Vybrat si oblečení je zdánlivá banalita. Nikoli však pro toho, kdo vůbec nevidí.
Jako Lukáš Satler z Mnichova Hradiště.
MNICHOVO HRADIŠTĚ / Dobrý den, pane Svačino, srdečně vás zdravím.
Děkuji vám za rozhovor, který jsme udělali v rámci besedy, jež v úterý ve volnočasovém centru v Mnichově Hradišti uspořádal Spokojený domov. Musím vás pochválit. Byl jste fajn. S pozdravem Lukáš Satler.
Tento mail mi přistál ve čtvrtek v půl sedmé ráno v poště. Zůstal jsem v němém úžasu. Už proto, že lidé novinářům obvykle spíše nadávají, ale hlavně proto, že přišel od nevidomého mladíka z Mnichova Hradiště na Mladoboleslavsku. Pro mě nepředstavitelná věc, poslepu se nedokážu ani vysmrkat, to dvaatřicetiletý Lukáš Satler dokáže posílat maily, psát SMSky, sám si dojde do cukrárny. Přestože je od narození úplně slepý.
- Lukáši, na rovinu, nedovedu si představit, že bych neviděl. Jak se s tím dá žít?
Na to dokážu těžko odpovědět, protože jsem nevidomý od narození, takže jsem ani nepoznal, jaké to je vidět.
- Je to pro vás životní křivda, jako že vám něco chybí, nebo jste se s tím smířil?
Právě díky tomu, že jsem nikdy neprožil, jaké to je vidět, tak se s tím dá smířit. Kdybych o zrak přišel během života, třeba před rokem, tak už by to bylo daleko horší. Člověk, který vidí, má díky tomu určitě více zážitků, má partnerku a o to všechno může oslepnutím přijít. Já o nic z toho nepřišel a nic z toho nemám.
- Co je vaší největší překážkou v životě kvůli tomu, že nevidíte?
Samozřejmě by se mi určitě dělala spousta věcí lépe, kdybych viděl. Je to hlavně o pohybu v terénu, v němž mi velmi pomáhá bílá hůlka. Například mi vůbec nevadí schody, ale musím o nich včas vědět. To samé platí pro obrubníky, přechody atd.
- Lidé se mnohdy snaží nevidomým lidem pomoci přejít třeba přes přechod, ale ti to někdy razantně odmítají, proč?
Rozhodně není dobré házet všechny nevidomé lidi do jednoho pytle, protože se stává, že jen někteří, podotýkám někteří, nevidomí lidé jsou při nabízení pomoci hrubí. Lidé nás tak často hází do jednoho pytle a to je špatně. Každý člověk je jiný. Já osobně pomoc vždy přijmu, i když bych zvládl přejít sám. Přijmu pomoc už proto, že ten, kdo mi ji nabízí, tím dělá dobrý skutek a to se nikdy nemá odmítat. Někdy je pomoc skutečně vítaná, když je například na cestě překážka.
- Jdete někam raději s doprovodem, nebo sám?
Záleží na tom kam. Třeba když potřebuji koupit oblečení, tak to vážně nemohu sám. Oblečení si sám nevyberu.
- Takže musíte doufat, že vám rodiče vyberou něco moderního a hezkého?
To si těžko zkontroluji. Ale mám velmi citlivý hmat, takže dokážu poznat materiál a musí mi to být na pohmat příjemné. Barvu bohužel těžko vyberu sám. Samozřejmě nechci vypadat jako hastroš, myslím, že rodiče vybírají dobře. Dnes už ke všemu existují pomůcky, například i color test, který dokáže dát hlasité pokyny, jakou barvu si člověk zrovna prohlíží. To je ale velmi drahá pomůcka a na to opravdu nemám.
- Právě moderní technika vám v životě asi hodně pomůže…
Ano, to je velmi fajn, nejvíce využívám speciálně upravený notebook, který mi říká pokyny při jakékoli činnosti v počítači. Když píšu text, čte mi písmena, když najedu na nějakou ikonu, přečte mi, co je to za ikonu.
- Když slyším, jak vám to čte všechny pohyby tak rychle, tak mám pocit, že vám při práci na počítači pracuje mozek dvakrát rychleji než ostatním lidem.
To rozhodně ano (směje se). Po čase si na to intuitivně zvyknete a dá se tak pracovat rychle a přesně s počítačem, psát ve Wordu, číst na internetu, můžu sledovat Facebook atd. Mám také budík, který na mě mluví, každou hodinu mi řekne čas. Mám také hmatové hodinky.
- Dá se bez zraku vystudovat nějaká škola?
Chodil jsem do školy pro nevidomé v pražské Loretánské ulici na Hradčany. Tam jsou pedagogovéspecialisté, kteří ovládají Braillovo písmo, a jsou tam k dispozici také učebnice s Braillovým písmem. Vzdělání nebylo špatné, jde v podstatě o praktickou školu. Později jsem si dělal také rekvalifikaci, absolvoval jsem masérský kurz.
- Máte nějaké zaměstnání?
Nyní jsem bohužel bez práce, ale rád bych poskytoval právě například zdravotní masáže. Ale musel bych být jako zaměstnanec. S ohledem na potřebu účetnictví a množství papírování bych totiž těžko dokázal podnikat. Teď se aspoň snažím pracovat doma a pomáhat rodičům.
Foto: Nevidomému Lukáši Satlerovi tolik nepomáhají knížky s Braillovým písmem jako spíše chytré počítače.
FOTO / PAVEL SVAČINA
Mutace - 5+2 dny - Mladoboleslavsko