O Barrandovu sice v příspěvku autorky žijící s roztroušenou sklerózou není ani zmínka, patrně jím však měla na mysli, že její životní internetový příběh by stál za zfilmování. Ostatně posuďte sami.
K napsání příspěvku do soutěže mne přiměl můj přítel, který mě stále nabádal: „Napiš jim tam jak ti internet ovlivnil život. Tvůj příběh stojí zato, poděl se s ostatními o svých zkušenostech.“ Poslechla jsem ho, jen celé vyprávění pojmu trochu zeširoka.
V roce 1986 jsem poznala svoji kamarádku Hanku, ještě zcela zdravá jsem se s ní seznámila na společném pracovišti. O pět let později se mi narodil zdravotně těžce postižený syn, péče o něho byla velmi náročná. Často jsem se nacházela na pokraji nervového zhroucení, a možná proto se u mne začaly projevovat první příznaky multiple sclerosis – roztroušené sklerózy.
Syn Davídek mi umřel, když mu bylo 10 roků. Po jeho úmrtí se má diagnóza zhoršila ještě více. Počáteční drobné ztráty koordinace provázené častým zakopnutím na rovné ploše, byly vystřídány velkou únavou, značným snížením pohyblivosti a ztrátou stability. Při chůzi o berlích jsem si připadala jako bych nohy tahala z medu, na delší vzdálenost jsem musela použít mechanický vozík.
Často jsem zůstávala doma, odkázána na pohled z okna. Kamarádka Hanka však v těžkých chvílích stála při mně a pomáhala, jak mohla. Navštěvovala mě, mnohokrát mne vzala k sobě domů. U ní jsem se vlastně poprvé více setkala s vymožeností, které se říká internet.
Po večerech jsme sedávaly u počítače a Hanka mne začala seznamovat s lidmi, které zná z chatování po síti. Vyprávěla jim o mně a já si jejím prostřednictvím náhle udělala přátele po celé republice, všichni mi posílali pozdravy a chtěli se poznat osobně.
Příležitost se naskytla na sklonku jara roku 2004, kdy se v jihočeském Malém Ratmírově uskutečnil sraz příznivců chatu. Do penzionu Barrandov se sjeli lidé z Prahy, Hradce Králové, Zlína, Tábora, Plzně a mnoha dalších míst naší krásné země. Samozřejmě, že pozvání nešlo odmítnout, tak jsem s Hankou přijela. Bylo to moc příjemné setkání, debatovalo se „naživo“, opékalo se maso, zpívalo se až do ranních hodin.
„Nebojte, jednou si s námi budete taky chatovat samostatně,“ oznamoval mi při loučení jeden z manželských párů. Odvětila jsem něco v tom smyslu, že to asi těžko, jelikož jsem neměla v úmyslu pořizovat si počítač. Čas plynul, s „chataři“ jsem byla nadále ve spojení přes Hanku a také pomocí textových zpráv na mobilu. S blížícím se adventem přicházelo stále více „esemesek“, které prozrazovaly, že se ke mně na audienci chystá paní, která na chatu používá přezdívku Beránek.
Byla to pravda, ze Zlína opravdu přijela návštěva a přivezla mi předčasnou vánoční nadílku v podobě notebooku. Diskutující lidé se totiž na chatu domluvili, udělali sbírku a darovali mi počítač.
Do konce roku jsem stihla vyřídit připojení k síti. Hanka se svým manželem mne naučili s počítačem a internetem pracovat a já mohla začít komunikovat s milými známými z chatu.
Od té doby uteklo dost času a internet je pořád mým společníkem. Používám ho nejen k chatování, ale i ke hledání informací o spoustě věcí. Například loni mi pomohl vybrat vhodný lázeňský pobyt.
Prostřednictvím elektronické pošty jsem v kontaktu s příbuznými, navzájem si posíláme fotografie. Je to asi jediná možnost, neboť se nemůžeme vídat tak často jak bychom chtěli, dělí nás více než tři stovky kilometrů. Díky internetovému připojení je ovšem vzdálenost kliknutím myši anulována.
Svým příspěvkem do soutěže jsem chtěla udělat radost mému příteli, ale také říct, že internet je pro lidi s handicapem velmi důležitý. Pro mne má ještě jedno kouzlo, totiž to, že dokáže v lidech probudit solidaritu.