Osoby se zdravotním postižením z pohledu statistiky

Žen se zdravotním postižením bylo v Česku více než mužů a představovaly 56 % všech osob se zdravotním postižením. To je dáno z velké části převahou žen ve starších věkových skupinách, ve kterých se zdravotní postižení dotýkají daleko většího podílu osob, než je tomu u mladších věkových skupin.

Ženy se zdravotním postižením představovaly 14 % ze všech žen starších 15 let žijících v soukromých domácnostech a muži 12 % ze všech těchto mužů.

V mladším věku do 34 let bylo evidováno více mužů se zdravotním postižením než žen (55 % mužů), ale tento poměr se v závislosti na rostoucím věku obrací a ve skupině osob s postižením starších 80 let už tvoří muži pouze 29 %.

Podíl osob se zdravotním postižením se pro muže a pro ženy kromě nejstarší skupiny nad 80 let příliš neliší. Obecně se rychle zvyšuje s rostoucím věkem, a zatímco u nejmladších do 34 let mají zdravotní postižení necelá 3 % osob a v mladším středním věku 35 až 49 let méně než 6 %, ve starším středním věku 50 až 64 se zdravotní postižení týká 16 % osob a u mladších seniorů mezi 65 a 79 lety již 26 %.

Věková skupina seniorů nad 80 let je specifická už tím, že celkově se tohoto věku dožívá výrazně více žen než mužů. Ve věku nad 80 let, kdy mnoho osob trpí různými chronickými nemocemi a snižují se funkční schopnosti, žije se zdravotním postižením 44 % mužů (64 tis.) a 64 % žen (157 tis.).

Ženy se daleko častěji dožívají velmi vysokého věku nad 90 let a častěji žijí dlouhou dobu s chronickou nemocí, takže vyšší podíl osob s postižením je u žen v nejstarší věkové skupině očekávatelný.

Věková struktura s vysokým zastoupením starších lidí ovlivňuje i rozložení osob se zdravotním postižením podle rodinného stavu. Čtvrtina z nich jsou vdovy nebo vdovci. Mezi muži se zdravotním postižením je 10 % vdovců a mezi ženami s postižením je 36 % vdov.

I když snížíme vliv odlišné věkové struktury a zaměříme se na jednotlivé věkové skupiny, liší se rozložení osob se zdravotním postižením podle rodinného stavu od rozložení v obecné populaci. Asi nejmarkantnější rozdíly jsou ve skupině osob ve věku mezi 35 a 49 lety. Mezi lidmi se zdravotním postižením žije jen 42 % takto starých osob v manželství, zatímco v celkové populaci to je 63 %.

Naopak podíl svobodných osob je u lidí s postižením vyšší (37 % oproti 22 % v celkové populaci) a podobně i podíl rozvedených (19 % oproti 15 % v celkové populaci). Zdá se, že pro lidi se zdravotním postižením je uzavření sňatku i setrvání v manželství obtížnější, než je tomu obecně mezi zdravými lidmi.

Také vzdělání dosahuje u osob se zdravotním postižením často odlišné úrovně než u obyvatelstva ČR jako celku. Mezi lidmi se zdravotním postižením je vyšší podíl osob s pouze základním vzděláním nebo bez vzdělání a také se středním vzděláním bez maturity na úkor zastoupení osob s dosaženým středním vzděláním s maturitou a s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním.

Maturitu nebo ještě vyšší vzdělání dokončila jen necelá třetina (32 %) osob se zdravotním postižením, přestože v celkové populaci představují tito lidé více než polovinu (53 %) obyvatel.

Mezi ženami se zdravotním postižením je větší počet těch s pouze základním vzděláním (30 %) než se středním vzděláním s maturitou (27 %). Nejvíc z nich má ovšem střední vzdělání bez maturity (36 %).

U mužů s postižením jsou rozdíly v zastoupení podle vzdělání výraznější. Stejně jako u žen byli nejvíce zastoupeni středoškoláci bez maturity (55 %), středoškoláků s maturitou bylo dva a půl krát méně (22 %) a muži s postižením se základním vzděláním představovali 15 %. Jak mezi muži, tak mezi ženami představovali vysokoškolsky vzdělaní okolo 7 %.

Čím mladší věkovou skupinu porovnáváme, tím větší rozdíly mezi lidmi s postižením a bez postižení můžeme ve vzdělanostní struktuře najít. Mezi osobami se zdravotním postižením ve věku 35 až 49 let dosahovalo vyššího odborného nebo vysokoškolského vzdělání pouze 6 %, přičemž obecně v tomto věku mělo vysokoškolské nebo vyšší odborné vzdělání 23 % osob.

