Není to můj životní příběh, ale jedné mé moc dobré kamarádky, kterou znám již řadu let. Je to dívka potřebující celodenní péči, dívka, malého vzrůstu, ale o to víc je veselá, společenská. Pohybuje se na elektrickém vozíku, se kterým jezdí jako drak.
Bydlela se svoji mamkou, taťkou , sestrou a svým pejskem v paneláku jednoho velkého města. Nikdy nebyla v ústavu, v lázních. Základní školu vychodila se svými zdravými vrstevníky ve svém městě. Kamarádek měla spoustu, pro svoji milou povahu. Jednou spala kamarádka u ní, podruhé spala zase u kamarádky ona. I přes své velké postižení (svalovou dystrofii), byla neposedná, u žádné ostudy nechyběla. Nikdy nebyla sama, vždy byl někdo po ruce.
Ale jak to tak někdy bývá, čas letí jako splašený a ani si nestačila všimnout , byla plnoletá. I přesto, že její kamarádky si našly partnery, vdaly se, zůstávaly ji některé nadále věrné. Denně někdo za ní přišel, vytáhl ji ven, vzal na nákupy, do kina, na diskotéku. Pořád to bylo celkem bezstarostné období.
Když ji bylo 27 let, její sestra se vdala a odešla za svým mužem. Rodiče se rozvedli a ona zůstala v tom velkém bytě, kde bylo pořád veselo, kde se dveře netrhly od návštěv, se svoji maminkou a věrným pejskem sama. Kamarádek taky ubylo. Ráda četla, poslouchala muziku, ale stejně ji to nemohlo vynahradit to štěbetání a hihňání.
Ráda by někam vyrazila, ale nikdo na ni neměl čas, neměla skoro s kým promluvit. Maminka chodila do práce a když přišla domu, celá udřená, byla ráda, že má chvíli klid. Kamarádky měly svoje rodiny, svoje starosti a čím dál míň času, aby přišly na kus řeči. Čas plynul dál, ale tak nějak pomaleji. Den byl dlouhý, nudný. Její svět se časem vtěsnal do čtyř zdí jejího pokoje. Už nebyla tak veselá, nebylo čemu se smát, ale hlavně nebylo s kým se smát. Stýskalo se ji po životě.
A aby toho nebylo málo, po nějaké době ji mamka sdělila, že je těžce nemocná. Že má rakovinu. Protože ani jedna z nich nevěděla jak to všechno dopadne, po vzájemné dohodě ji maminka vyřídila celoroční ubytování ve stacionáři, ale mimo jejich město.
Dívenka z toho byla celá zdrcená, jednak měla velký strach o svoji matku a jednak se má odstěhovat do cizího prostředí z prostředí, které tak důvěrná zná a má tady přece své kamarádky.
Po přestěhování to už nebyla ona. I když mamka i kamarádky občas zavolaly, nebyla to ono. Stýskalo se ji , už ani nevycházela ze svého pokoje, nechtěla na svůj vozík, nejlépe ji bylo na posteli. Veškerý svůj čas trávila sama, se svými knížkami, písničkami a vzpomínkami.
Ale ještě že jsou kamarádky. Od jedné takové dostala dárek a myslím, že to byl dárek nad dárky. Byl to notebook s připojením na internet. Dívka nejdříve koukala s pusou dokořán a přemýšlela k čemu ji to vlastně bude. Všechno co potřebuje vědět ji řeknou v televizi a nebo v rádiu a nebo si to přečte a nakonec s tím stejně ani neumí zacházet.
Ale po dlouhých proseděných hodinách, probděných nocí , provolaných nespočetně peněz, kdy si nevěděla rady a volala každému koho znala, aby poradil, dnes umí perfektně se svým Noťáskem, jak ho nazývá, zacházet. Našla si nové přátelé. Jezdí opět na nákupy, výlety,na diskotéky. Všechno co potřebuje si vyřídí přes svého Noťáska.
Opět se u ní dveře netrhnou od návštěv a opět je všude slyšet smích. A její památná věta? „Net, to je prostě pomocník do domácnosti“.