Dvacetiletý Radim Minárik strávil téměř celý život v dětském domově při speciální škole pro sluchově postižené v Českých Budějovicích. Jednou by tu chtěl pracovat, aby neskončil v jiném sociálním zařízení.
ČESKÉ BUDĚJOVICE V květnu bude maturovat a zároveň je odhodlaný uspět u přijímaček na vysokou školu. Zdá se vám to banální, a že je takových studentů spousta? Radim Minárik ale od narození neslyší. Jeho cílem je vystudovat obor Sociální pedagogika, aby pak mohl nabyté znalosti zúročit v ústavu, kde strávil téměř celý život. Chce se tím revanšovat těm, kteří mu zajistili základní vzdělání a dodnes suplují rodinné zázemí. Díky práci by se také rád postavil na vlastní nohy a našel si vlastní bydlení.
Dvacetiletý Minárik pochází z Košic. Matce byl odebrán v roce 1996 a skončil v dětském domově při Mateřské, Základní a Střední škole pro sluchově postižené v Českých Budějovicích. Trvalou adresu tam má dodnes.
"S Radimem jsem pracovala deset let. Byl pilný, šikovný, rád se učil a poznával nové věci," vzpomíná na jeho školní léta učitelka Anna Koupalová.
Slovy chvály na jeho adresu nešetří ani vychovatelka z dětského domova Jana Dlouhá: "Svůj handicap si sice přiznává, ale dělá vše pro to, aby se mohl plnohodnotně začlenit do společnosti."
Že nejde o plané řeči, se přesvědčí každý, kdo se s Minárikem setká. "Dobrý den. Mám se dobře," odpovídá sice pomalu, ale dostatečně zřetelně na dotaz, jak se mu daří. Ani se nechce věřit, že vůbec neslyší. "Radim trpí oboustrannou ztrátou sluchu. Naučil se ale skvěle odezírat ze rtů. Samozřejmě se domluví i znakovým jazykem," vysvětluje ředitelka školy pro sluchově postižené Ivana Macíková.
Toho, že se chce po vysoké škole vrátit a pracovat v ústavu, si všichni nesmírně cení. "Byl by to velký přínos, protože by mohl mimo jiné předávat dětem zkušenosti, které my slyšící prostě nemáme," potvrzuje Macíková.
Stejný scénář by uvítal i Minárik, ale sám ví, že má před sebou dlouhou cestu. Prvním krůčkem je zvládnout zkoušku dospělosti na speciální střední škole pro sluchově postižené v Hradci Králové. Stejně jako na základní škole v Budějovicích je i zde studium rozloženo na delší dobu, proto bude končit až ve 20 letech. "Dojíždím tam autobusem. Týden jsem tam na internátě a víkendy trávím na jihu Čech," popisuje Minárik.
Podle Dlouhé ho čeká po návratu stejná procedura jako jiné dojíždějící studenty. "V dětském domově mu vypereme prádlo, vyspravíme, co je třeba, a podobně. Prostě nahrazujeme roli mámy."
Minárik by rád studoval Sociální pedagogiku v Brně. Obor je zaměřený na výchovu rizikových a sociálně znevýhodněných lidí z řad mládeže i dospělých či na pomoc rodinám s problémovými a handicapovanými dětmi. Troufá si na to i přesto, že se jedná o běžnou vysokou školu, kterou navštěvují i slyšící studenti. "Beru to jako výzvu a moc se tam těším," neskrývá nadšení. "Kdybych pak měl stálou práci, můžu si najít i vlastní bydlení," dodává s tím, že jinak by zřejmě musel vyměnit dětský domov za jiné sociální zařízení, což se mu nechce.
Četba je pro něj velmi obtížná
Zvládnout učební látku, pokud uspěje u přijímaček, mu v Brně má pomoci takzvané integrační centrum podpory ve formě tlumočníka či přepsaných přednášek. Ani to, že mluvené slovo dostane na papíře, prý ale není žádná výhra. "Sluchově postižení mají podstatně menší slovní zásobu než ostatní lidé. Navíc neslyší melodii hlasu, takže nechápou ironii či citově zabarvené věty. Stejně problematická jsou pro ně synonyma nebo cizí slova. Četba je pro ně tudíž velice obtížná," vysvětluje Macíková.
Pomoci vypořádat se s handicapem pomáhají Minárikovi odborné pomůcky, nejčastěji sluchadla. Ta korigují tón zvuku a zároveň mu usnadňují práci při odezírání ze rtů. Když budete ale stát za ním, tak vám ani s nimi rozumět nebude. "Radim potřebuje dvě a jedno stojí 25 tisíc korun. Sluchově postižení mají na sluchadlo nárok jednou za pět let a pojišťovna na něj přispívá částkou 5 500 korun. Potíž je v tom, že různé nadace, které nám s pořizováním pomůcek pomáhají, se orientují pouze na děti do 18 let. U našich dospělých klientů, což je i Radimův případ, pak musíme shánět finance jinde," nastiňuje Macíková.
V každodenním životě Minárik využívá stále dokonalejší techniku. V kapse má zastrčený mobil a komunikuje pomocí SMS zpráv. Ještě víc mu však vyhovuje počítačový program Skype. "Když si připevníme na obrazovku webkameru, vidíme se a můžeme se dorozumívat znakovou řečí."
Ve volném čase si rád zahraje fotbal. Jako gólman se pravidelně účastní halových turnajů mezi neslyšícími. Na klubové scéně fandí českobudějovickému Dynamu a londýnské Chelsea, za kterou nastupuje v brance Petr Čech. "Je to můj vzor," dodává.
Minárik také rád hraje šachy či luští sudoku. Kromě fotbalu se dojde podívat také na hokej a s kamarády občas vyrazí na pivo. "Nejraději mám plzeň."
---
FAKTA Budějovická škola pro sluchově postižené Cílem Mateřské, Základní a Střední školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích je zajistit dětem i dospívajícím základní vzdělání a přípravu na běžný život. Jejich věkové rozmezí je od tří až do 25 let. Momentálně tu mají 75 klientů, a to hlavně s postižením sluchu, postižením sluchu a jiným přidruženým postižením -například tělesným či mentálním nebo děti s autismem. Klienti pocházejí z celé republiky. Podobných ústavů je v zemi zhruba 13. Děti zdaleka bydlí na internátě. Ty, co mají soudem nařízenou ústavní výchovu, bydlí v dětském domově, který zařízení patří. Stará se tu o ně 60 pracovníků - od učitelů, vychovatelů až po švadlenu. Zřizovatelem ústavu je ministerstvo školství. Jeho historie v krajském městě sahá až do roku 1871.
»"Vysokou školu beru jako výzvu a moc se tam těším. Kdybych pak měl stálou práci, můžu si najít i vlastní bydlení." Radim Minárik
Foto: Při rozhovoru Neslyšící Radim Minárik si znakovým jazykem povídá se svou bývalou učitelkou Annou Koupalovou v českobudějovické mateřské, základní a střední škole pro sluchově postižené.
Foto: Slavomír Kubeš, MF DNES
Mutace - Mladá fronta DNES - jižní Čechy