Nejdelší příspěvek z celé soutěže, však také autor s internetem toho již prožil a prožívá požehnaně.
Byly doby, kdy jsem psal rukou, v mém příp. pravou, perem, propiskou, nebo prostě tím, co bylo zrovna po ruce. Na střední škole, kdy bylo třeba psát tzv. technické či jiné zprávy, projekty, včetně maturitního a pod., mi pak maminka koupila psací stroj zn Konsul - mechanický. Psaní bylo víc a víc. Takže se hodil i v dalších letech. Na VŠ, při zaměstnání, doma i jinde.
Časem a pozvolna se ale dostavovaly zdravotní potíže. Psalo se mi hůř a hůř. Hermes – švýcarský el. psací stroj se proto zdál být dobrým řešením. Pravá ruka přesto bývala často unavená a nejen ona. A najednou jsem byl v invalidním důchodu. A časem bylo i míň peněz. Přivítal jsem proto nabídku jedné firmy pracovat pro ně na PC. Úžasné. Budu pracovat a ještě se něco naučím, „půjdu s dobou“. Firma ale dodala starobylý „stroj“ (MS DOS) s monitorem 14“. Sledování obrazovky bylo poměrně náročná pro mé oči. Hlavně ale bez možnosti připojení kamkoli, tj. bez tiskárny, jen s disketou. Pracovat jsem tak mohl výlučně pro jejich potřeby. Další nabídky byly podobné, spíše mnohem horší. Proto jsem u ní „vydržel“ 15 let. Pro mé potřeby mi však zbýval zase jen Hermes. Odvedl jsem na něm kus práce především v oblasti pomoci podobně handicapovaným jako jsem já.
Až jednou. V TV jsem zahlédl zprávu, že se pořádají kurzy na PC, s možností získání certifikátu a tím i PC, na který mi, přes řadu pracovních úspěchů v několika „neziskovkách“, můj invalidní důchod stále nedosáhl. „A tak teda jo“. Poměrně náročný kurz jsem absolvoval (bylo nás ve skupině deset a po složení zkoušek „jsme to dostali“ jen čtyři). Certifikát jsem po mnoha urgencích a delší době získal a tím to zase skončilo. Prý PC nemají, či zase já nevyhovuji těm či oněm požadavkům. A tak jsem se snažil několik let postaru dál, až se mi přece jen podařilo prokázat, že pracuji na PC, jak pro firmu, tak v několika neziskových organizacích, mám další plány, včetně nabídek k návratu ke své profesi, rodinu a malé příjmy – neboli důchod, které mi postačuje jen tak tak. A také tzv. pracovní rekomandaci od posudkářů, včetně letité ZTP/P.
Po zajištění si všech potřebných lejster, vydaných na základě různých žádostí (hned zkraje opět zamítnutí) k několika sponzorům a hlavně řádného poradce přes PC jsem se však trefil do dovolených. Takže potvrzení jednoho nebylo jednoduché skloubit i s dalším pro druhého. Ale i to se nakonec zdařilo, takže „můj vytoužený stroj“ neboli PC s Windousem 98 se začal vyrábět – nebo asi spíše sestavovat. V příslušné prodejně – resp. prodejnách, neb jsem se, díky dovoleným, v téže firmě pohyboval na více místech, mi konečně řekli hotovo, vyrobeno přijde to k nám zavolejte si. Až konečně máme to tu. Ale... Snad radši až v pondělí, nejlépe za týden. To tu bude ten a ten, co s vámi jednal. Teď už budeme končit. „Dovča“ volá.
Nervy už mi pracovaly delší dobu. Již v dětských letech poučen příběhem o kohoutkovi a slepičce, nedal jsem se odradit. Mimo to, jak známo „náhoda je blbec“, neboli jeden nikdy neví. I zeptal jsem se, zda se mi ty bedny vejdou i do mého auta a zda mi s tím pomůžou. A představte si, stihl jsem to ještě před „dovčou“. Pomohli a ještě týž den se bez sebemenších problémů podařila instalace.
Mám ho doma. A píšu. A je to bezva. Ruka tolik nezlobí, oči nejsou tak unavené. Skvělé, ne. Ještě by to chtělo trochu to víc umět, ale to zvládnu. Mám přece poradce. Nečekaně však přišly povodně, jaké nepamatují snad staleté zápisy nejen v knihách, ale ani Bradáč pod Karlovým mostem. Vzápětí velká voda zaplavila i onu „dovolenkující“ karlínskou prodejnu s mnoha dalšími PC. To bylo „za pět minut dvanáct“.Ještě že jsem tak prozíravý. Pochválil jsem si v duchu svůj výkon.
Kupodivu jinde měli jiný názor. Představte si, že ve chvíli, kdy velká voda slavila svůj tisíciletý triumf, a životy lidí, zvířat a dalších hodnot byly zachraňovány s nemalým úsilím, se mi ozvala úřední kontrola. „Jedeme k vám zjistit, jak využíváte dotovaný PC“.
