Úspěšná česká paralympionička Markéta Sidková o svém sportu říká:
Ostrava – Už dlouhé roky patří mezi nejúspěšnější ostravské sportovce, ale rozhodně nepatří mezi televizními obrazovkami či sportovními rubrikami opěvované celebrity. Přesto si lukostřelkyně Markéta Sidková zaslouží pozornost. A to nejen kvůli sportovním výkonům, nýbrž i pro neutuchající touhu porvat se s krutým osudem, jenž ji před dvanácti lety upoutal na invalidní vozík.
Pětadvacetiletá členka CISO (Centra individuálních sportů Ostrava) a závodnice TJ Mariánské Hory kromě mnohých významných sportovních úspěchů, včetně letošního pátého místa na paralympiádě v Londýně, studuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, je členka Mezinárodního paralympijského výboru a Evropského paralympijského výboru – a hlavně z ní na první pohled doslova tryská pozitivní vnímání života.
- Letos jste absolvovala už svou třetí paralympiádu. Ale v průběhu roku nechybělo málo, abyste se na ni vůbec nepodívala…
Já si místo na paralympiádu vybojovala velmi tvrdě už na podzim 2011, takže jsem to měla, dá se říct, jisté. I když co znamená mít něco jisté? Člověk nikdy neví, jak se mu bude dařit a jaký bude jeho zdravotní stav. Ale to, co se pak odehrálo ve spojitosti s Českým paralympijským a Mezinárodním paralympijským výborem, to já jako sportovec ovlivnit tehdy nijak nemohla, přestože to období bylo velmi složité a vypjaté a mnohým sportovcům to vzalo spoustu sil a psychické pohody. Sama na sobě jsem to velmi silně pocítila.
- Dá se to v kostce nějak přiblížit?
Ten spor se táhl snad už někdy od roku 2004, či možná dokonce ještě dříve, a je to celé opravdu komplikované a i lidé, kteří se v dění sami pohybují, říkají, že je to celé trochu zmatečné. V kostce to sice asi až tak dobře vysvětlit nejde, přesto to zkusím. Český paralympijský výbor sdružuje pět federací zaměřujících se na jednotlivé druhy postižení: třeba mentální, sluchové či zrakové. No a jeden z těch svazů se z Českého paralympijského výboru odtrhl a následně tvrdil opak, pak logicky došlo ke sporu, v němž se zúčastněné strany dohadovaly, zda k tomu došlo tak, či jinak. A od toho se pak začaly odvíjet další problémy včetně ztráty sponzorů, ale taky zhoršení mezilidských vztahů a ze strany Mezinárodního paralympijského výboru skutečně zazněl varovný signál, abychom si to tady dali dohromady, jinak že nás do Londýna nepustí.
- Nakonec se ale přece jen podařilo vztahy asi trochu narovnat, protože jste do Londýna odjela a tam vybojovala páté místo…
Ano, ale až po vypjatých jednáních a splnění náročných podmínek a osobní náročné přípravě. Pořádně jsem si to tam navíc užila (úsměv). Nejen díky soutěži samotné, ale taky vzhledem k neuvěřitelným povětrnostním podmínkám, které nejen mi vzaly spoustu sil. Ledový vítr se nám tam točil ze všech stran a se silnými poryvy, do toho déšť, takže toho bylo dost.
- A neměla jste v tu chvíli třeba strach, že se do závěrečných bojů třeba ani neprobojujete?
Ani ne, protože do eliminačních soubojů postupují všichni střelci, kteří vybojovali právo účasti na paralympiádě, takže šlo jen o to, abych si zajistila do eliminací co nejvýhodnější pozici.
- Nakonec jste ale dokonce sahala po medaili, kterou vám, podle vašich vzkazů přímo z Londýna vzal nějaký technický problém. Můžete ho teď trochu víc přiblížit?
Začnu, když dovolíte, trošku zeširoka. Asi tři týdny před samotnou paralympiádou jsem začala spolupracovat s Jiřím Voráčkem, který se lukostřelbě věnuje iks let, má s ní obrovské zkušenosti a navíc mu nechybí ani potřebná moudrost. No a s ním jsme před soutěží pár věcí kvůli psychice pozměnili, což se bohužel trochu podepsalo na technice. Na rovinu však říkám, že to nebylo nic dramatického, ale v podstatě na vychytání problémků, které se vyskytnou a projeví, až když je člověk pod tlakem, nebylo dost času.
- O co tedy šlo?
