Marek WOLLNER, moderátor:
Před časem jsme vám ukázali příběh malého autistického chlapce, který nemá rodinu, a jeho životní osud tak mají v rukách úředníci. Ti chlapce téměř před rokem poslali do ústavu, kde musí žít mezi dospělými klienty, daleko od svého osobního asistenta, se kterým navázal citový vztah a pod jehož vlivem se začal slibně rozvíjet. Naše reportáž končila příslibem, že úředníci hledají pro chlapce lepší řešení. Co se od té doby stalo, jak to dopadlo? Uvidíte v reportáži Jany Sotonové.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Za toho čtvrt roku, kdy jsme se viděli naposledy, nezměnilo se kromě toho, že utekl čas, v podstatě skoro nic. Nebo téměř nic. Kuba je nadále tam, kde byl.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Hudebník Roman Vičík dříve pracoval jako osobní asistent malého kluka, jehož příběh jsme vám ukázali před čtvrt rokem. Chlapec trpí autismem, ale přesto se během roční práce Romana a další lidí z olomouckého sdružení Jdeme autistům naproti podařilo posunout vývoj chlapce razantně kupředu. Pak ale vše zpřetrhalo rozhodnutí úředníků, kteří chlapce poslali do 130 kilometrů vzdáleného ústavu, který pro něj navíc není vhodný.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
On se předvedl, on ukázal, že na to má, on ukázal, že je schopen se učit, že je schopen vývoje. A výsledkem je, že je v ústavu, kde má setrvat do konce života.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Tvář chlapce vám kvůli ochraně jeho soukromí nesmíme ukázat. A utajené musí zůstat i detailní údaje, které by ho mohly identifikovat. Brzy po narození se chlapec dostal do kojeneckého ústavu. Mezi ostatní děti ale příliš nezapadl. A zjistilo se, že trpí autismem.
Markéta JANDEKOVÁ, předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti:
Bylo tam důležité, aby se hoch dostal mezi vrstevníky. Aby tam probíhala sociální integrace. Proto jsme iniciovali projekt Osobní asistence. Vytvořilo se pracovní místo, místo osobního asistenta. V reálu to vypadalo tak, že ten hoch začal chodit na 5 hodin denně do mateřské školy.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Nadějné začátky ale po roce zarazilo rozhodnutí úředníků, kteří jsou za chlapce jako dítě bez rodičů odpovědní. Pracovníci oddělení sociálněprávní ochrany dětí na magistrátu v Prostějově rozhodli, že chlapce přesunou do jiného ústavu, protože pro ten kojenecký už nesplňoval věkovou hranici.
Markéta JANDEKOVÁ, předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti:
Můžu zcela jistě a s čistým svědomím říct, že dítě s poruchou autistického spektra, které udělalo takový pokrok, které se tak otevřelo a navázalo tam důvěru k někomu, tak tady ta situace, kdy vůbec neví, kde je, kde v podstatě nemá záchytné body, nemůže mít tam kontakt s tím svým sociálním prostředím, tak je pro něj velice zničující.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Největší problém ovšem je, že vybraný ústav není pro chlapce vůbec vhodný.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Aby se přizpůsobil tomu prostředí, tak jsem tam s ním chtěl pobýt 3 týdny, měsíc. Nicméně byly mi dovoleny 3 dny tam strávit, a já jsem teda po těch 3 dnech neodjížděl úplně nadšený.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Věkový průměr klientů ústavu je podle oficiálních dokumentů 45 let. Kolektiv malých dětí předškolního věku tu není vůbec.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Z velké většiny jsem tam kolem viděl dospělé lidi, dětí všehovšudy 10. A dvakrát až třikrát starších, než je on.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Nevhodné však je i zaměření ústavu. Pobývají v něm hlavně lidé s mentální retardací, což vyžaduje podle odborníků zcela jinou péči než dítě s autismem.
Miroslava JELÍNKOVÁ, zakladatelka sdružení Autistik:
To je stejný případ, kdybyste dítě nevidomé dala do prostředí pro děti neslyšící. Ten autismus a mentální retardace hodně liší. Tím nijak nezpochybňuju třeba tu odbornou péči pro děti s mentálním postižením, může být výborná. Ale ten autista potřebuje něco jiného.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Já jsem se v podstatě svým způsobem rozhodl zareagovat na tu situaci písničkou, takže jsem složil píseň tady na toto téma.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Naše minulá reportáž končila pozitivním příslibem, který nám sdělila náměstkyně prostějovského primátora Alena Rašková.
