Chtěl bych vám vyprávět, co všechno mě v životě dosud potkalo. Jmenuji se Pavel Hejhal a je mi 24 let. V současné době jsem pentaplegik. Od tetraplegiků, kteří mají ochrnuté ruce i nohy, se liším tím, že já mám ještě ochrnutou bránici a musím být napojen na plicní ventilátor. Ale vezměme to pěkně od začátku.
Již jako malý kluk jsem tíhnul ke dřevu. Tato náklonnost ke dřevu mi vydržela i po celou základní školu, a proto při rozhodování, kam jít po základní škole, byla nábytkářská průmyslovka jasná volba. Studium mi šlo, a tak ve čtvrťáku jsem měl plány, že po maturitě bych chtěl studovat vysokou školu se zaměřením na dřevo.
Zdá se to jako idylický příběh. Možná, že i byl, ale jen do doby, než se mi v prosinci 2002 stala dopravní nehoda, při níž jsem si poranil krční páteř a bohužel také míchu. V důsledku toho jsem se stal výše uvedeným pentaplegikem. Zprvu jsem si vážnost mého úrazu neuvědomoval. Když jsem si ale uvědomil, že můj stav už nejspíše zůstane takový jaký je, tedy ochrnutý a na ventilátoru, myslel jsem si, že moje budoucnost je dožít někde v nemocnici.
Když mi při návštěvě v nemocnici pan ředitel říkal, že nebude problém školu dokončit, jen jak mi to zdravotní stav dovolí, myslel jsem si, že to není možné v takovémto stavu. Nechal jsem to být a touto myšlenkou se více nezabýval. Události šly ale dál a přicházely nové věci. Nejdříve přišla pobídka, ať zkusím malovat ústy. Přišlo mi to jako nereálné, ale po určité době jsem se to naučil. Pak přišla další věc, a to zkusit ústy ovládat počítač. To mi zprvu přišlo také jako nemožné, ale chtělo to jen trochu času, a i to se poddalo.
Připojení mého počítače k internetu bylo již jen dalším krůčkem na cestě zpět do aktivního života. Z nemocničního lůžka jsem začal objevovat kouzla, která internet skýtá. Začal jsem používat komunikační prostředky jako je e-mail, ICQ, Skype. Náhle jsem opět mohl po dlouhé době komunikovat s okolním světem, který byl dál než jen v mém pokoji.
Potom přišel moment, kdy jsem byl propuštěn po téměř tříleté hospitalizaci do domácí péče. V domácích podmínkách, kde jsem nebyl nucen řídit se určitým řádem jako v nemocnici, jsem s internetem pracoval a sbližoval se stále více. Postupem času jsem se dopracoval k takovému stavu, kdy se internet pro mne stal neodmyslitelným pomocníkem. Díky němu jsem si vyřizoval poštu, četl zprávy, vyhledával zajímavé informace, ovládal bankovní účet a nakupoval.
Myslel jsem, že to je maximum, čeho jsem mohl dosáhnout. Ale to by nebyl život, aby nám nepřipravoval stále nová překvapení. Po roce domácí péče, kdy už se všechno zaběhlo, přišla nabídka od pana ředitele dodělat si školu. Nejdříve jsem také myslel, že je to věc, která je nad moje možnosti. Pak jsem si ale řekl, že za zkoušku nic nedám a nabídku jsem přijal. Dohodli jsme se s panem ředitelem a vyučujícími na individuálním učebním plánu a studium mohlo začít. Naším hlavním komunikačním prostředkem byl právě internet. Přes něj jsem dostával studijní podklady a testy. Takto jsem si dodělal čtvrtý ročník průmyslovky a mohl být připuštěn k maturitě. V červnu jsem udělal první půlku ústní maturity, v září druhou, a tím zakončil střední školu.
Před maturitou jsem maturitu samotnou bral jako vysněný cíl. Dnes ji ale beru tak, že je to spíš takový odrazový můstek k dalším věcem. Vážně uvažuji o tom, že bych přes internet studoval dál, a to VOŠ se zaměřením na dřevostavby. Díky internetu se mi může, i přes můj handicap, splnit můj sen pracovat se dřevem. Mohl bych pracovat třeba jako projektant.