Na oddělení léčby závislostí působím od roku 1990 a po celou tuto dobu jsme s neslyšícím pacientem neměli žádnou zkušenost. Nejdůležitějším léčebným nástrojem je zde psychoterapie a režim oddělení.
Během jednoho týdne pacient absolvuje zhruba 10 hodin psychoterapie, která probíhá formou komunit, skupin, arteterapie, dramaterapie, přednášek atd. Nad tento časový rámec lze zařadit například relaxaci, samostudium, práci s deníkem a psaní elaborátů.
Je zřejmé, že psychoterapie je založena zejména na schopnosti naslouchat a interpretovat vlastní pocity, názory a postoje. Proto jsme si neuměli představit, jak bude fungovat neslyšící pacient v komunitě a komunita s ním.
Kazuistika
Pacient: muž, 34 let Vzdělání: střední pedagogická škola - speciální pedagogika Zaměstnání: asistent učitele - škola pro sluchově postižené Anamnéza nynějšího onemocnění: Pacient má dlouhodobý problém s alkoholem a je pravidelným konzumentem marihuany. Na naše oddělení přišel po recidivě, kterou chtěl řešit ambulantně, což se mu z dlouhodobějšího hlediska nepodařilo. Proto se po domluvě s ambulantním lékařem rozhodl nastoupit do léčby ústavní. Před léčbou na našem oddělení se "rozpil", a proto absolvoval několikadenní pobyt na detoxifikačním oddělení. Jednalo se o neslyšícího pacienta.
Anamnéza předchozího onemocnění: Problém se závislostí na alkoholu trval u pacienta několik let. V roce 2008 absolvoval léčbu v PL Bohnice, kterou nedokončil z důvodu porušení abstinence. Svou negativní roli sehrála také komunikační bariéra.
Poté docházel do ambulantní léčby, přerušovaně užíval Antabus a prodělal několik recidiv - poslední v roce 2011, po které následoval nástup na našem oddělení k léčbě, která trvá 3 měsíce.
Obavy před nástupem pacienta
Informace dostupné před nástupem tohoto pacienta: Věděli jsme, že o sluch přišel ve věku 2 let po vážném onemocnění, ovládá znakovou řeč a je schopen částečně odezírat.
Důležitou skutečností bylo, že na psychoterapeutických programech bude přítomen tlumočník. Obavy nás sester pramenily z toho, že jsme si žádná neuměly představit běžnou komunikaci v době, kdy tlumočník přítomen nebude.
Před jeho nástupem dostali pacienti v komunitě informaci o jeho handicapu a obavy, které projevovali, byly totožné s těmi našimi.
Fungování pacienta v léčbě
Hned v prvním týdnu pacienta postihla akutní bolest zubu. Měl snahu záležitost řešit sám, neposlal například jiného pacienta, který by mu v komunikaci se mnou pomohl. Zjistila jsem, že umí vyslovit jednoduchá slova a díky jeho schopnosti odezírat jsme se bez problémů domluvili na podání analgetik a následném ošetření na stomatologii.
Dalším zážitkem pro mě byla účast na kulturní přednášce s názvem "Znaková řeč", kterou připravil a sám přednášel.
Dokázal zaujmout a zcela vzbudit zájem pacientů, kteří do té doby byli spíše pasivní, bez výraznějších projevů.
Všichni přítomní byli aktivní, učili se znakovat různá slova, nechali se vtipnou formou přezkoušet a dožadovali se pokračování v příštím týdnu.
Myslela jsem si, že přítomnost tlumočníka bude rušivá a bude odvádět pozornost od dění ve skupině. Po velmi krátké době všem připadal jako přirozená součást, což při dotazování potvrdila i většina pacientů. Tlumočník za pacienta mluví v 1. osobě, takže výsledný dojem je, jako kdyby pacient promlouval sám.
Vzhledem k náročnosti práce tlumočníka, který sledoval každé slovo všech přítomných, hned vše překládal do znakové řeči a naopak znakovou řeč neslyšícího do řeči verbální, docházelo občas k drobným nepřesnostem.
Od počátku hospitalizace pacient projevoval maximální snahu o porozumění léčebnému řádu, což se mu za pomoci, ochoty a zájmu ze strany ostatních pacientů dařilo bez větších problémů.
Bez stálé přítomnosti tlumočníka někdy docházelo k menším nedorozuměním. Bylo těžké vysvětlit mu, proč nepůjde na víkendovou vycházku, když on sám žádný výrazný postih neobdržel, ale body nasbírala jeho skupina.
Při těchto omezených komunikačních schopnostech z obou stran byl někdy podrážděný, vztahovačný a občas došlo k výbuchu vzteku, který po vyjasnění situace zvládl.
Přestože měl problém s písemným projevem, vedl si po celou dobu léčby jednoduchou formou srozumitelný deník a zvládl napsat životopis v rozsahu 10 stran.
Zúčastňoval se relaxace a ve spolupráci s tlumočníkem a sestrou, která relaxace vede, byl schopen částečného uvolnění.
Během trvání své léčby projevoval verbální náhled na svou závislost na alkoholu. Naopak otevřeně sděloval, že marihuany se nevzdá, nepůsobí mu potíže a je pro něj příjemným způsobem relaxace.
Po návratu z druhé osobní vycházky, což je po 8 týdnech pobytu, se rozhodl léčbu ukončit. Absolvoval pohovor se sestrou i lékařem, přesto léčbu ukončil proti radě lékaře podepsáním negativního reversu.
V současné době nemáme o pacientovi žádné zprávy, ambulanci v našem zařízení nenavštěvuje.
Závěr
Během jeho pobytu, který trval 2 měsíce, jsme postupně zjišťovali, že naše obavy z průběhu začlenění pacienta s takovým handicapem do kolektivu, a tudíž i léčby samotné, byly přehnané. On sám si připadal mezi pacienty někdy osamocený, vykořeněný z komunity neslyšících a vždy se těšil na setkání s nimi. Velmi důležitá pro něj byla přítomnost tlumočníka. Vzhledem k předchozím obavám však jeho pobyt proběhl bez větších obtíží.
Samozřejmě nelze zevšeobecňovat, že každý neslyšící by léčbu zvládl. Pro mě osobně byla tato zkušenost přínosem a domnívám se, že obohacena jsem nebyla pouze já, ale i ostatní členové týmu a komunity.
---
Souhrn Neslyšící pacient na oddělení léčby závislostí není běžnou záležitostí. Jedním z pilířů léčby je psychoterapie, která vyžaduje určitou úroveň komunikace ze strany pacienta, ale i terapeutů. Klíčová slova: neslyšící pacient, závislost, léčba, psychoterapie, komunikace
O autorovi: Libuše Fašianoková, Klinika adiktologie, Apolinářská 4, Praha 2 (hornickovaliba@seznam.cz)