Alena RAŠKOVÁ, náměstkyně primátora města Prostějov:
V současné době, pokud mám informace, probíhá příprava rodiny na to, aby v ní mohlo být dítě s autistickou poruchou umístěno.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Uběhlo ovšem čtvrt roku a chlapec je stále v nevhodném ústavu. Jak to doopravdy bylo s příslibem náhradní rodiny, se nám u úředníků z Prostějova nedaří zjistit. Neví to ani na olomouckém krajském úřadu, který je v těchto záležitostech prostějovskému magistrátu nadřízený.
Zbyněk VOČKA, Odbor sociálních věcí, Olomoucký kraj:
Nejsem schopen přesně říct, co paní náměstkyně Rašková měla na mysli. My nevíme o tom, že by byla opravdu vhodná rodina, která by byla ochotna přijmout chlapce s tímto druhem postižení a která by byla schopna mu poskytnout potřebnou podporu.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Hm, takže vy vůbec informace o tom, že by nějaká náhradní rodina byla v tomhle případě, jste neměl.
Zbyněk VOČKA, Odbor sociálních věcí, Olomoucký kraj:
My jsme samozřejmě kontaktovali kolegy z magistrátu a kde se vzala ta informace, v tuto chvíli opravdu nejsem schopný říct.
Markéta JANDEKOVÁ, předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti:
Když si to vezmete, tu časovou linii, tak je to vlastně zhruba tři čtvrtě roku, co ten chlapec je umístěn v tomhle, v tomhle tom zařízení, a když si uvědomíte, že se jedná o malé dítě, a jde tady o čas, o hodiny, o dny.
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Kuba údajně začíná napodobovat ty, to, co vidí kolem sebe. To znamená mentálně retardované. Což je v přímém rozporu s tím, co jsme vlastně na začátku chtěli.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Podle zaslaného vyjádření jsou ale úředníci na prostějovském magistrátu stále přesvědčeni, že neměli jinou možnost a při přemístění chlapce tak postupovali správně.
redaktorka /citace: Eva SEDLÁČKOVÁ; OSPOD Prostějov/:
"Při našem rozhodování jsme plně respektovali jak zákon o sociálně-právní ochraně dětí, tak názory všech zainteresovaných odborníků z oblasti pedopsychologie, speciální pedagogiky, zdravotnictví a jiné. Tím ovšem nezpochybňujeme soukromé názory a osobní péči bývalého osobního asistenta dítěte."
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Všichni normální lidé, kteří nemají možnost rozhodovat a jenom vidí a lidsky uvažujou, tak vidí, že ten kluk do toho ústavu zkrátka nepatří. Jenom ty nadlidské a nadpersonální úřady, které o tom mají tu možnost rozhodovat, buďto nerozhodujou, anebo tvrdí tím nerozhodováním, že všechno je v pořádku.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
Lidé ze sdružení opakovaně navrhují řešení. Dát chlapce do dětského domova v Prostějově. Jeho ředitel před kamerou vystoupit nechtěl. Ale obecně nám potvrdil, že domov je schopen od letošního září přijmout dítě s autismem a zajistit mu potřebnou péči. A na rozdíl od řady jiných případů, tentokrát by díky činnosti lidí ze sdružení nechyběly ani peníze.
Jana KOLOMAZNÍKOVÁ, spolupracovnice sdružení Jdeme autistům naproti:
Na základě té reportáže nás začaly kontaktovat nadační fondy s tím, že nabízejí vlastně finanční pomoc. Zatím jsme se domluvili tak, že počkáme, jak se situace vyvine, protože nemá cenu teď někam posílat peníze, když vlastně není kam. Ani nikdo s náma nechce komunikovat.
Čestmír HORKÝ, ředitel Nadačního fondu pomoci:
V případě, že bude chlapec přemístěn zpět do Olomouckého kraje a do zařízení, které bude adekvátní jeho diagnóze a jeho věku, tak Nadační fond pomoci je připraven finančně podpořit osobní, službu osobní asistence pro tohoto chlapce. Pokud to bude pan Vičík, tak budeme jenom rádi, protože budou moct plynule navázat na předchozí práci, která se velice osvědčila podle vyjádření odborníků. Pokud to nebude možné z pozice pana Vičíka, tak podpoříme jiného osobního asistenta.
Jana SOTONOVÁ, redaktorka:
A vy byste byl ochoten vlastně znova toho asistenta mu dělat? Kdyby byla ta šance?
Roman VIČÍK, bývalý osobní asistent:
Jednoznačně ano. Protože, vždycky musím zdůraznit, že mi nejde o to, abych s ním byl právě já, nicméně jsem připraven pomoci asistovat nadále.