Rozhovor s paralympionikem Leošem Lacinou o získaném ocenění, plánech do budoucna a sportovních úspěších.
Kutná Hora – Ocenění v kategorii Handicapovaní sportovci v rámci akce Nejúspěšnější sportovec Kutné Hory 2012 převzal v pondělí 7. ledna 2013 na jevišti Tylova divadla paralympionik Leoš Lacina. Kutnohorský sportovec vybojoval společně se svým kolegou Radkem Procházkou na letošní paralympiádě v Londýně stříbro. Otom, co pro něj získané ocenění znamená, jaké jsou jeho plány do budoucna, a o spoustě další věcí pojednává následující rozhovor.
- Dostal jste ocenění v kategorii Handicapovaní sportovci. Co pro vás osobně toto ocenění znamená?
Já si vážím každého ocenění. Je to pro mě především ocenění mojí píle a snahy. Je pro mě také důkaz toho, kam jsem se díky své vůli dostal. Po úrazu páteře jsem zůstal ochrnutý na obě dolní končetiny a částečně i ruce. Dokážu zvednout ruku jen do určité výše a potom mi bezmocně padne dolů. Takže všechno v životě, včetně sportu, beru jako velikou výzvu. Moje zranění hodně prověřilo, jaký jsem člověk. Snažil jsem se bojovat, ať už se jednalo třeba o naučení se řídit auto, nebo o sport. Důležité je nevzdat se. Ani já nechtěl zůstávat doma, chtěl jsem mezi lidi. Před úrazem jsem se hodně věnoval plavání a setrval jsem při něm i po úrazu jako u sportu, což mi pomáhá s rehabilitací. Závodně jsem si zvolil hraní boccii, což je sport určený právě pro lidi s postižením.
- Už jste někdy takové podobné ocenění dostal?
Ano. Kromě stříbra z paralympiády v Londýně, kterého si velmi vážím, protože to pro mě představuje vrchol mé sportovní kariéry, jsem podobná ocenění získal již v roce 2010 a 2011. S touto skleněnou trofejí mám doma celkem už tři takové. Ty předchozí dvě jsem ale dostal v Chrudimi. Naše středisko pro postižené v Košumberku totiž spadalo do Pardubického kraje, konkrétně pod město Chrudim. Toto ocenění je první za Kutnou Horu a velmi si ho vážím.
- Máte ke Kutné Hoře vřelý vztah?
Kutnou Horu jako město miluji a obdivuji, je to krásné město. Dokonce jsem její název nesl hrdě na úboru na paralympiádě, aniž by mě k tomu někdo vyzýval. Žiji zde, proto jsem rád, že jsem nyní získal toto uznání přímo za Kutnou Horu. Toto uznání je moje "domácí".
- Jaké máte plány do letošního roku?
Nyní mě čekají především přípravy na mistrovství Evropy, které se koná v červnu. Umístění a body z mistrovství Evropy, mistrovství světa a také Evropského poháru jsou zásadní pro postup na paralympiádu. Pokud to zdraví a také finance dovolí, rád bych se společně se svým kolegou Procházkou opět zúčastnil další paralympiády v brazilském Rio de Janeiru.
- Máte nějaký dlouhodobější plán? Nějaký plán do budoucna, co nemusí vyjít právě v tomto roce?
Mým plánem do budoucna je získat pro hraní boccii další postižené lidi. Byla by to pro ně jednak dobrá rehabilitace, tento sport je totiž určen právě pro lidi těžce postižené, a zároveň bychom si tak "vychovali" další hráče tohoto sportu. Zároveň by se tak mohli potkávat lidé se stejným postižením, mohli by si vyměňovat svoje zkušenosti, podporovat se. A je to dobré především pro jejich zdraví. Vím tady o několika domech pro postižené a rád bych toho využil.
- Když už jsme u hry boccia – mohl byste mi ji přiblížit? Zjistila jsem si jen, že hra je podobná petanque. Petanque znám velmi dobře, často ho hrajeme na zahradě u známých.
Boccia je stará římská hra. Je určena pro těžce postižené lidi, kteří jsou jako já na vozíku. Ano, hraje se víceméně podobně jako petanque, akorát je indoorová. Můžou ji hrát jednotlivci, páry jako já s Radkem Procházkou nebo tříčlenné týmy. My s Radkem máme při hře každý tři míče, každý máme tedy pouze tři pokusy.
- Je tedy hra samotná náročná?
Při boccie musíte být tak trochu jako šachista. Podobně jako on musíte dopředu promýšlet svoje kroky. Máme každý jen tři pokusy. Když jeden pokazíme, už to nejde vrátit zpátky. Navíc vždycky je důležité hrát jako tým. Jsou i týmy, kde spolu lidé sice hrají, ale je to takové divné, vlažné. My s Radkem máme rádi strategii, snažíme se hrát bocciu "trochu jinak". Snažíme se ze sebe dostat maximum, vypočítat si dopředu každý náš krok. Jinak hra je pro mě někdy náročná. Je určená pro lidi s různým stupněm postižení. Člověk musí rychle rozmyslet hod, zaměřit a odhodit míč. Míč udržím v ruce tři až čtyři sekundy. Když hod pokazím, je to nevratné. Dokonce bocciu hrají i lidé s postižením všech čtyř končetin s použitím jakéhosi žlábku nebo rampičky. Tu si nastaví s pomocí asistenta a poté drcnutím hlavou do míče umístěného na vrcholu rampy míč "odhodí".
- Dostal jste se s bocciou až na olympiádu do Londýna. Jaký to byl pocit?
Úžasné je už jenom to, že jsme se na olympiádu dokázali nominovat. Prožít olympiádu a to všechno na vlastní oči, na vlastní kůži je velmi silný zážitek. V televizi to není ono. Ale stát tam, vidět ty tisíce lidí, co tleskají, lidi, co nás podporovali, co si vzájemně rozumí a cítí sounáležitost, to je zážitek, který si člověk pamatuje celý život. Je velmi působivé stát pár metrů od významných sportovců, bavit se s nimi – tedy pokud člověk alespoň trochu ovládá jazyk a není tu tato bariéra.
- A moje poslední otázka. Celý galavečer v Tylově divadle byl o sportu a lidech, co se mu věnují. Co pro vás osobně sport představuje?
Sport pro mě znamená především rehabilitaci. Po zranění jsem zůstal na vozíku, a tak každý pohyb je pro mě důležitý. Dělám to pro svoje zdraví, pro svoje dobro. Můj lékař mi při kontrole jednou řekl, že je hodně vidět na kostech rozdíl mezi člověkem, který se hýbe, a tím, kde se nehýbá. Tací mají odvápněné kosti a podobně. Sport beru jako výzvu, můžu si tak dokázat, co všechno dokážu. Ať už je to hraní boccii nebo plavání. Nemám žádné velké svaly na rukou, ale v podstatě ruce jsou to jediné, co mě při plavání udržuje nad vodou. Voda navíc působí opět rehabilitačně hlavně na moji páteř. Při sportu testuji svoje možnosti. Samozřejmě sport mi přináší radost.
Foto: Leoš Lacina se věnuje hře boccia. Ani on nechyběl na galavečeru v Tylově divadle v Kutné Hoře.
Foto: archiv Leoše Laciny, Deník/ Martin Vaněk