Pečující osoby a jejich návrat na trh práce

Postavení pečujících osob se dostává do popředí zájmu  zainteresovaných orgánů a organizací. Tento zájem vyplývá ze situace těchto osob, z jejich problémového umístění na trh práce, zejména u neformálních pečovatelů, kteří pečují o seniora v rodině, a z problematického postavení poskytovatelů sociálních služeb a jejich financování ze státního rozpočtu.

Pečovatelé, resp. pečovatelky jsou ve věkové skupině, kterou označujeme jako předdůchodový věk. Problémové  je také postavení matek, které pečují o zdravotně postižené děti a jsou v poměrně mladém věku. Péče o zdravotně postiženého je vykonávána s láskou, ale  představuje pro pečující osobu vysokou psychickou, fyzickou a finanční zátěž.

Problematice pečujících osob se věnoval projekt “Nejsme chudinky jsme hrdinky“,reg.č.CZ.1.04/3.4.04/88.00315  a řešil v období roku 2012 - 2014 problematiku pečujících osob ve Středočeském kraji ve vazbě na jejich umístění na trhu práce formou získání živnostenského oprávnění, přičemž z celkového počtu účastnic 55 CS se předpokládalo, že živnostenské oprávnění získá 10 – 30 účastníků projektu.

Po mnoha setkáních s CS bylo  dovozeno, že pouze minimum pečujících osob má možnosti, pracovní kompetence, sílu, vůli a předpoklady pustit se do samostatného podnikání. K tomuto poznání celý tým došel na základě osobních setkání a kontaktů, neformálních rozhovorů i kvalitativního výzkumu příjemce podpory. Výchozí myšlenkou totiž  bylo  tvrzení, že drobná podnikatelská činnost umožní pečujícím osobám flexibilní uspořádání pracovního času i  s ohledem na osobu, o kterou je pečováno v domácím prostředí, nebo se na péči podělí další členové rodiny či jí zabezpečí různí poskytovatelé sociálních služeb. Forma této flexibility se projevila jako nevhodná, resp. vhodná jen pro několik jednotlivců.

Na základě výzkumů, které se uskutečnily v ČR i v zahraničí, vyplývá, že péče v rodině je práce  ženská (uvádí se, že v 80 % se péči věnují ženy). Postavení žen na trhu práce je u nás všeobecně  problematické a ze strany zaměstnavatelů stále dochází k určitým bariérám a předsudkům, zvláště pak týká-li se to žen s dětmi, event. se zdravotně postiženým dítětem.

Podle údajů ČSÚ z roku 2013 vyplývá, že nejvyšší zastoupení při péči o osoby se zdravotním postižením má očekávaně rodina (nejbližší příbuzní) – 73,4%, pak pečovatelská služba (7,9%) a poskytovatelé zdravotní péče (7,6%). Ve skupině pomoci ze strany rodiny je na jedné straně zcela zřejmý fakt, že osob se zdravotním postižením, které takovou pomoc potřebují, je nejvíce v  nejvyšších věkových kategoriích - od 45 let výše - a to znamená tedy péče o osoby seniorského věku. Zatímco na druhé straně je poměrně překvapující skutečnost, a to v pozitivním slova smyslu, kolik rodinných příslušníků se stará o zdravotně handicapované občany s mírou postižení těžké a velmi těžké (u prvního z nich je to téměř v 30 % takových případů, u obou v kumulaci se pak tento počet blíží 40 %). Ostatní i zbývající formy  se vyznačují výrazně nižšími podíly, z nich pak  forma pomoci ze strany sousedů a přátel nad ostatními třemi mírně vyčnívá (4,7 %).

Při snaze o umístění žen na trh práce se stále více hovoří o flexibilních formách práce. U pečujících osob by spíš mělo jít o přizpůsobení flexibilních forem práce z časového hlediska, protože hlavní problém při péči o osobu blízkou je potřeba rozdělit si čas mezi péči a práci. Je otázkou jakým tlakům v této sféře vyjít vstříc.

V roce 2011 byla zpracována studie „ Bariéry a možnosti využití flexibilních forem práce v ČR z komparativní perspektivy“ jako výstupní zpráva z projektu řešení veřejné zakázky: ZVZ 255. V této studii byla komparována situace v několika zemích, členů EU. Z této studie vyplynulo několik námětů a návrhu, ale většinou vycházely ze situace v jednotlivých zemích

 Ale  také se hovoří o  negativech  jednostranného tlaku na flexibilitu na trhu práce, projevující se zejména v sociálním dumpingu a ve stále tíživějším problému tzv. chudých pracujících, jehož podstatou je nepřijatelné snižování nákladů na pracovní sílu jako je snižování mezd a snižování pojistného na sociální zabezpečení, zhoršování pracovních podmínek a snižování minimálních standardů práce a pracovněprávní ochrany .Praktické zkušenosti s tímto jevem jsou i z výše jmenovaného projektu.