U mě šlo v podstatě o to, že u chrániče prstů (ukazuje mezi ukazováček a prostředníček – pozn. red.) máme rozdělovač, který zamezuje dotyku s šípem, a já když založila, tak aniž bych věděla proč, mi začaly padat šípy ze základky. Jen jsem v tu chvíli věděla, že výstřel asi nedopadne dobře. Nakonec se ukázalo, že to bylo tím, že jsem zakládala hlouběji a do jistoty, čímž jsem se dostala tím umělohmotným rozdělovačem tak blízko k šípu, který po sebemenším brnknutí rychle padá dolů. Plus jsme přišli na ne úplně ideální vykrojení kůže na chrániči, ale aspoň teď víme, co dělat a co spravovat.
- Považujete konečné páté místo i s odstupem času za úspěch?
Jednoznačně jako velký úspěch, protože už jen vybojovat si účast na paralympiádě je hodně těžké. Navíc před touhle paralympiádou byl jen jeden kvalifikační závod, právě na podzim 2011 v anglickém Stoke Mandevillu, kde byly podobně jako letos v Londýně neskutečně složité klimatické podmínky. Tehdy to bylo až na samotné hranici regulérnosti – když si na to vzpomenu, lítalo tam ve větru prakticky všechno. No a protože šlo o jediný nominační závod, tak si asi každý dokáže představit, jaký to byl tenkrát nápor na nervy.
- A kterého z vašich úspěchů za deset let, co se lukostřelbě věnujete, si vážíte nejvíc?
Víte, že ani nevím. Já si totiž vážím spíše toho postupného rozvoje. Asi nejcennější je ale pro mě momentálně to, když se mi povede "zopakovat" nějaký výsledek. Až pak člověk jako já přijde na hloubku a náročnost toho prvního umístění.
- Co je vlastně pro vás na lukostřelbě to nejkrásnější?
Asi krása pohybu a splynutí s lukem. Ale to je spíše jen vnitřní prožitek.
- Vás prý inspiroval k přechodu na lukostřelbu film Pán prstenů…
No ano, je to tak, byla jsem na něm začátkem roku 2002 v kině. Ale je pravda, že do té doby, než jsem se ocitla na vozíku, jsem se sportu prakticky nevěnovala. Spíš to tehdy v dětství u mě byla oblast hudby a výtvarné činnosti. Pak přišel rok 2000, kdy jsem přestala chodit. A po dlouhém maratonu léčení po nemocnicích a rehabilitačních ústavech, když jsem se dostala konečně domů, tak jsem zjistila, že konečně zase cítím svobodu, můžu si dělat, co chci… A do toho mě zasáhl Pán prstenů a lukostřelba a díky tomu vzpomínka na dětství (usmívá se).
- Takže vás múzy opustily?
To určitě ne, či spíš doufám, že ne. Dodnes se hudbě věnuju, i když už ne v takové míře. Dříve jsem hrála na příčnou flétnu a taky na zobcovou (altovou a sopránovou). Dnes už minimálně a musím říct, že mě to občas dost mrzí. Teď je to spíš výtvarná nebo přesněji rukodělná činnost – lidová řemesla a tak. Ale i na to je docela málo času, kvůli sportu, studiu a taky rehabilitaci.
- Takže úplně mimo umění nejste. Co vás třeba v posledním roce řekněme na Ostravsku z tohoto pohledu zaujalo?
Asi je to trochu šípem mimo terč, ale mám hodně ráda procházky do přírody (smích). Ale jinak, a prosím nechápejte to jako mou sebechválu, jsem spolupracovala s fotografem Daliborem Bednářem, jehož práce si nesmírně vážím, který o mně tvořil fotografický dokument. To byla krása, protože on sám fotí na černobílý klasický film, takže fotky nejsou nijak upravované, myslím si, že tohle na mě, ale třeba i na ostatní mohlo docela zapůsobit. A když se na to podívám zpětně, původně se mi do toho moc nechtělo, protože nemám povahu exhibicionisty, ale teď vidím, že to na mě dýchlo a ukázalo mi to hodnotu života. Nejen mého, ale i jiných – naučilo mě to mnohého si vážit více.
- A vás focení jako činnost nechytlo?
Zatím ne, prozatím mi stačí jen to, co si vyfotím jako turista, aby mi to zůstalo jako památka. Ale možná časem… I když je pravda, že zrovna tahle oblast mě až tak příliš netáhne. Navíc pořád bylo hodně cestování, protože pracuju pro Mezinárodní paralympijský výbor v Radě sportovců. A navíc mě loni nominovali do výkonného výboru Evropského paralympijského výboru.
- Co vlastně obnáší být členem Rady sportovců?