Naopak pouze základní vzdělání mělo jen 5 % celkové populace v dané věkové skupině, ale mezi lidmi se zdravotním postižením v tomto věku jich bylo 21 %.

Středoškoláci představují mezi 35 až 49letými 72% podíl jak u osob s postižením, tak bez postižení, ale u lidí s postižením téměř dvakrát převažovali středoškolsky vzdělaní bez maturity, zatímco v celkové populaci bylo středoškoláků bez maturity a s maturitou v této věkové skupině stejně.

Většina (81 %) osob se zdravotním postižením nevykonává žádnou výdělečnou činnost. To je pochopitelně dáno také jejich věkovým složením, protože 59 % osob s postižením jsou lidé ve starobním důchodu. V situaci, kdy se vyšší věk pojí ještě se zdravotními problémy, jsou možnosti i motivace pracovat velmi omezené, takže pracující starobní důchodci tvoří jen 1 % z osob se zdravotním postižením.

Téměř třetina osob se zdravotním postižením pobírá invalidní důchod, 21 % jsou nepracující invalidní důchodci a 11 % pobírá invalidní důchod a k tomu, ať již na plný nebo na částečný úvazek, pracuje.

Zhruba 7 % lidí se zdravotním postižením pracuje a ani invalidní ani starobní důchod nepobírá a zbývající 2 % představují nezaměstnaní, studenti nebo osoby na rodičovské dovolené.

Pokud se zaměříme pouze na osoby v produktivním věku 20 až 64 let, tak zde mezi lidmi s postižením najdeme 40 % (203 tis.) pracujících, v celkové populaci pak skoro dvojnásobný podíl (79 %).

Ze všech pracujících osob se zdravotním postižením tvoří většinu invalidní důchodci (24 % osob se zdravotním postižením ve věku 20 – 64 let). Nepracující invalidní důchodci představují největší část této skupiny (46 %) a desetina těchto osob 20 až 64letých jsou nepracující starobní důchodci (ať už v řádném či předčasném starobním důchodu).

Pracující osoby, které nepobírají žádný důchod, představují 14 % ze všech lidí se zdravotním postižením mezi 20 a 64 lety.

Situace lidí se zdravotním postižením bydlících v soukromých domácnostech se liší také podle toho, zda žijí sami, se svým partnerem nebo s dalšími lidmi. I složení domácnosti je pochopitelně ovlivněné věkovou strukturou této skupiny osob. Samotných žije 21 % mužů a 36 % žen se zdravotním postižením. U obou pohlaví je častější soužití v domácnosti ještě s partnerem či partnerkou.

Ženy se zdravotním postižením žijí v domácnosti se svým manželem nebo partnerem ve 42 % případů, v tom ve 29 % se jedná o domácnost pouze těchto dvou osob a ve 13 % s nimi žije ještě další osoba či osoby. Bez manžela nebo partnera, ale s jinou osobou či osobami žije 22 % žen se zdravotním postižením.

Muži se zdravotním postižením žijící v domácnosti se svou manželkou nebo partnerkou tvoří 61 % a těch, kteří žijí bez manželky či partnerky, ale s jinou osobou či osobami je 17 %.

Složení domácností osob se zdravotním postižením se značně liší u mladších a u starších věkových skupin. V nejmladší věkové skupině 15 až 34 let je vysoké zastoupení případů, kdy osoba se zdravotním postižením žije bez partnera, ale s jinými lidmi. Často se jedná o rodiče osoby se zdravotním postižením.

Ve středním věku 35 až 49 let převládají lidé se zdravotním postižením, kteří žijí v domácnosti se svým partnerem a dalšími lidmi, což jsou často jejich děti nebo rodiče.

Mezi 50 až 79 lety jsou nejčastější domácnosti, ve kterých žije člověk s postižením pouze s partnerem, a od 80 let převažují domácnosti jednotlivců.

Druhy zdravotního postižení

Z celkového počtu 1 152 tisíc osob se zdravotním postižením jich 617 tisíc (54 %) uvedlo omezení ve vykonávání běžných činností a zároveň jejich zdravotní stav vedl k přiznání invalidity, příspěvku na péči nebo mobilitu nebo průkazu pro OZP. U těchto osob bylo jejich zdravotní postižení posouzeno tedy jak subjektivně, tak i lékařem. Své omezení v běžných činnostech jako vážné vnímá 57 % a ne vážně se cítí být omezeno 43 % těchto osob.