Je také  jasné, že větší pružnost nepřináší očekávané pozitivní ekonomické efekty, zejména v podobě obnovení hospodářského růstu a příznivého vývoje na trhu práce (větší tvorbu pracovních míst), vyšší produktivitu práce a konkurenceschopnost podniků, ale naopak, že prekérní práce je především provázena řadou závažných negativních dopadů na zaměstnance a jejich rodiny.

K nejčastěji využívaným formám prekérní práce náleží různé formy nerovnoměrné rozvržení pracovní doby jako např. klouzavá pracovní doba, pružná pracovní doba - denní, týdenní, čtyřtýdenní, pracovní přestávky, práce na kratší pracovní úvazek, pracovní poměr sjednaný na kratší pracovní dobu, částečný pracovní úvazek, práce přesčas, konto pracovní doby, zhuštěný pracovní týden, pracovní doba přizpůsobená školnímu roku, sdílená práce v podobě sdíleného pracovního místa, práce na dobu určitou, práce na částečný úvazek, agenturní zaměstnávání práce vykonávané na základě dohod o pracích vykonávaných mimo pracovní poměr, práce vykonávaná z domova, práce na dálku, převedení na jinou práci, přeložení, vědecké volno akademických zaměstnanců, volno za účelem vzdělávání, různé typy odchodů do důchodu.

Dalším pojmem, se kterým se setkáváme, je jev označovaný jako „sociální dumping“. Pod tímto heslem se většinou skrývá obava před zaměstnáváním legálních či nelegálcích imigrnatů do členských zemí EU. Řada zemí v této souvislosti  otevřeně  hovoří o tom, že zavrhují  např. institut jako je ochrana zdraví a bezpečnost při práci, existenci svobodných odborů atd.

Jasným sociálním dumpingem je  práce načerno nebo šedá ekonomika, třeba u zdánlivě nezávislých osob, které se stávají falešnými živnostníky, za cenu značného omezení svých sociálních práv. Podle informací evropských odborů lidé tímto způsobem často obcházejí překážky plynoucí z přechodných období. Dala by se tedy vyslovit hypotéza, že tato forma sociálního dumpingu vzkvétá spíše v důsledku překážek, které jsou volnému pohybu kladeny. Velmi oblíbenou formou je např. tzv. agenturní zaměstnávání.

I v průběhu projektu „Nejsme chudinky jsme hrdinky“ bylo zjištěno, že velké procento pečujících osob není jen v situaci, kdy jsou ohroženy chudobou, kdy jsou ohroženy sociálním vyloučením- v chudobě se totiž nacházejí a sociálně vyloučeny jsou. Dokladem jsou sociální nepojistné dávky, které si nárokují a o kterých mají velmi dobrý přehled.

Závěrem lze konstatovat, že problematika postavení pečujících osob na trhu práce se netýká pouze této sociální skupiny a pouze ČR. Trh práce se dotýká především zaměstnavatelských subjektů. Je nutno věnovat se i problémům právě na této straně - jakou stabilitu jim poskytuje  právní řád při podnikatelské činnosti, jakou stabilitu, a to i časovou, při krátkodobém i dlouhodobém plánování – příkladem např. hranice DPH. Je již definitivní nebo dojde opět k rozkolísání.

Není třeba chodit daleko z oblasti sociálních služeb a stanovení výše minimální mezd.- z jakých prostředků budou hrazeny tyto vyšší tzv .minimální  mzdy právě pracovníkům sociálních služeb. Jsou snad směrodatné závěry ze studie provedené v r.2013 nazvané Ekonomická efektivita zajišťování péče o příjemce příspěvku na péči kde se mimo jiné konstatuje , že státní podpora sociálních služeb je neefektivní  .Jedním ze základních předpokladů je také důsledně zjistit jaké problémy vidí zástupci zaměstnavatelů a jaké mají možnosti, východiska nebo náměty jak dál. Cestou je dohoda a spolupráce, nikoliv  pouze legislativa a  nařízení, ale morální postoj všech zainteresovaných.

Marie Madejová