pejska a hned věděla co a jak. Kíďu si vzala k sobě domů a postarala se o něho. Shodou okolností měla syna, který rád brouzdal Internetem.
Samozřejmě se s mamkou podívali v předvečer Vánoc, co je na serveru "mujpes" nového. Když si přečetli můj příspěvek s prosbou o pomoc při hledání Kíďi a uviděli jeho fotku, neváhali a ráno mi hned dali vědět, že našeho pejska našli a mají ho u sebe.To bylo radosti. Manželka pro Kíďu dojela, nechala ho u babičky a večer , když se rozzářil stromeček, vběhnul Kíďa do obýváku. Takovou radost jsem ještě neviděl. Kíďa a syn zářili ještě víc než stromeček. Vánoční svátky nakonec přece jen byly plné radosti, míru a pohody. A to zásluhou Internetu a dobrého člověka. Děkujeme.