V první řadě spoustu osobního času. Ale je to jen čestná funkce, která není nijak finančně ohodnocená. Když bych to zase zjednodušila, Rada sportovců funguje jako poradní orgán mezi sportovci a funkcionáři, kteří jsou tam nahoře. Také monitorujeme situaci na různých soutěžích, máme poradní hlas při zařazování nových sportů a upřesňování pravidel… Je toho celkem dost, zdaleka nemohu vše vyjmenovat, a jen tak pro představu – většinu roku komunikujeme přes mail a několikrát do roka se taky scházíme. Ale výkonnou moc bohužel nemáme, takže výsledek práce, kterou děláme, vlastně nakonec ani vidět nemusíme. A to vám řeknu, že i to je kolikrát nápor na psychiku. A samozřejmě se logicky, když jste prostředníkem, objevuje i kritika ze strany sportovců. A to pak zase musíte všechno znovu a znovu vysvětlovat… No zkrátka, tahle činnost vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti.
- Asi stejnou trpělivost, jakou musejí čeští paralympionici ještě prokázat, než se jejich vrcholné závody dostanou na stejnou úroveň s těmi olympijskými…
To máte obrovskou pravdu. Mediální pokrytí ve Velké Británii a zájem o paralympiádu v Londýně byl obrovský. Samozřejmě, oponenti můžou říct, že v pořadatelské zemi to je logické, ale já vím, že i v jiných částech světa tomu věnovali o mnoho větší publicitu. A to taky proto, že sporty postižených jsou na profesionální úrovni. A peníze, které jdou do sportu, jsou vidět. Na rozdíl od nás, oni mají celé týmy trenérů, psychologů a taky možnost lepšího ubytování, vybavení, zkrátka celkově mnohem lepší zázemí. My se tady musíme kromě sportu starat taky o další věci, jestli, kde a jak vystudujeme, jestli seženeme práci a jak si ji udržíme… Britové se o paralympiádu ale starali fakt skvěle. To mi potvrdil i už zmiňovaný Dalibor Bednář, který mě přijel do Londýna podpořit. Říkal, olympiáda v Londýně skončila až po paralympiádě, kdy tam šel společný průvod zástupců obou her a stovek dobrovolníků. Kdežto u nás to bylo tak, že my jsme byli na paralympiádě, odkud jsme se ani nevrátili, a olympionici už měli za sebou v Praze nějakou party.
- Ale přece snad i na vás si někdo vzpomenul, nebo ne?
Ale ano, britské velvyslanectví v České republice, kde dodrželi to spojení olympiády a paralympiády.
- Po skončení her zaznělo i v některých médiích drobné postesknutí o jisté diskriminaci českých paralympioniků…
To bylo asi kvůli rozdělení sportovců do jednotlivých tříd podle postižení. A za určité období paralympijský výbor provádí určité obnovy v pravidlech, takže to bylo možná trochu složitější. Třeba v atletice, kde je dohromady asi nejvíc sportovců, se snaží tvůrci těch tříd to co možná nejvíce sloučit, aby jich v jedné třídě nebylo hodně a v podobné zas malinko. Takže pak vznikají určité přepočty… No zkrátka pravidla se stále dobrušujou, aby to bylo co možná nejspravedlivější. I když je otázka, zda lze někdy spravedlnosti dosáhnout. A tohle byl možná ten kámen úrazu a chápu skoro každého, že se s tím jen těžko smiřuje. A vím, že to mnohým sportovcům po psychické stránce hodně uškodilo.
- Máte pocit, že v naší společnosti už se i přes všechny trable, o kterých jsme se teď bavili, přestává dívat na postižené sportovce tak trochu skrz prsty?
Polevuje to postupně, ale stále je to ještě znát. A to přesto, že do sportu dáváme maximum času i úsilí, srovnatelně jako zdraví. Stále je u nás cítit, že jsme na vedlejší koleji. Kdybyste chtěl slyšet hodně silné srovnání, na které lidé určitě uslyší – olympionik, když vyhrál v Londýně, dostal jeden a půl milionu korun, kdežto paralympijský vítěz dostal odměnu ve výši sedmdesáti tisíc korun.
---
MARKÉTA SIDKOVÁ
lukostřelkyně Narozena: 31. prosince 1986 Oddíl: TJ Mariánské Hory, od roku 2008 zařazena do CISO Trenéři: Jan Dřevjaný a Jiří Voráček Účast na paralympiádách: Atény 2004 (7. místo, 6. – družstva), Peking 2008 (3. místo – družstva), Londýn 2012 (5. místo) Vyznání: "Lukostřelba mi přináší spoustu ponaučení, na sportovní úrovni mnoho odříkání a dřiny, z hlediska zábavy je to o vnitřním naplnění a radosti, kterou si musí prožít každý sám, a ne každý ji pochopí."
Foto: MARKÉTA SIDKOVÁ Centrum individuálních sportů Ostrava propagovala i na paralympiádě v Londýně.
Snímky: archiv Markéty Sidkové a Pavel Sonnek