Další velkou skupinou osob se zdravotním postižením je 508 tisíc (44 %) lidí, kteří nepobírají invalidní důchod, nejsou příjemci příspěvku na péči nebo na mobilitu ani nejsou držiteli průkazu osoby se zdravotním postižením, ale také udávají omezení v běžných činnostech ze zdravotních důvodů.

Patří sem například lidé, kteří dříve pobírali invalidní důchod, ale ve starším věku jim byl změněn na důchod starobní. Dále jsou zde zahrnuti také senioři, u kterých zhoršené zdraví vedlo ke značným omezením, ale stále jsou dostatečně soběstační, aby neměli nárok na příspěvek na péči.

Někteří lidé si i přes zdravotní postižení o různé příspěvky nebo průkaz z nejrůznějších důvodů nezažádají, přestože by na ně měli nárok. A pochopitelně jsou zde také lidé, jejichž zdravotní stav není natolik vážný, ale přesto je v jejich obvyklých činnostech omezuje.

Mezi lidmi s takto pouze subjektivně posouzeným zdravotním postižením se jich 19 % cítí být ve vykonávání běžných činností omezeno vážně a 81 % omezeno, ale ne vážně. Zhruba 2 % osob se zdravotním postižením pak sice mají lékařem přiznanou invaliditu nebo pobírají příspěvek na péči nebo mobilitu či mají průkaz OZP, ale uvádějí, že se ve vykonávání běžných činností omezeni necítí.

Vzhledem k tomu, že invalidní důchod, který byl častým indikátorem lékařského posouzení zdravotního postižení, lze pobírat pouze do 65 let věku, je rozložení osob podle posouzení postižení v různých věkových skupinách odlišné. Ve věkových skupinách do 64 let bylo lékařem posouzeno postižení u zhruba tří čtvrtin osob se zdravotním postižením, ve věku 65 až 79 let pouze u třetiny a od 80 let výše se jejich podíl opět zvýšil na polovinu.

Zda se lidé s postižením cítí být ve vykonávání obvyklých činností omezeni vážně nebo ne tak vážně, rovněž souvisí s věkem. Vážné omezení nejčastěji pociťovali lidé se zdravotním postižením v nejmladší věkové skupině 15 až 34 let, ve středním věku se podíl osob se subjektivním vnímáním vážného omezení v běžných činnostech snížil a opět narostl až u osob v nejstarším věku od 80 let výše.

Osoby se zdravotním postižením jsou velmi různorodá skupina a jejich potřeby a potíže se liší také podle toho, v jaké oblasti se jejich zdravotní postižení projevuje. Jedno onemocnění nebo zdravotní problém může zároveň zasahovat do více oblastí. Například těžký diabetik má pochopitelně postižení v oblasti vnitřních orgánů, ale často může mít vlivem neuropatie problémy také s chůzí, anebo se přidávají potíže s viděním.

U seniorů pak nezřídka dochází ke kumulaci vícero různých onemocnění, takže se setkáváme i s lidmi, kteří mají zároveň rozvinuté interní onemocnění, špatně se pohybují, jsou nedoslýchaví nebo mají problémy se zrakem a přidávají se i potíže v mentální oblasti s pamětí a koncentrací.

U jednoznačně největšího počtu osob se zdravotním postižením se postižení projevuje v pohybové či tělesné oblasti, a to jak samostatně, tak i v kombinaci s jiným typem postižení. Velmi často se postižení projevuje v pohybové oblasti a zároveň v oblasti vnitřních orgánů a kůže nebo v pohybové a zároveň zrakové oblasti. To je typické zejména pro starší osoby se zdravotním postižením, u kterých není výjimkou ani postižení zasahující do tří nebo více oblastí, přičemž jedna z nich bývá právě pohybová.

Dominance postižení v pohybové oblasti se zvyšuje spolu s věkem. V nejmladší věkové skupině osob s postižením 15 až 34 letých je téměř stejné zastoupení osob s postižením v pohybové oblasti jako v oblasti mentální, duševní nebo trpících poruchami chování.

Postižení v oblasti vnitřních orgánů jsou v nejmladší věkové skupině až na třetím místě. Převaha postižení v pohybové oblasti však spolu s věkem stoupá a stejně tak i zastoupení osob s postižením v oblasti vnitřních orgánů.

