Kolik z nás může říct, že ví, jaké je žít život s handicapem? Moc lidí asi ne. Ale s jistotou to mohou říct studenti oboru Sociální činnost SOU a SOŠSČMSD Znojmo. Dne 24. června strávili den v Praze, kde navštívili Neviditelnou výstavu, odkud se přemístili na výstaviště do Holešovic na interaktivní výstavu s příznačným názvem Moje cesta.
Na Neviditelné výstavě zažili žáci na vlastní kůži pohyb v absolutní tmě. Během téměř dvouhodinové prohlídky pozvali sami nevidomí průvodci návštěvníky do "svého světa", kde jim předvedli jejich běžný život: návštěvu domu, pohyb po kuchyni, obývacím pokoji, koupelně, návštěvu obchodu, chůzi po ulici plné aut včetně posezení v kavárně. Po celou dobu průvodce pomáhal s orientací v prostoru a trpělivě zodpovídal zvídavé dotazy všech zúčastněných.
V Holešovicích už bylo vše zaměřeno nejen na život ve tmě, ale také na život v tichu či s tělesným postižením. Kromě prohlídky černého tunelu a psaní na Pichtově psacím stroji Braillovým písmem jsme si vyzkoušeli odezírat ze rtů, základy znakové řeči a pohyb pomocí bílé hole či ortopedického vozíku. Jak si hrají lidé s handicapem? Úplně stejně jako lidé bez postižení. Pexeso či piškvorky pro slepé? Ano. Basketbal či florbal pro tělesně postižené? Samozřejmě. Fotbal? Bez problémů. Stačí mít jen vhodný míč s rolničkou uvnitř a není co řešit. Zvládli bychom pomoci "vozíčkáři" přes ulici? Dnes už bezpochyby ano.
O co je tedy život lidí s handicapem chudší? Jaký je mezi námi rozdíl? My už to víme. Žádný. Lidé s postižením jsou spíš obohaceni o cit a porozumění. Oni dokáží žít naprosto stejně plnohodnotný život jako my, ale bez předsudků.
Jana Kamarádová, SOU a SOŠ SČMSD Znojmo
Foto: Nic neviděli.
Foto: SČMSD Znojmo