Milan Gazdík, Česká televize: Nové přístupové služby digitální televize

Nutnost hledání nových přístupů

 

Diváků, kteří nejsou schopni plnohodnotně sledovat televizní vysílání bez stanovení jistých, alespoň dramaturgických pravidel pro jeho podobu, stále přibývá. S touto skutečností se dostává do ostrého rozporu současný trend dynamického, mírně provokativního projevu v obrazové a zvukové složce pořadu, která má činit pro diváka vysílání atraktivnějším. Je zřejmé, že s takovým pojetím nebude mít problémy konzument mladý  a zdravý. Naopak, je vylučováno z okruhu potenciálních příjemců takto pojatých programů stále větší množství diváků s rozličnými handicapy slyšení a vidění, ale ještě řada dalších. Jsou jimi osoby dyslektické, mentálně retardované atd. a končí to u nespočetně rozsáhlé skupiny těch, jejichž zásadním problémem je prostě to, že jsou staršího data narození.

Směrnice BBC zcela jasnou řečí označuje diváka nad 50 let způsobilého pro uplatnění některých specifických opatření ve vysílání. Zcela zákonitě se jedná o nárůst problémů slyšení, resp. srozumitelnosti, ve víceplánové zvukové scéně. Kombinace dialogu, podkresové hudby, ruchů a atmosfér prostředí vytváří, při necitlivé kombinaci úrovně těchto komponent a při obvykle nedokonalém poslechovém domácím zařízení, pro staršího diváka směsici zvuků, ve které se není schopen orientovat. Česká televize činí osvětové kroky u zvukových mistrů a ostatních tvůrců, aby ovlivnila výslednou podobu doprovodného zvuku. Častou námitkou, proti které je obrana velmi složitá, je argument zasahování do uměleckých záměrů tvůrců pořadu. Jistého zlepšení je dosahováno pokynem kontrolovat výsledný mix na malých reproduktorech, simulujících domácí poslech. Těmi jsou všechna finalizační pracoviště důsledně vybavována. Po vzoru BBC má i Česká televize připravenou interní směrnici, která bude platit i pro dodavatele programového kontentu a jejímž záměrem je dále zlepšit situaci. V ní jsou nově zcela pregnantně definovány zásady zvukové dramaturgie ve snaze čelit oprávněným a opakovaným stížnostem diváků.

             V tomto materiálu se říká, že Česká televize bude nadále pokládat za způsobilé k dalšímu zpracování, či k odbavení, pouze pořady, u kterých jsou respektována tato pravidla (zkrácená podoba):

1.       Zvukový doprovod je ve své výsledné podobě vyvážený a prostý rušivých projevů.

2.       Je nutné minimalizovat počet zvukových plánů užitých v TV pořadu a dialog a komentář považovat za dominantní složku. Poměr ostatních volit tak, aby nedocházelo k maskování řeči.

3.       Kombinaci hudebního podkresu a dialogu či komentáře lze u televizních pořadů užívat pouze
v případech, kdy to má své dramaturgické či umělecké opodstatnění. I tehdy, je-li užití podkresové hudby nezbytné, je třeba dodržovat tato pravidla:

·        Užívat nízkou hladinu hudby, je-li kombinována s řečí.

·        Brát ohled na kvalitu dialogu, který je hudebně podkreslován.

·        Vyhýbat se vokální a příliš dynamické hudbě v podkresové roli.

·        Brát ohled na to, že některé typy sólových nástrojů nejsou v určitých interpretacích vhodné pro podkres mluveného slova (klavír, trubka, bicí).

4.       Pořady orientované na seniory by měly být zvukově kompilovány obzvláště citlivě, neboť problémem poklesu srozumitelnosti narůstá cca od padesáti let věku diváka.

5.       Pořady ozvučované multikanálově je třeba kontrolovat z hlediska srozumitelnosti v nižších formátových režimech (stereo, mono).

6.       Sporné případy dodržení srozumitelnosti budou vždy posuzovány na malém zvukovém monitoru ve formátu mono. Tuto okolnost by měl mít zhotovitel televizních pořadů pro ČT na paměti a provádět kontrolu tohoto typu během zvukové kompilace.

 

Jiný příklad toho, že specifickou péči vyžaduje i divák jinak naprosto zdravý, je naopak ze sféry video:

Fotosenzitivní epileptické záchvaty způsobené sledováním televizního vysílání

 

Před několika lety proběhla tiskem informace o zdravotních problémech dětských diváků v Japonsku při sledování jinak velmi populárního animovaného seriálu. Původní dojem, že je způsobily snad až brutální prvky v chování vystupujících postaviček, byl postupně vyvrácen a nová zjištění přinesla překvapivé podezření. Problematickým pro děti se ukázal nikoliv děj, ale zpracování pořadu. Extrémní blikání obrazové scény údajně zafungovalo jako spouštěcí mechanizmus pro televizí roky systematicky narušovanou mozkovou činnost fotosenzitivních jedinců právě složitými a rychle se měnícími obrazovými scénami.

