Tihle mediální společníci jsou báječní – pomáhají, slouží, často i pobaví a když se pokazí, tak naštvou. Ačkoliv prý časté mobilní volání škodí sluchu, já slyším stále dobře. Internet zase v jakémsi celosvětovém průzkumu popularity skončil až na deváté příčce nejdůležitějších technických výdobytků této doby, já jej však rozhodně řadím výše. Díky němu dostávám spoustu nových informací, občas výhodně nakoupím, mailem zase posílám dopisy úřadům i přátelům, zkrátka je toho hodně a co víc – zvládnu ty stovky úkonů i ze svého invalidního vozíku. No, není to paráda! A mobilní telefon – no comment!
Když si tak občas zapřemýšlím nad svým životem, zmítají mnou smíšené pocity. „Moje ereska“ mi sice hodně vzala, přesto si zase až tak nestěžuji. Už tolik nespěchám, potkávám maličkosti co mi dříve unikaly, mám čas na lidičky okolo sebe a vůbec……
A jak se tak snažím „žít si a užívat“ stala se mi podivná věc. Do mého mailu mi jednoho dne přicupitala zpráva s obrázkem. Byla od mé dcery – čerstvé maminky, která mi zaslala nejnovější filmový spot své desetiměsíční Natálky. Otevřela jsem kamerou pořízený snímek a jen koukala. Natálii jsem naposled in natura viděla před dvěma měsíci jako ležícího kojence s dudlíkem v puse. Tohle stvoření mi na displeji notebooku předvádělo prazvláštní souboj s tvrdou realitou života. Holčička v dřevěné ohrádce výskala, pak se zuřivě chytila příček a s hekáním se snažila dostat na kolena. Následovala chvilka vztekání, žuchnutí na zadek a produkce skončila. Pak zazvonil mobil. „Tak, mámo, co říkáš Natálce, ona už snad chce vstávat,“ sdělovala mi dcera.
No, to já bych, děvče, taky moc chtěla, ale nějak mi to nejde, pomyslela jsem si a zajela vozíkem blíž ke kuchyňské lince, abych si uvařila kávu.
Včera (týden po prvním mailu) mi dcera opět poslala přírůstek do mojí rodinné videotéky. Natálie se s křikem hrabe v ohrádce na kolínka a vstává. Po chvilce opět padá, do ruky bere plyšového žabáka a spolu s ním opět vystoupá vzhůru. Pak mi do oka kamery zamává, zavýskne a produkce končí. Mobil beru tentokrát do ruky já. „Nazdar, gratuluji malé k úspěchu. A brzy přijeďte.“
Sedím na vozíku s hrnkem stydnoucí kávy a v hlavě mám zmatek. Tak vida, malá Natálie dnes vybojovala svůj první souboj se zemskou přitažlivostí. Byla na to sama, jen se svou vůlí, paličatostí, vztekem, následnou radostí z vítězství a plyšovým žabákem. A co já, neměla bych se taky pustit do něčeho podobného? Neměla bych zkusit alespoň trochu pokořit svoji pomyslnou ohradu, do které jsem se díky své nemoci dobrovolně uzavřela?
Postavila jsem hrnek s nedopitým turkem na stůl, pomalu se sesunula z vozíku a popadla držátka chodítka, se kterým v lepších dnech korzuji bytem. Kdyby mě tak viděla Natálie, ta by koukala, napadlo mě zlomyslně, vždyť já na rozdíl od jejího postávání se žabákem docela obstojně jdu.
Pak mě napadla hrůzná myšlenka – co když malá dnes už sama capká a dokonce bez držení, co potom? Raději jsem vypnula mobil, aby mě zpráva o dalším Natálčině úspěchu „neuzemnila“ a neodradila . Jenže cestou okolo stolu jsem mobil zase zapnula a dokonce otevřela internet. Zpráva z dětského kolbiště na něj prozatím nedorazila, ale určitě přijde. A já se na ni ráda podívám a postavím se čelem k tomuhle souboji malého človíčka s nástrahami Velkého života a vezmu si z něho příklad. Malá Natálka s plyšovým žabákem v ruce mi z počítačového displeje předvedla, že to jde.
Tak to by bylo asi tak vše. Vlastně ještě ne, musím to přece zavolat dceři.