Návrat k běžnému fungování v době koronaviru? Jak na to pro ohrožené

„Neměla bych odložit kontrolu na onkologii na podzim?“ zeptala se paní v telefonu. Mluvila z ní úzkost, protože se jí špatně dýchá a hodně kašle. Je doma již dva měsíce, děti jí nakupují a telefonují, ona nikam nevychází.

Z rozhovoru vyšlo najevo, že je po onemocnění již několik let a je sledována na několika pracovištích pro následky ozařování. To, že nyní nechodí ani nakupovat, je velký zásah do jejích běžných pohybových a sociálních aktivit. Jak se této paní bude dál žít v době „uvolňování“?

„Není to první hovor na toto téma s nemocnými. Chápu jejich úzkost. Chápu i to, že to někteří dělají kvůli svým dětem, kdy jim nechtějí dělat starosti tím, že by odmítli jejich péči. Jenže to má nedozírné následky a to nejen pro ně,“ říká psycholožka Amelie, Kristýna Maulenová. „Člověk slyší odevšud, co se smí a co ne. Jako by byla v životě nějaká jistota a stoprocentní pravda. Žijeme teď všichni jako děti, kterým dospělí říkají, co mají dělat. Pak se nelze dospělým nemocným divit, že tomu tlaku podléhají a zbavují se své svobody rozhodování.“

Není to ale jen tak, je i mnoho těch, kdo se i přes svou „rizikovost“ spoléhají na svůj zdravý úsudek a zkušenost.

Třeba paní Drahomíra, ta říká „i v této době je třeba dodržet svůj styl života, řídit se rozhodnutími příslušných orgánů ve věci hygieny nošení roušek s ohledem k sobě i ostatním a hlavně nepropadat stresu! Jen používat hlavu a v ní orgán nejdůležitější: mozek. Nám více jak sedmdesátiletým se nedoporučovalo vycházet ven. Nesmysl! … Ven ze čtyř stěn! Právě pohyb a procházky udržují zdravotní a hlavně psychický stav. … Používejme rozum a zkušenosti své i svých předků. Vraťme se k pokoře a odpovědnosti, za sebe, přírodu i druhé. Viru zmar. Vydržte, vydržme, vždyť jsme si už něco prožili se svou nemocí a hle: jsme pořád tady.“

Takže, co je důležité pro „ohrožené“:

• Zůstat fyzicky i psychicky aktivní. Podle vlastních možností, představ a přání. I nemocní by měli zůstat přirozeně aktivní. Pohyb je přirozenou součástí našich životů a uzavírání doma mezi čtyřmi stěnami není dlouhodobým řešením. Například pobyt v přírodě je prevencí mnoha obtížím, takže proč nevyrazit ven, mimo zástavbu a množství lidí? Proč neříci blízkým, aby nás tam zavezli?
   
• Uvědomit si, co a proč chci a to jasně říkat svému okolí. Chci, aby na mě moji blízcí nebrali zvláštní ohledy, protože vztahy s blízkými bez omezení jsou pro mě důležitější než být smutná, zdravý a sám doma? Proč ne, stačí se jen domluvit. Nebo naopak chci, aby mi děti nakoupily, zavolaly mi každý týden a chci trávit svůj čas doma a o samotě na procházkách? Proč ne, i to je přeci jasné. Nebo chci, aby ke mně přijela vnoučata, protože se na ně moc, moc těším, ale bojím se nákazy, a tak chci poprosit, aby se ti starší a dospělí nechali otestovat? I to je přeci možné domluvit. Jen je třeba mít jasno, jak to vlastně chci.
   
• Domlouvat se se svým okolím na mých představách a jejich realizaci. Vědět co chci, je první stupeň uvědomění. Druhým je to, kam až mohu či chci ustoupit z mé představy při domlouvání s ostatními a kam v žádném případě ne. Nic není vždy tak, jak si přesně představujeme, protože ti okolo většinou chtějí něco jiného než my. O tom je třeba mluvit a hledat cestu domluvy, která je přijatelná pro obě strany. Řešení se dá vždy nějaké najít, jen si nesmíme stát stále na svém.
   
• Dodržovat zpřísněná hygienická opatření. Mezi ně patří vyhýbání se místům s větší koncentrací lidí, kde je vyšší pravděpodobnost, že může být nakažený člověk. Používání rukavic a desinfekce či mytí rukou, když bych mohl přijít do styku s místem, kterého se potenciálně nemocný dotknul - třeba klika domu, v dopravních prostředcích, při mačkání knoflíku na přechodu nebo klávesách na bankomatu. Vyhýbání se lidem, kteří vykazují znaky nákazy – raději vystoupit z dopravního prostředku a přijet později než se nakazit. 
   
• Pečovat o sebe. Dostatečně spát, jíst, pít, pravidelně se hýbat, ale také mít kontakt s lidmi okolo nás, těšit se z běžného života a věcí, dělat to, co nás baví a dává nám smysl. S tím souvisí i to, že bychom se neměli nechat přetěžovat množstvím informací o COVID-19, opatřeních souvisejících s koronavirem a dalšími událostmi. Někdy je prostě dobré vypnout a nevědět vše.
   
• Být odpovědný za postup své léčby, kontrol a řešení nutných věcí s úřady. Naše zdraví a spokojenost je naší odpovědností. Pokud se nám něco nezdá, je rizikovější zůstat doma neošetřený, než se vydat do zdravotnického zařízení. Stejně tak není dobré odkládat preventivní prohlídky (a to jakékoli), neřešit třeba podání žádosti či nechat propadnout smlouvu. Poradit se telefonem či e-mailem s lékařem či sociálním pracovníkem je odpovědné. 
   
• Přijmout určitou míru rizika. Jistota, že se nenakazím, neexistuje. To se může stát i při dodržování těch nejpřísnějších opatření. Takže je dobré si říci, kdy jít do přiměřeného rizika (jako bych byl zdravý), protože mi to udělá dobře. Takové riziko nám může dodat radost ze zvládnutého a prožitého, není dobré se zříkat všeho.

Michaela Čadková Svejkovská