Nebýt internetu, tak snad ani nežiju, tvrdí autorka, která je nucena žít s roztroušenou sklerózou.
Moje ryze laické pojednání na dané téma bych si hned v úvodu dovolila trochu poopravit, a to „Internet a nejen můj handicap“, abych se tak snáze dobrala pravé podstaty významu, který má internet v životě zdravotně postižených.
Tahle obrovská technická vymoženost je lidstvu k dispozici sice jen víc jak desítku let (což je dnešní nejmladší generaci jen stěží pochopitelné), leč taková je skutečnost a zaplať bůh za ni, protože já sama mám někdy pocit, že nebýt internetu, tak snad „ani nežiju......“
Když mi před téměř dvaceti roky sdělili neurologové, že moje problémy se škobrtavou chůzí a rozmazaným viděním nespočívají v prohýřené noci, nýbrž jsou předzvěstí zlověstné nemoci zvané roztroušená skleróza, přijala jsem tuhle informaci poměrně laxně. Od lékařů se mi sice dostalo podrobného vysvětlení, co to bude pro můj budoucí život znamenat, letáčky, rozložené na stolečku v čekárně neurologa také leccos napověděly, ba i spolučekající pacienti s francouzskými holemi či sedící na vozíku sem tam utrousili na toto téma pár slov, leč to bylo asi tak všechno.
V průběhu let, tak, jak nemoc postupovala, dostával můj život jinou podobu. Už jsem se také neobešla bez „francek“ a s každodenním sprintem do zaměstnání byl definitivní konec. Dřívější společenské události se změnily na protivné návštěvy sociálního odboru městského úřadu, idylické povalování na mořské pláži a cachtání ve vlnách v neohrabané cvičení na lehátku rehabilitační sestry a pár chabých výskoků v lázeňském bazénku. Ani můj domov už vůbec nebyl přívětivý, naopak, byl plný překážek – jak se dostat přes vysoké prahy, jak se umýt, když je sprcha nad vanou a já do ní nevlezu atd........ A chodit v takhle zuboženém stavu na návštěvu přátel? Ani za nic a tak jsem se pomalu začala uzavírat doma.
Teď se možná spousta z vás zeptá: „No a co s tím vším má společného ten slavný internet? Ten tě snad přes ty prahy přenese a na pomyslných křídlech posadí do vany? A přinese nákup? A dojde ti pro léky, když tě právě nohy nenesou? Nebo snad poradí co dělat, aby ses z téhle lapálie dočista nezbláznila?“
Otázky to jsou sice na první pohled oprávněné, ale co bych to byla za kamaráda, který by svého parťáka nebránil. Tím parťákem myslím samozřejmě internet. Tak například: jdu na nákup a vidím paní na vozíčku, jak si to ujíždí s plným batůžkem na opěradle a já se belhám jako šnek a je mi do breku. Doma pak sedím u hrnku s kávou a bezmocně koukám do čtyř stěn a říkám si, cože se mnou bude. Ano, tak přesně takhle vypadal můj svět před tím, než ke mně zavítal internet.
A dnes? Že nevím, co je to vlastně zač tahle moje nemoc? Vyťukám RS a čtu. Čtu si o historii, současnosti i výhledu do budoucnosti co se léčebných metod týče, projdu si informace o nových lécích i vědecké články špičkových neurologů. Zalistuji na stránkách nabídky pomůcek pro postižené, podívám se, co chystají třeba v naší ROSCE, kam se podívám na rekondiční pobyt, event. jaké požitky pro mě připravila „sociálka“. Zkusím si najít i sociální pracovnici, která mi přinese nákup, když se mi právě nevede, nebo uklidí byt a umyje okna, abych viděla „do světa“. A zkusím si taky požádat o vozík - však oni už mi na internetu poradí, jak na to.
Víte, co je také na internetu pro mne dokonale špičkové – možnost kontaktu a pokecu se stovkami stejně postižených, ať už třeba jen o těch našich potížích nebo se jen tak „netově“ vyplakat na rameni. A ta spousta rad, co se k člověku donese, třeba jen těch babských. Někdy mám také pocit, že bych jako zdravá snad ani nepoznala tolik kamarádů, jako nyní. A to všechno samozřejmě díky internetu, jak jinak.
Ti, kdo by měli z mého povídání dojem, že je postižení vlastně dar, protože dříve pro samou práci jsme neviděli, neslyšeli, mají částečně i pravdu. Není to však jen o tom, že se člověk vypovídá ze svých starostí, ale dostane šanci poslat mailem někomu, kdo také kouká do těch svých čtyř stěn, pár lidských slov o tom, že není sám a že jeho starosti zajímají spoustu lidí.
A najednou si připadáme důležití, že málem zapomeneme na své trable a ten druhý nemocný člověk u svého počítače je najednou veselý a spokojený a děkuje nám. My mu pak pro radost pošleme fotky našich dětí a on na oplátku fotky z lázní. U pana doktora pak jsme náramně chytří a poučení, nic se nám nemusí sáhodlouze vysvětlovat a vůbec.................ať žije internet!