Od šedesáti let ztrácí postupně zrak, takže nyní má už 18 let glaukom. Nápisy nepřečte vůbec a na čtení zblízka potřebuje silnou lupu, která 9x zvětšuje. Přesto je její příspěvek plný optimismu.
Od šedesáti let ztrácím postupně zrak, takže nyní mám už 18 let glaukom, jsem po operaci makulární díry v sítnici a mám generativní změny na sítnici. Nápisy nepřečtu vůbec a na čtení zblízka potřebuji silnou lupu, která 9x zvětšuje. Psát po paměti nebo pomocí lupy zatím mohu. Jsem však společenská bytost, takže i přes toto postižení jsem se nechtěla uzavřít do čtyř stěn bytu. Protože jsem celý dosavadní život ráda cestovala a provozovala pěší turistiku, nevzdala jsme se své záliby ani v době onemocnění. Začala jsem jezdit i na rekondice.
Při jednom zájezdu do hor, který se mi obzvláště líbil, jsem chtěla svou spokojenost dát nějak najevo a napadly mne neumělé veršíky pochvaly, které byly potom přečteny u táboráku. Nehlásila jsem se k nim, ale jedna účastnice mi později říkala, abych v této činnosti pokračovala. Poslechla jsme ji tedy a začala psát přání narozeninám ve verších příbuzným. Později jsme skládala přání i známým. Pomocí počítače jsou tato přání úhledná, když nalepím ještě obrázek květiny, jsou přijímána s povděkem. Dělám tak lidem ze svého okolí, hlavně starším, alespoň trochu radosti. Snažím se každý rok napsat určité osobě přání jiné, neopakovat se. Tím jsem já nucena zaměstnat mozek, nenechat ho zahálet.
Nedávno jsme si dala práci a počítala , že přání napíši za rok 50 - 60. Podobně náhodou jsem začala psát i články. Nejprve do Seniorských novin, které v Táboře vycházely, ale když nám paní dr. Lešikarová nabídla možnost seznámení se s internetem, byla jsem mezi prvními, která se přihlásila . To bylo asi před šesti lety. Od té doby paní dr.Lešikarová, dobrá duše táborských seniorů, naši skupinu stále vede, věnuje nám svůj čas i trpělivost a myslím, že jsme byli mezi prvními seniory, kteří se do práce s internetem pustili.
Paní doktorka organisovala školení, takže i tak nešikovní lidé, jako jsem já, základy pochopili. Nyní se scházíme každý týden v učebně gymnázia, takže každý má svůj přístroj, na kterém může celou hodinu zkoušet svůj um. Když si neví rady, paní doktorka ochotně pomůže. Zvláště já se musím často ptát, protože na monitor moc nevidím. Slyšela jsem o internetu pro slabozraké nebo nevidomé občany, ale ten v Táboře není. Jsem ráda, že patřím do skupiny paní doktorky Lešikarové, protože mi uveřejňuje na listech www.senio.cz mé nepovedené články. Je jich tam nyní již pěkná řádka pod značkou MJ. Nikdy dříve jsme nepsala, ale v této činnosti nyní nalézám trochu uspokojení a ztrácím pocit méněcennosti, který můj zdravotní stav způsobuje. Kromě špatných očí mám ještě další vážné nemoci z mládí, o kterých se nechci rozepisovat, ale které pocit méněcennosti zákonitě způsobují.
Loni v květnu zařídila paní doktorka naši účast na Veletrhu For Senio. Byla jsme vybrána s několika dalšími, ale můj příspěvek musela přečíst v Praze kolegyně, protože mne opět zradila fysická kondice a odjet z Tábora jsme nemohla. Přesto jsem byla spokojena, že se mnou je počítáno a že mi účast byla nabídnuta.
Chtěla bych ještě připomenout všem, kteří jsou nějak postiženi a skládají ruce v klín, že kromě psaní chodím 2x týdně cvičit, scházím se s bývalými turistkami a zúčastňuji se akcí pořádaných např. Akademií III. věku. Navštěvuji divadelní představení na předplatné, kde mám zajištěno místo v 1. řadě, takže vidím. Pouze nyní jsem dva měsíce stále doma, protože mám zlomenou ruku v zápěstí. Již se však opět těším, až budu chodit do kolektivu, protože samota člověka dost ubíjí. Přeji proto všem, kteří trpí nějakým handicapem, aby v sobě našli sílu k jeho překonání pomocí dobrých přátel a různých činností ve společnosti.