Mezi dětmi z "Jedle"

V Jedličkově ústavu jsem začal pracovat náhodou a zpočátku by mě vůbec nenapadlo, že tam zůstanu tak dlouho. Po gymnáziu jsem chtěl studovat psychologii, ale nepodařilo se mi na ni dostat, proto jsem se rozhodl, že půjdu pracovat někam, kde bych získal praxi a mohl to zkusit znovu. Obešel jsem různá místa, nikde však pro mě práci neměli, a tak jsem se vydal zeptat i do Jedličkova ústavu. Když jsem řekl na vrátnici, zda nemají volné místo, odkázali mě na vrchní sestru. Ta mě provedla po ústavu a ukázala mi, jak to tam vypadá. Zrovna v ten den nefungoval výtah, takže po schodech chodily a lezly děti s různým postižením.  
Když nás jedna dívka s berlemi viděla, zastavila se a začala se šíleně smát. Berličky odhodila dolů a koulela se za nimi. Dokoulela se na mezipatro, kde jsme stáli, a vrchní sestra mi říká: "Tohle je naše Věruška." Jen jsme ji obešli a šli jsme dál. Věruška se nepřestávala smát a já jsem si říkal, že to tu bude dobré. A měl jsem pravdu! Bylo. Nabídli mi místo sanitáře, a když mi vysvětlili, že nejde o řízení sanitky, ale o pomocné práce u dětí, kývl jsem. Do Jedličkova ústavu jsem tedy nastoupil v listopadu 1973 s platem 1150 korun. Hned první rok byl pro mě velmi bohatý na intenzivní zážitky – někdy trochu děsivé, jindy naopak velmi příjemné.
Hlavní budova Jedličkova ústavu byla postavena v roce 1926 a v době, kdy jsem nastoupil, v ní byl internát zároveň se základní školou. Část dětí tu zůstávala čtyřiadvacet hodin denně po celý rok a domů jezdily pouze na prázdniny, některé ani to ne. Škola pro potřeby dětí už tehdy příliš nevyhovovala, nebyla bezbariérová, na všechny tu byl jen jeden výtah a u hlavního vchodu byly schůdky, takže děti na vozíku musely vstupovat zadním vchodem, kde byl dřevěný nájezd. Ve dvacátých letech tu totiž bylo úplně jiné složení postižených dětí. Nejvíc jich bylo po infekční obrně, proti níž jsme dnes očkováni. A tyto děti sice různě kulhaly, ale přesto chodily. Naopak vozíčkářů tehdy bylo minimum. Ještě před mým příchodem v roce 1969 byl kvůli tomu postaven nový přízemní pavilon, kam se přesunuly děti s těžším postižením, které se nemohly samy pohybovat. Zároveň s nimi se tam ale dostaly i ty, které byly inkontinentní, například po operaci rozštěpu páteře. Říkalo se jim tehdy plenkaři a důvod, proč je dali zvlášť, byl jednoduchý – látkové pleny byly cítit. Byly to paradoxně i děti, které se mohly obvykle celkem dobře pohybovat, horní polovinu těla mívaly v pořádku. Byly tam v určité separaci, neboť se tam i učily, v tzv. nemocniční třídě, kde ležely na lůžkách.
Některé děti ani nemohly sedět, jak velké měly proleženiny. Stávalo se, že po ukončení základní školy tam starší děti zůstávaly, nevědělo se totiž, co s nimi, jestli půjdou do nějakého dalšího ústavu, pokud se o ně nepostará rodina. Kolikrát tyto děti skončily rovnou v domově důchodců, i když jim bylo teprve dvacet pětadvacet let. Já jsem tam určitou dobu také pracoval jako vychovatel a musím říct, že děti v tomto pavilonu byly ve velké většině klidné a velmi vděčné. Až po roce 1989 se tyto děti konečně dostaly zpátky mezi ostatní. Pavilon byl zbourán, neboť ustoupil stavbě bazénu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme měli ve třídách víc žáků než dnes, ale zase nebyli tak těžce postižení, nevyžadovali tolik péče. Vychovatel měl na starost až patnáct dětí. Část péče přebírali zdravotní sestry a sanitáři, kteří pomáhali například při koupání. Všední den v ústavu probíhal následovně: Noční služba připravila ráno děti, aby mohly jít do školy. Pokoje po čtyřech až šesti lůžkách byly hned vedle tříd, naproti byla koupelna.
