. . . zpátky nevezmeš. Tohle vousaté přísloví se v životě připomnělo nejednomu z nás a pokud šlo o slovo zlolajné, určitě nepohladilo po duši. I mě zlá slova samozřejmě párkrát zasáhla, jen jedenkrát se však jako trn zaťala do mého nitra snad napořád.
Koho by napadlo, že se v obyčejné kanceláři pražského vydavatelství může odehrát nějaké převratné drama. V temné zatuchlé místnůstce obchodního oddělení úřadují obstarožní úřednice a život tam po léta plyne takřka beze změny – ranní káva, nové drby, stereotyp vyplňování formulářů a lejster. Jako bývalá novinářka jsem podobným životním stylem opovrhovala, ale nyní bylo vše jinak.
Uprostřed plodné a na zážitky bohaté zajímavé práce na mě zčistajasna dopadla zákeřná nemoc. Začala klasickým škobrtáním o kdejaký kamínek, špatně jsem viděla, byla jsem zesláblá. Po jednom potupném pádu na perfektně rovném chodníku už jsem se naštvala a navštívila lékaře. Následoval obvyklý kolotoč vyšetření a pak verdikt – roztroušená skleróza.
Ač jsem o této nemoci jen sporadicky slýchávala, nyní mi bylo jasné, že je zle. A tak byl konec novinařiny, obživu mi poskytl invalidní důchod a zdravý rozum zachovalo bůhvíco.
Život je však plný překvapení a tak v mém podolském bytě zazvonil jednoho dne mobil. Ten halasný baryton mého šéfredaktora jsem ihned poznala. „Tak hele, Bednářko, mám pro tebe kšeft. Stejně nic neděláš a myslíš na blbosti a můj kamarád vydavatel zrovna nutně potřebuje někoho, kdo mu zkoukne ty jeho nově vydané knihy a dá o nich vědět do kulturních rubrik všech novin. Tobě to psalo vždycky dobře, tak tam zajdi, pozdrav ho ode mne a ať ti naloží co se do tebe vejde.“
Návštěva pana vydavatele se uskutečnila, opravdu mi naložil co se do mě vešlo a já opět ožila. S horami knih vedle nového notebooku jsem psala a psala. A e-mailem rozesílala do kulturních rubrik novin a časopisů anonce o nových knihách. Práce to byla nádherná, tolik krásných titulů mi prošlo pod rukama, prostě i na zdánlivě „vyřízeného“ člověka se může usmát štěstí.
Ale ouha – můj elán (stálé telefonování s redakcemi, ťukání textů na počítači a absence kancelářských diskusí) brzy přinesly ovoce. „Vy se s námi paní redaktorko nehodláte ani bavit?“ ozvalo se od stolu jedné z úřednic. „No ona je paní redaktorka, Libuško, a ta se s náma zahazovat nebude,“ rýpla si i druhá.
Přiznám se, že nebýt pána ze mzdové účtárny, který v tu chvíli vstoupil do kanceláře, nevěděla bych si s danou situací rady. Pán v důchodovém věku málem s klotovými rukávy, s hromadou lejster v ruce si to namířil rovnou ke mně. Pozdravil a rozprostřel přede mnou nějaké formuláře. Úřednice zanechaly špičkování a nastražily uši. Pan účetní mi vysvětlil, že je třeba vyplnit určité tiskopisy, které osvědčí, že vydavatel ve svém podniku zaměstnal postiženého člověka a bude tak mít nižší daně. Slíbila jsem panu účetnímu, že to vyřídím co nejdříve.
„Tak se na to podívejme, paní kolegyně, prej nižší daně bude mít. To jsou poměry, co? Dneska mrzáci živí šéfy!“ Nevím, zda ji v tu chvíli její kolegyně přitakala, jen si vzpomínám na slzy bezmoci, které se mi nezadržitelně kutálely z očí.
To lejstro jsem tenkrát nevyplnila, vypnula počítač, sbalila si věci a opustila kancelář. Škoda těch krásných knih, napadlo mě.
Nedávno jsem uháněla na svém vozíku na nákup. Do kopečka jsem předjela maminku s capartem na kočárku. „Paní jede sama,“ křikl na mne klučina a vesele mi zamával. Tak tohle se povedlo, vždyť tenhle malý frajer s plenou v gatích bere už teď život po svém a zlolajná slova, která se zaseknou někomu do duše z úst určitě nikdy nevypustí.