Aby nezůstalo pouze u dojmů a náležitě nepotvrzených teorií, byl zadán třem nezávislým odborným institutům ve Velké Británii, v Japonsku a Rusku úkol prozkoumat vliv televizního vysílání v kombinaci s charakterem obrazové scény na zdraví člověka. Výsledky byly zdrcující a co je ještě závažnější, naprosto jednoznačné. Z uvedených tří vědeckých zdrojů byly získány materiály, které potvrzují, že obrazově složité, dynamicky náhle proměnné scény na obrazovce způsobují mladým divákům závažné zdravotní potíže. V ojedinělých případech přímo formou záchvatů, ale většinou provokují takové počitky zcela latentní mozkové změny, vedoucí v pozdějším vývoji k epileptickému onemocnění. Podstata problému tkví v tom, že při vyhodnocování dějů periodicky se opakujících patnáctkrát až dvacetkrát za sekundu, dochází k radikálnímu odplavování vápníku z mozkových buněk, což má za následek narušení integrity nervového systému. Toto je zákonitá reakce, ale rozdílná je schopnost organizmu vyhodnotit kritickou situaci a podvědomě se z nežádoucího vlivu vymanit (odvrácením zraku, zavřením očí, což učiní spíše starší jedinec), stejně jako nelze spoléhat na bezvýhradnou schopnost nervový systém zregenerovat do stavu před kritickými počitky bez trvalých degenerativních změn. 

Odborné studie prokazují, že fotosenzitivní epilepsií je ohrožen jeden z 6000 diváků, a to převážně ve věkové skupině 7 až 20 let. Instituty jako EICTA (EuropeanIndustryAssociation), WBU (World Broadcasting Union) a celosvětová standardizační unie ITU (International Telecommunication Union) vyzývají broadcastery ke střídmosti ve využívání blikajících ploch či vzorků, rychlých střihových sekvencí, nebo protitaktně probíhajících změn jasu obrazovky při vysílání. Byla vypracována metodika, která dokáže závadovost scény odhalit měřením. Z hlediska televizních vysílatelů se, samozřejmě, předpokládá zodpovědný přístup k blikání obrazové scény. Uvedené  poznatky by měly být zohledněny při nové tvorbě, v případě starší produkce by na obrazovce nemělo chybět upozornění na rizikové obrazové scény. Je známo, že mezi kritické pořady patří v tomto ohledu zpravodajské relace. Snaha po jejich dynamickém vyznění vede často k používání rychlých střihových sekvencí, ke graficky překombinovaným plochám s řadou titulků, animací a pohybujících se textových informací.

 

Nové broadcastové aktivity

  

Existuje řada evropských aktivit, které v procesu digitalizace neopomínají procesy podpory specifických potřeb diváků a posluchačů. Jmenujme projekt, který se problematikou zabývá nejhlouběji:

DTV4All

 

Je to iniciativa, která pamatuje na diváky se specifickými potřebami a hledá formy, jak jim zpřístupnit televizní vysílání. Iniciátory projektu jsou významní evropští broadcasteři – italská RAI, dánská DR, německá RBB a vedle nich řada dalších partnerů z univerzit, malých TV společností atd. Pozornost je věnována čtyřem oblastem:

·         Vysoký komfort podtitulků. V rámci HD služby umožnit kvalitní zobrazení, možnost volby velikosti znaků, umístění a barevnou kombinaci.

·         Uplatnění nových forem teletextu pro zrakově postižené s možností zoomování, více variant barevného uspořádání, uplatnění kombinace TV a internetové služby.

·         Možnost doplnit TV vysílání překladem do znakového jazyka z internetových zdrojů.

·         Zdůraznění dialogu pro osoby starší, dyslektické a s poruchou vnímání zvuku ve více plánech. Metoda v tomto případě spočívá v elektronické filtraci s možností uživatelova nastavení požadovaného potlačení nedialogových složek zvukového signálu.

Pro dokreslení, že DTV4All není jediným projektem tohoto typu, je uvedena další aktivita, která operuje s jednou velmi zajímavou technickou novinkou. Není tentokrát z evropské oblasti, ale mohla by být inspirativní:

Hybridcast

 

Je japonskou variantou hybridní televize, tedy takové, která kombinuje v přijímači službu pocházející
z klasických distribučních cest (pozemní, satelitní, kabelová) s kanálem přicházejícím z internetu. Umožňuje nejen současné sledování jak klasického broadcastu i broadbandu na témže zobrazovači, ale je také schopen obě varianty služby kombinovat. Tento systém počítá s některými novými prvky. Z těch, které zohledňují postaršího, nebo mírně handicapovaného diváka, je zajímavá aplikace, která nabízí jako variantu technickou možnost zpomalení kadence dialogů. Z hlediska uplatnění internetových komunitních sítí je pak zdůrazňováno průběžné grafické vyjadřování globálního názoru diváků na kvalitu programu či myšlenek mluvčího a na základě toho pak odvozené chování televizního přijímače, který na základě detekovaného a vyhodnoceného vkusu svého diváka mu žánrově upraví programovou nabídku.

