Pardubice - Tma. Jen a jen tma. Natahuji si ruce před obličej – nebo si to aspoň myslím. Vůbec nic totiž nevidím. V pravé ruce křečovitě svírám dlouhou bílou hůl. Jsem slepá. Naštěstí ale jen na několik minut – mám totiž na očích neprodyšné klapky, abych si mohla vyzkoušet, jak se asi žije slepcům.
"Dveřmi bez úrazu
Moje průvodkyně mi vysvětluje, jak se slepeckou holí zacházet. "Nemá cenu máchat s ní vysoko ve vzduchu, ani daleko od těla. Vyzkoušejte si jen cestu, kterou půjdete," říká.
Sotva stihnu všechny informace vstřebat, už mě čeká první úkol. Musím nalézt dveře, otevřít je a bez úhony projít. Když konečně najdu kliku a vezmu za ni, zdají se mi dveře příliš těžké, takže si vůbec nejsem jistá, na kterou stranu se vlastně otevírají a zda mi přiskřípnou jen ruku nebo i hlavu. "A tenhle problém asi řeší slepci denně," říkám si v duchu.
Radši hmat než hůl
Snažím se orientovat podle hlasu své průvodkyně, ale není to nic snadného. Člověk poslepu totiž údajně dokáže rovně ujít pouhých osm metrů, takže po chodbě korzuji asi jako po deseti panácích. Závratným hlemýždím tempem přicházím ke zdi a hledám další dveře. O výklenek si při tom bolestivě narazím ruku. Stále totiž věřím více vlastnímu hmatu než holi.
Je na řadě překážka, které se bojím ze všeho nejvíce – schody. Poslušně následuji svou průvodkyni, která mě hlasem navádí k zábradlí. Hůlkou důkladně poklepu schody, než se odvážím na ně stoupnout. Druhou rukou se zatím úporně držím zábradlí. Druhý schod, třetí schod a konečně jsem dole. Oddechnu si, protože si myslím, že nic horšího mě potkat nemůže. Omyl.
Moje průvodkyně mě (pravděpodobně) vede po chodníku před univerzitou a připravuje mě na změnu terénu. Chce, abych se pomocí hole orientovala tak, že půjdu kolem trávníku, ale přitom pořád zůstanu na chodníku. "Vlevo chodník, vpravo tráva," opakuje mi průvodkyně. Pochopitelně mířím na druhou stranu.
"Štreka lesem"
"Chcete absolvovat lehčí nebo těžší trasu," ptá se průvodkyně. Chvilku zaváhám, ale stejně si nakonec vyberu tu těžší. Mířím tedy mezi stromy. Byť jich je jen pár, cítím se jako v lese. Dozvídám se, jak si mám chránit obličej a že v některých případech bude potřeba se skrčit. I přes svých 155 centimetrů absolvuji celou "lesní štreku" v předklonu. Radši.
Vůbec si nedokážu představit, kde jsem. Kdyby mě nenaváděla moje průvodkyně, každá překážka by pro mě byla naprosto nepřekonatelná.
Čeká mě ještě cesta zpátky a další schody. S holí si pomalu začínám rozumět – tedy do chvíle, než znovu zakopnu. Stačí jen nalézt dveře a projít zpátky dovnitř. Tam se opatrně "odslepuji" a je to velká úleva. Úleva, kterou většina slepých nikdy nepozná…
Život na vozíku
Aby toho nebylo málo, mám možnost si vyzkoušet i život na invalidním vozíku. A není to nic příjemného. Vozík si totiž se mnou dělá, co chce. Když šílenou, ve skutečnosti téměř nulovou rychlostí sjedu se smrtí v očích rampu, hned mě bolí ruce. A to mě ještě čeká cesta nahoru. Je to pořádná dřina. Kolega se mi tak úspěšně snaží pomoci, že málem končím pod kytkami.
Z vozíku vstávám s ještě větší úlevou, než s jakou jsem si sundávala klapky z očí. Byla to zvláštní zkušenost. Lidé, kteří se dokázali vyrovnat se svým handicapem, mají můj neskonalý obdiv.
Lenka Štěpánková"
URL| http://www.denik.cz/pardubicky-kraj/je-libo-slepeckou-hul-nebo-snad-inva...