Během vyučování si odváděl fyzioterapeut některé děti na rehabilitace do přízemí a před obědem už jsme si je brali my, tedy vychovatelé. Měli jsme pro ně připravený program na celé odpoledne, buď v tzv. denní místnosti, nebo venku na zahradě a na vycházkách.
Vychovatel měl službu do večera, kdy znovu nastoupili zdravotníci.
Dnes je ve třídě od čtyř do deseti dětí, je to hlavně kvůli tomu, že ty, které jsou na tom lépe, se integrují do běžných škol. To je ve srovnání s minulostí velký pokrok, i když to není úplně jednostranné. Někdy se nám sem vracejí žáci, kteří nastoupili do první třídy v běžné škole s asistentem, ale postupně ostatním dětem nestačili. Tyto děti, které jsou zvyklé na to, že je asistent pořád s nimi a pomáhá jim, bývají nesamostatné, zvyklé na to, že jim někdo všechno přinese, podá, zařídí... My se naopak snažíme vést děti k co největší samostatnosti, kterou jim jejich postižení umožňuje. To je ta stinná stránka integrace, která se rozšířila až po roce 1989. Děti, které měly handicap, s nímž mohly samostatně fungovat, však chodily do běžných škol i dřív.
Před rokem 1989 nebyla v rámci Jedličkova ústavu střední škola, proto děti, které se kvůli svému postižení nemohly přihlásit na běžnou školu, musely jet studovat na Slovensko. Tam byla ekonomická škola a gymnázium pro žáky s postižením. Hned v prvním roce svého působení v Jedličkově ústavu jsem byl s jedním chlapcem vyslán jako doprovod na přijímací zkoušky na střední ekonomickou školu do Košic. Byl na vozíku a nemohl se příliš pohybovat, neboť měl svalovou dystrofii. Už jen cesta na Slovensko byla zážitek! Ráno pro nás přijela sanitka, chlapce jsme naložili a odvezli nás na Ruzyň. Na letišti nám přistavili aerotaxi, do kterého jsem kluka odnesl, a letěli jsme do Košic. Z košického letiště jsme jeli znovu sanitkou do místního ústavu sociální péče, kde byla střední ekonomická škola pro žáky s postižením. Naše cesta dopadla úspěšně, chlapec zkoušky složil a od následujícího školního roku mohl začít v Košicích studovat. Podobné to bylo s dětmi, které chtěly studovat gymnázium, ty musely vycestovat zase do Bratislavy. Ústavy sociální péče z celého Československa byly v té době navzájem velmi propojené a děti byly v kontaktu. Pravidelně jednou za dva roky se konaly Celostátní hry tělesně postižené mládeže, kam se sjeli sportovci jednotlivých ústavů a soutěžili v různých sportovních disciplínách. Tyto akce však neměly žádnou publicitu, veřejnost o nich příliš nevěděla a ani je moc nenavštěvovala. Postižení byli celkově před rokem 1989 mnohem izolovanější než dnes. Také neměli takové možnosti. Ti, kteří se nemohli pohybovat sami (elektrické vozíky tenkrát neexistovaly), byli plně odkázáni na pomoc druhých. Navíc personál byl průměrně mladší, dobrovolníci se vyskytovali spíš výjimečně.