 

Nové konkrétní služby

 

Česká televize v rámci svých služeb počítá s rozvojem automatizovaného podtitulkování. Vedle již zavedeného systému provede v roce 2011 první testy s podporou stínového řečníka. Tedy postupu, který dává předpoklady pro další zvýšení kvality automatizovaného generování podtitulků. Ve stejném roce se objeví zcela nová služba Zvukový popis obrazové scény (Audio description). V roce 2012 bude zahájeno testování mluvících podtitulků, služby, které je, ve formě hlasové syntézy nad definovanou textovou předlohou, rovněž v České televizi připravována.

Je rovněž počítáno, podobně jako v řadě jiných zemí, s hledáním cest pro uplatnění znakové řeči v digitalizované televizi.

 

Problém podtitulkování třídimenzionální televize (3DTV)

 

Kombinace grafiky s třídimenzionálním obrazem není jednoduchá záležitost. Souvisí to úzce s fyziologií vidění, které se musí všechny 3D systémy striktně podřizovat. Pokud tomu tak nebude, nenalezne 3DTV uplatnění, což, ostatně, je stále noční můra všech, kteří jsou na rozvoji této nové formy vysílání strategicky závislí. Bezprostředním následkem nešetrného respektování vlastností a možností lidského vidění je totiž bolest hlavy, závratě, či dezorientace diváka. Že to může být problém u počítačové grafiky, která mimochodem, je někdy rušivá i v doméně 2D, tomu asi lze rozumět. Je ale zajímavé, že i vkládání strohé textové informace, což podtitulky charakterizuje, přináší řadu potíží a nastoluje podmínky, které je nutné přísně respektovat. Přeostřování divákova oka mezi scénou a titulkem představuje pohyb v osách x, y, z (tzv. vergence). Tato schopnost je však u člověka pomalá, a proto by měla vkládaná grafika plnit dva požadavky. Jednak být do scény vkládána dynamicky podle hloubky ostrosti a momentálních map stereoskopického vidění a zadruhé by se měl titulek odehrávat v té části obrazu, kde není 3D pohyb. Praxe dokonce ukazuje, že odlišné grafické vlastnosti různých jazyků vyžadují, s ohledem na dobrou čitelnost, různou polohu podtitulků.

Sumárně řečeno, existují dvě další formy poskytování podtitulků. Ta první vytvoří v přijímači, bude-li přepnut do podtitulkového režimu, grafický prostor mimo obrazové pole, kde budou mít podtitulky vždy stejnou pozici. Jedná se vlastně o vymaskování obrazu výhradně a tudíž optimálně pro tento účel. Metoda druhá předpokládá separátní distribuci podtitulků v datové formě a zobrazování zcela mimo televizní displej. Je jisté, že ten druhý, doplňkový pro titulky, musí být v určitém pozičním uspořádání vůči hlavnímu zobrazovači. Zde se stále hledá, ale existuje představa jakési LED informační tabule pod nebo nad televizním displejem, sloužící výhradně tomuto účelu.

Mimořádně složitým úkolem bude podtitulkování živých 3D přenosů. Je odhadováno, že k tomuto účelu bude nutné využívat zcela nově navržených automatizovaných procesů.

 

Předpoklady diváka pro 3DTV

 

Ještě dříve, než do televizního vysílání pronikne masově třídimenzionální zobrazování, zabývají se odborníci otázkou, proč v kině přijímají diváci prostorový obraz daleko klidněji a bez následků, zatímco si
u televizního zobrazovače tak často stěžují na bolest hlavy a únavu i po několikaminutovém sledování. Rovněž zajímavý je přehled handicapů diváka, které jej ze skupiny příjemců 3D zážitků přímo vylučují. Strabizmus neboli šilhání, amblyopia, tedy pomalé vyhodnocování podnětů z očí mozkem, hypoplazie, neboli nedokonalé vyvinutí očního nervu, vertigo, časté točení hlavy a závratě, epileptické sklony, to vše jsou v populaci poměrně rozšířené neduhy, které jsou naprosto neslučitelné s užíváním 3D televize, ale co hůře, i u diváka bez těchto momentálních potíží hrozí vážné riziko jejich vyvolání. Obecně se připouští, že výskyt osob a priori vyloučených z prožitků daných 3D obrazovou scénou, představuje 2 až 12% celé populace. To je pro nový typ ambiciózní služby poměrně veliký handicap.