S kotci, ve kterých dlí psi, jež jsou cvičení v motolském Centru výcviku psů pro postižené, sousedí výběh, kde přebývá černobílý minikůň Catrijn V. D. Meyer. I on, možná k údivu mnohých, dokáže úspěšně absolvovat náročný kurz a pak zdárně pomáhat handicapovým lidem. Klisna je jediná nejen u nás, ale v celé Evropě, říká o svojí svěřenkyni z Nizozemska ředitelka zařízení Zuzana Daušová.
Podle ní minikůň zvládne v podstatě stejné úkony jako asistenční pes, jejichž výcviku se věnuje přibližně devět let.
"Výcvik je lehčí než u psů, a rychlejší," vypráví v kanceláři zaplněné zlatými poháry, které se vážou k její úspěšné sportovně kynologické minulosti.
Američané, jenž před pár lety přišli na to, že i minikůň je vhodný asistovat osobám s různými druhy vad, uvádějí, že trénink kopytníka zabere čtyři měsíce. To je téměř poloviční doba než u psa. Vyjde na 150 tisíc korun, školení psa přitom na dvě stě tisíc. Nevýhodou se můžou jevit hodně drahé speciální odměny s různými příchutěmi. I když se za dobře odvedenou práci spokojí i s psími piškoty. "Nespěchali jsme na ni, po 4,5 měsících byla schopná vést nevidomého člověka," poznamenala Daušová.
Asistenční kůň je vhodný především pro člověka, který bydlí v rodinném domku se zahradou, jež skýtá podmínky pro držení koně. "Kůň dokáže poskytnout trvalou oporu, což pes nikdy nemůže. Ani irský vlkodav, který je vyšší než kůň, protože jeho páteř není stavěná, aby se o něj někdo trvale opíral, kdežto kůň je robustní. Proto taky člověk musí počítat, že si nemůže třeba v hospodě lehnout pod stůl. Nikdy nemůže nastoupit do vysokého vlaku, tramvaje se schody, ale bezbariérovou dopravou jezdí bez problémů. Zvládne eskalátory, schody," líčí ředitelka.
Samozřejmě strakatý koník vzbuzuje pozornost, vydá-li se do metropole. Na vycházky vyráží ve speciálních botkách, aby kopyty neklapal na dlažbě.
"Když ho vidí na eskalátorech, lidi v protisměru málem padají, než jim dojde, co vidí. Ježíš, to je veliký pes, jo to vlastně není pes," zmiňuje s úsměvem obvyklé reakce chodců.
O Catrijn projevil vážný zájem jeden uchazeč. "Ale když jsem se ho zeptala, jestli ví na sto procent, že za 20–30 let bude žít v baráku, nedokázal odpovědět," vzpomíná, proč se stěhování vycvičené Catrijn nakonec nekonalo. Kůň se dožívá i 50 let, a není možné, aby co chvíli měnil majitele. A to je podle Daušové možná důvod, proč v Americe předali trenéři od roku 1999 jen dvacet koní.
Foto: Catrijn za 4,5 měsíce zvládla vést nevidomého člověka.
Foto PRÁVO – Lucie Fialová
Mutace - Právo - Praha - střední Čechy