Tuto otázku jsem si položila hned po těžké autonehodě, která mě zařadila mezi handicapované lidi. Byli to lidé? Nebo telefon a internet, který mi je umožnil kontaktovat?
První odpověď zní jasně. Byl to telefon. Několik měsíců pouze ležím a zvládám jednou rukou držet telefon a mluvit. A tak telefonuji ve dne, v noci a volám všem, na které si vzpomenu. Asi tím i obtěžuji, ale to si neuvědomuji. A pak to přijde. Začínám myslet na to, že nejsem sama a že nemůžu jen fňukat. Vždyť mám čtyři syny, manžela a naši malou firmu. Musím zase začít normálně fungovat, i když jsem téměř „k nepoužití“.
A tak začíná náš rodinný život na „DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ“. Po telefonu rozděluji domácí práce, začínám učit kluky nakupovat, vařit, prát, prostě udržovat chod domácnosti. Také s dětmi dělám úkoly, zkouším je, povídám si s nimi a hlavně nejmladšímu synovi vyprávím pohádky. A pohádky to jsou zvláštní. Vymýšlím si je a snažím se mu v nich vše vysvětlovat a připravit ho na to, jak se mamka změnila, jak to budu vypadat, až mě pustí z nemocnice, jakou budu potřebovat pomoc, jaká změna to bude pro něj, taťku i brášky. Prostě jak budeme žít a že to bude hezké, i když se vrátím na invalidním vozíku, s těžce poškozeným zrakem. Já a můj telefon pracujeme na plný plyn. Kontaktuji advokátku, úřady, pojišťovnu, specializovaná lékařská zařízení atd.
Mobilnímu telefonu patří tedy můj první dík.
Později přichází na řadu internet, ale to už jsem v domácím ošetřování. Nutně potřebuji speciální počítačové programy pro zrakově postižené. A tak zase telefonuji na všechny strany. Povede se mi sehnat peníze přes sociálku na počítač a tak přijíždí firma, která mi ho přiveze i s programy, které potřebuji. Denně sedím u počítače několik hodin a hledám odpovědi na své otázky. A nacházím je.
Sepisuji svůj příběh a s prosbou o radu ho emailem rozesílám specialistům, které jsem na internetu našla. Postupně dostávám odpovědi a mohu podstoupit další náročné operace a rehabilitace. Bez této inciativy bych se z invalidního vozíku nezvedla a zrak by se nezlepšil. Další úspěch internetové komunikace je možnost získat asistenčního psa a já mohu i bez „člověčí“ pomoci na procházku, i když se špatně pohybuji pomocí francouzských berlí a oči jsou ochrnuté. Internet mi pomůže setkat se i s viníkem autonehody - lékařem. Jakoukoli pomoc odmítá a tak přicházejí na řadu zdlouhavé soudy.
Internetu patří tedy můj druhý dík.
Třetí a mnohem větší dík patří všem lidičkám, kteří byli na druhém konci mého telefonu a těm,a kteří si přečetli moje emaily a reagovali na ně. Těžko se dá popsat to, co pro mě komunikace s nimi znamenala. Často jsem byla překvapena reakcemi lidí, kteří mě neznali, a přesto mi pomohli a nikdy jsem se nesetkala s tím, že bych se musela nějak „revanšovat“. Někdy mé prosby byly velmi osobní a musela jsem se přemlouvat k tomu, abych o pomoc požádala. Samozřejmě jsem se setkala i s odmítnutím, ale nikdy to nebyla neochota. Vždy mi bylo trpělivě vysvětleno, proč něco nelze, nebo kam se mám zkusit obrátit atd. Možná jsem měla štěstí na lidičky, které jsem oslovila. Nevím, ale jsem ráda, že jsem to udělala a jsem jim všem vděčná.
Největší dík však patří mé rodině. Moji „chlapi“ to zvládli a nenechali mě v tom.
A tak odpověď na moji původní otázku je jednoznačná. Dík patří všem lidičkám, kteří se mnou pomocí telefonu a internetu komunikovali a komunikují a budou komunikovat. Díky nim jsem poznala, že i život s handicapem přináší svoje radosti a starosti a stojí za to ho žít.