Po intenzivním prvním roce práce v Jedličkově ústavu jsem se na psychologii znovu nedostal a musel jsem jít bránit socialistickou vlast. Ale děti na mě nezapomněly a po celé dva roky, které jsem strávil na vojně, mi psaly. Občas mě to až štvalo, protože se pošta rozdávala při odpoledním nástupu a pro každý dopis si musel voják dojít pořadovým krokem. Mně hodně psal táta, sourozenci, přítelkyně a k tomu navíc spousta dětí, takže jsem byl vyhlášený tím, že dostávám nejvíc dopisů. A výkonný praporčík, který je rozdával, si mě většinou vychutnával. Nedával mi je najednou, ale nechával mě nastoupit kvůli každému dopisu zvlášť. Sice jsem si občas myslel, ať už mi děti nepíšou, ale samozřejmě jsem byl rád. Podobně velkou pozornost mezi ostatními vojáky vzbudilo to, když mě přijely navštívit tři dívky z Jedličkova ústavu. Jedna z nich kdysi bydlela v Táboře, takže věděla, kde jsou naše kasárna. Vyrazily za mnou o víkendu samy vlakem. A samozřejmě že když přišly do návštěvní místnosti, prošla tam po chvíli jakoby náhodou celá rota. To, že na mě děti za ty dva roky nezapomněly, bylo jedním z důvodů, proč jsem se do Jedličkova ústavu po vojně vrátil. Na psychologii už jsem se nehlásil, dálkově jsem vystudoval střední pedagogickou školu, abych mohl dělat vychovatele. Později jsem absolvoval obor učitelství (speciální pedagogiku) na Pedagogické fakultě UK, ale až do roku 1989 jsem neučil. Nemohl jsem podepsat, že budu děti vést v duchu komunistických idejí, to učitelé museli, avšak vychovatelé, kteří spadali pod ministerstvo práce a sociálních věcí, ne. I proto byla mezi mými kolegy řada zajímavých lidí, které bych asi jinde nepotkal. Byli ze školství různě "odejiti" nebo nesměli nastoupit z politických důvodů či kvůli svému náboženskému založení.
Učit jsem začal v září roku 1990 v první třídě. Tehdy jsme otevírali první třídy dvě, takže jsem se mohl ptát zkušenější kolegyně, která byla třídní v té druhé. Byly to krásné roky, rád na ně vzpomínám. Když tak poslouchám, jaké to je v běžných základních školách, řekl bych, že naši žáci jsou klidnější. To neznamená, že tu nemáme nikdy žádný průšvih, také jsou tu grázlíci nebo záškoláci, ale díky tomu, že tady máme osm až deset dětí ve třídě, zřejmě si tolik nedovolí. Dnes už učím jen velmi málo, před deseti lety jsem se stal ředitelem našich škol. Musím říct, že život v Jedličkově ústavu byl pro měl velmi zajímavý a přínosný a jsem rád, že jsem tak dlouho dělal vychovatele. Vzhledem k tomu, že jsme s dětmi trávili i jejich volný čas, měli jsme k nim blíž než učitelé. Možná proto, že učitel musí od žáků vyžadovat, aby se učili i to, co třeba moc nechtějí, hodnotí je za to. Vychovatel to má jaksi volnější, dělá s dětmi většinou to, co je baví. Myslím, že to tak mělo být, a je dobře, že jsem se nakonec na tu tehdy vysněnou psychologii nedostal. Slovy klasika: "...a čím jsem byl, tím jsem byl rád."

Foto: V létě trávily děti volný čas na zahradě u hlavní budovy ústavu a někdy se tam i učily v rámci přípravy do školy, která probíhala každý všední den od čtyř do půl šesté.
Foto: Jedličkův ústav A školy je nejstarší české zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením, které se dodnes věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním službám, komplexnímu rozvoji dovedností, využití tvůrčího potenciálu a zlepšení kvality života lidí s handicapem (v běžné řeči vozíčkářům, mládeži po úrazech, dětem se somatickým znevýhodněním, s kombinovaným postižením, u některých služeb dokonce celé rodině s dítětem s tělesným postižením apod.). cs.wikipedia.org
foto: archiv Antonína Herrmanna