Mezi osobami se zdravotním postižením staršími 80 let se pohybové postižení týká 85 % z nich. Zároveň jsou u nejstarších osob se zdravotním postižením častější kombinace postižení ve více oblastech. Pouze zhruba u jedné třetiny těchto seniorů ve věku 80 a více let zasahuje jejich postižení pouze do jedné oblasti, zatímco u osob s postižením ve věku 65 až 79 let se postižení projevuje pouze v jedné oblasti u poloviny a u lidí mladších 64 let se zdravotní postižení pouze v jedné oblasti týká přibližně dvou třetin.

Se zdravotním postižením se někteří lidé již narodí, to se ovšem týká zhruba 14 % osob se zdravotním postižením. Daleko častěji se omezení daná zdravotními potížemi objevují až během života spolu s přicházejícími onemocněními anebo po úrazech. Onemocnění byla příčinou zdravotního postižení u 85 % osob, úraz pak způsobil zdravotní postižení u zhruba 12 % osob.

Příčiny zdravotního postižení se někdy mohou kombinovat. Například se stane, že člověk má již delší dobu pohybové postižení po úraze a ve vyšším věku se přidají ještě potíže se zrakem způsobené očním onemocněním. Nebo kardiak upadne a způsobí si zlomeninu, a tak kromě vnitřního postižení způsobeného nemocí se přidruží pohybové postižení způsobené úrazem.

Případně může vzniknout jedno postižení nešťastnou souhrou více příčin, když je třeba pád způsoben motáním hlavy kvůli nízkému tlaku. Výše uvedené podíly není možné sčítat, protože se příčiny u jednotlivých osob mohou částečně překrývat.

Struktura příčin zdravotního postižení se liší v závislosti na věku. Zatímco u osob starších 80 let hrají větší roli nemoci (85 % výlučně a 10 % v kombinaci s jinou příčinou), u nejmladší věkové skupiny 15 až 34 let je příčinou zdravotního postižení z 61 % vrozená vada (51 % výlučně a v 10 % v kombinaci s onemocněním) a z 8 % úraz. Úrazy byly sice nejméně častou příčinou vzniku zdravotního postižení, ale u osob ve středním věku 35 až 64 let se podílely na vzniku postižení z 15 % (včetně kombinací úrazu a jiné příčiny).

Příčiny zdravotního postižení se liší pochopitelně také podle toho, o jaký typ postižení, jinak řečeno o postižení v jaké oblasti, se právě jedná. I v tomto pohledu ovšem u postižení projevujících se ve všech oblastech převládají postižení zapříčiněná onemocněním vzniklým v průběhu života. Tato převaha však není u všech typů postižení stejná.  

Postižení v pohybové oblasti byla způsobena u 12 % osob výlučně úrazem, úrazem v kombinaci s nemocí nebo vrozenou vadou pak u dalších 3 % osob. Také na postižení v oblasti hlasové a řečové měl nezřídka (v 10 %) vinu úraz. Mohlo se jednat o poranění mozku, které pak mělo za následek právě tento druh zdravotního postižení. Naproti tomu byl úraz výlučnou příčinou zdravotních omezení jen u necelého 1 % osob s postižením vnitřních orgánů.

S vrozenou vadou se v České republice v posledních letech rodí 4 až 5 tisíc dětí ročně. To odpovídá zhruba 400 dětí narozených s vrozenou vadou na 10 000 narozených. Evidované jsou vrozené vady v široké škále od relativně lehčích a snadno operovatelných či léčitelných až po velmi závažné vrozené vady, které vedou k významnému snížení kvality života dítěte i jeho rodiny.

Vrozené vady byly příčinou třetiny zdravotních postižení v hlasové nebo řečové oblasti a více než čtvrtiny postižení v oblasti mentální, duševní a poruch chování. Mezi lidmi žijícími s nějakým zdravotním postižením v pohybové oblasti bylo v roce 2018 necelých 70 tisíc osob, jejichž zdravotní omezení způsobila vrozená vada. Mezi osobami s postižením v hlasové či řečové oblasti jich bylo 23 tisíc a osob s vrozeným postižením v mentální či duševní oblasti bylo 50 tisíc.

Celá publikace Výběrové šetření osob se zdravotním postižením v  roce 2018 obsahuje na 90 stranách řadu dalších informací včetně množství grafů. K dispozici ke stažení je v příloze.