A tak jsem začal konečně objevovat možnosti, do té doby pro mě netušené. Nejen že PC píše velmi rychle a umí to i různým písmem a v několika jazycích, ale má hlavně paměti na celé stati a knihovny, umí si poradit s obrázky atd atd. Však to všichni už dávno znáte. Je tu ale něco, co nahradí spoustu jiné práce, a to je doprava informací jak ke mně, tak ode mě. Jmenuje se to internet a ze začátku jsem se tak trochu bál do toho jít. Hlavně kvůli penězům, příp. chybám v připojení či jiným možným problémům.
Chyby se dostavily, jakmile otrnulo, včetně finančních ztrát. Ostatně jako začátečník si připadám i dnes, kdy jsem se před 2 lety u Windousů zkamarádil s XP. Přínos je nepředstavitelný. Např. to , co jsem dříve psal nejprve v konceptech tužkou na papír a co bych už dnes, díky handicapu ruky, těžko zvládal, píši rovnou, mažu a přepisuji bez problémů. To, co jsem musel psát přes kopírák, ukládám, a na poštu, kam se dost složitě dostávám autem, protože to pěšky, opět díky handicapu – tentokrát nohou, nezvládám, prostě nemusím. Co napíšu, či nafotím, to mailem odešlu. Příp. se dá ještě korigovat také pomocí této techniky. Mám pak ještě jiné a jiné speciality. Např. ve své výtvarné činnosti, kde je mi internet velkým pomocníkem i při výstavách.
A co teprve při kontaktu s lidmi. Již jsem se zmínil, že se snažím pomáhat podobně handicapovaným „kolegům“. Jednou z pro mě významných specializací je rehabilitace, zvláště hiporehabilitace, a to ve všech 3 okruzích. Ve svém handicapu jsem byl první, kdo ji u nás, před 17 lety začínal a dnes mám po Praze kolem 60 jezdících „klientů“ na 5 střediscích. S některými z nich jezdím už i na paradrezurní závody, ale i pobyty v přírodě, tzv. hiporekondice. Samozřejmě, že vše je od začátku skloubeno s odborným vedením.
To je ale jiná a dlouhá historie. Podstatné je, že máme výsledky. Naše nemoc má progradující tendence a i zde je cesta, jak pomoci. Je proto jasné, že bez komunikace mezi námi by to nešlo. Dnes bych asi měl říci, bez internetu by to nešlo.
A tak nejen „četujeme“ mezi sebou a dalšími organizacemi, včetně odborných jak u nás, tak v zahraničí. Jezdíme dík internetu do přírody, závodíme. Posílám různé nabídky a objednávky, které mi dříve zabraly spoustu času a byla to dost dřina. Dělám osvětu formou článků, fotek a dalších, doposud mi neznámých možností, jako jsou i klipy. Spolupracuji se studenty, profesory, politiky … Rozebíráme možnosti, včetně toho, zda to či ono děláme špatně, či dobře. Nejen psaním. Pohyb je možné rozebrat i na obrázku.
Každá věc má ale i svůj rub i líc. Tak je tomu i na internetu. Zvláště v poslední době se mi moc nedaří zajistit dobrou ochranu proti virům. Možná má na tom svůj díl i můj 11letý chlapec, který je pomalu na PC víc než já. Už je třeba jej usměrňovat a ač nerad i omezovat. Kdyby mohl, stáhnul by si nejraději …..všecko. Musím ale uznat, že umí a asi i víc než já. Inu vždyť to patří k základnímu vzdělání od 1. třídy ZŠ.
Někdy mám ale pocit, že největší „viry“ nejsou na internetu. V loňském roce vyšlo nařízení o šetření.. To si „užívám“ od ledna obzvlášť v souvislosti s mým léčením. Zvláště pak jsem pocítil své propuštění z práce (od oné firmy, o které se výše zmiňuji) coby invalidního a tím prý nedotovaného, neboli „in valio“…Zrušena byla ale i dotace na naši hipoterapii. I zde jsme se domlouvali po internetu a krom protestů hledali cestu k řešení. Je to velmi těžké, ale cesta se našla. Doufejme, že nám vydrží tak, aby hipoterapie naše zdraví mohla podpírat co nejdéle. A v té souvislosti mám i já zase práci. A zase s internetem.
Internet je už dnes stále běžnější a také nutná (žel stále na mou kapsu dost drahá) součást života. Komunikace s lidmi je potřebná podobně jako třeba voda k životu. Zvláště pro nás, kdo se hůře pohybujeme. To už přece všichni víme. Pokud byste si ale přesto chtěli ověřit, co že to tu píši, můžete si něco ode mě přečíst i jinde. Nejen o hipoterapii. Například na webu Rosky, Aktivního života, Jezdectví atd. Tak nashledanou třeba na koních, nebo nějaké výstavě mých obrazů. Není přece nad to si „jen tak pokecat“.