Teplice – Stojím u kašny na Benešově náměstí v Teplicích. Přes oči mám černou roušku, která má simulovat pocit nevidomého člověka. V ruce svírám bílou hůlku. Mám se takto dostat na druhou stranu náměstí, přejít silnici a zastavit se na stanici MHD, kde mi pojede autobus domů. Pro slepého člověka hrůzná představa. Jsem ale v klidu. Po boku mám vycvičeného vodicího psa, který mi v tom pomůže. Oči mi zpět vrátila zkušená fenka Sunny.
Přes bariéry mě snadno převádí. Hůlku nemusím použít téměř vůbec. Naopak, když mi vypadne z ruky na chodník, pes mi ji bez problémů nabídne zpátky do ruky.
Mohl jsem si vyzkoušet, jak mi pes najde cestu k přechodu přes silnici, dovede mě ke dveřím třeba do lékárny a nebo mě zastaví před nečekanou překážkou na chodníku jako je převržený vysypaný koš na odpadky.
Možná jste si toho všimli. Slepců teď v lázeňském městě nějak přibylo. Teplice se na tento týden totiž proměnily v tréninkové místo pro vodící psy nevidomých. S pomocí cvičitelů si tu od soboty slepci ze všech koutů České republiky mají šanci vyzkoušet, jak funguje spolupráce s jejich čtyřnohým vodičem v obtížných situacích, třeba v hustém městském provozu.
Ubytovaní jsou v hotelu Panoráma. Zde jim poskytli vše, co potřebují. "Dokonce nám zde nabízeli pořízení speciálních záchodků pro naše psy. Ale nebylo to třeba. Každý si vše obstarává sám. Včetně jídla pro zvířata, misek a také pelíšek si na pokoj každý vozí svůj," říká mi Ilona Vobrová, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů ČR. Zrak ztratila tato žena asi před čtrnácti lety kvůli zelenému zákalu. Právě ona mi zapůjčila svoji fenku, abych se mohl vžít do pozice slepce v běžném městském provozu.
Dovídám se, že vodící pes provází zrakově postiženého jak v běžných tak i zvláštních životních situacích. Běžné je, že vodí svého pána do zaměstnání, k lékaři, na úřady. Pomáhá mu ale také při cestování i při volnočasových aktivitách. Vzhledem k rozmanitosti prostředí a situací ve kterých se psi pohybují, je nutné, aby pes měl dokonale zvládnuté dovednosti, které pro svou zodpovědnou práci potřebuje. "Lidé se často diví, že já doma můžu žehlit, vařit, a nebo prát. Taky, že chodím do neznámého prostředí, třeba i v přírodě, kde má problémy i člověk se zdravým zrakem. V tom všem mi pes pomáhá," líčí mi Ilona Vobrová. Navíc, co mi už neprozradila, ale co jsem o této ženě vyčetl v internetu, má za sebou už šest seskoků padákem, slaňovala skálu, nechává se zahrabávat do sněhu při výcviku záchranářů, jezdí na koni a inlinech.
Pro slepce psa připravuje cvičitel, který na to má certifikát. Velikou výhodou je, že většinu psů znají cvičitelé už od štěněčího věku. Vše probíhá v koordinaci se střediskem výcviku vodicích psů, kde mohou vhodně volit individuální přístup. Důležitý je výběr vhodného psa.
Překvapením pro mě je informace, že pes, který je známý především skvělým čichem a sluchem, je nucen při doprovodu slepců používat hlavně svůj slabší zrak. Prakticky se musí přizpůsobit svému páníčkovi. A při cestě ve městě každý krok předem vyhodnocovat. Na své čtyřnohé vodiče proto nedají slepci dopustit. Shodují se, že lepší pomocník pro ně není. Bez nadsázky, jsou to pro ně náhradní oči. "Na nevidomého či slabozrakého v běžném městském provozu číhá řada nástrah, které mu pomůže zdolávat právě jeho pes. Nejhorší jsou například neoznačené výkopy, trčící trubky od lešení, bezohlední chodci, ale i řidiči, kteří na nás blikají a neuvědomují si přitom, že je nevidíme," vyjmenovává Vobrová.
Praxe ukázala, že jako nejvhodnější průvodci nevidomých, se nejlépe osvědčují labradoři a zlatí retrívři. "Ostatním plemenům pro tuto náročnou práci schází především trpělivost," říká mi Ilona Vobrová, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů ČR. Výcvik jednoho psa přijde tak na čtvrt milionu korun, ale jak jsem se přesvědčil, nejsou to rozhodně vyhozené peníze. Výcvik trvá přibližně rok a půl. Ročně jich slabozrací nebo nevidomí potřebují v České republice kolem čtyřiceti. "Týdenní soustředění využíváme k tomu, abychom se zdokonalili a také upevnili dovednosti našich vodicích psů. A to platí pro klasickou kynologickou poslušnost, ale hlavně se zaměřujeme na speciální práci, což je vodění nevidomého v běžném a neznámém městském provozu," uzavírá Vobrová.
Foto: Doprovází mě Hana Jasenovcová, ředitelka střediska výcviku vodících psů v Praze a fenka Sunny.
Foto: Deník/ Zdeněk Traxler