Podal nohu prezidentovi USA

Trpěl amelií, což je vrozené nevyvinutí končetin, přišel na svět bez rukou, a proto se nohama naučil všechno, co si lze představit – od psaní až po řízení automobilu.  

Žonglér na peroně

František Filip se narodil 20. února 1904 v obci Jamné nad Orlicí. Protože se neměl čeho přidržet, začal chodit později než jiné děti. Nejmladší ze šesti sourozenců se tím ale netrápil a říkal, že před narozením mu čáp ukousl ruce. Nohama se snažil dělat vše co ostatní rukama: vzít prsty u nohou kámen a přehodit kostel, pouštět draka, cvrnkat kuličky – a taky se prát. Ve škole měl učitele, který pro něj nechal udělat šikmo nastavitelnou desku. Stála na podlaze a Frantík nad ní seděl a nohama psal i kreslil.
Škola ho bavila, ale nejšťastnější byl na nádraží v Jablonném nad Orlicí. Na peroně tu předvádět svou šikovnost – a trochu žebral. Malý, šikovný, bezruký, nedivme se. Stavěly tu rychlíky, cestující mu házeli sladkosti i mince. To, s jakou bravurou vše nohama sbíral a ukládal do kapsy na břiše, připomínalo žonglérská vystoupení.
Jednou zaujal i ředitele zemské nemocnice a místopředsedu pražského Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků a rachitiků. Doktor Jan Dvořák vystoupil, dal se s ním do řeči, načež za dva týdny dostal starosta Jamného dopis, v němž stálo, že Frantík je přijat do nově vniklého Jedličkova ústavu v Praze a může 3. prosince 1913 nastoupit.

Chci, proto umím

V rozhodování rodičů, zda poslat, či neposlat do světa teprve devítileté dítě, převážila praktická hlediska: pobyt v ústavu je bezplatný, kluk se naučí nějakému řemeslu, neskončí na ulici jako žebrák, navíc se do Prahy těší.
Chovancům se v ústavu líbilo. To byla zásluha ředitele jménem František Bakule. "Chci, a proto umím!" tak znělo jedno z hesel, kterými obětavý učitel vedl postižené k soběstačnosti. Mnohé děti nemohly ráno ani dospat, jak se těšily do třídy, jež byla současně učebnou, dílnou i jídelnou. Dopoledne měly výuku školní, poté praktickou – pletení košíků, práce se dřevem, kovem nebo kameny. Vyráběly proutěné zboží, hračky i suvenýry; vše šlo na odbyt. Téměř idyla ale zakrátko skončila: po začátku první světové války sem přicházeli první zmrzačení vojáci. V Jedličkově ústavu nastala nová a nečekaná situace: mrzáčci od přírody, osudem smíření, učili mrzáky válečné, osudem zaskočené, jak pracovat bez amputovaných končetin a jak vlastně žít. "To musíte udělat takhle, pane vojáku," vysvětloval třeba Frantík, jak se pilka drží nohama.
Časem tu vznikly manufaktury: váleční invalidé dělali protézy a stálí chovanci upomínkové předměty. "Když stoupl zájem o naše zboží, výrobu jsme plánovali, a proto založili výrobní dětské družstvo," vzpomínal později František Filip na stránkách svých knih. "Pan ředitel Bakule to schválil, zvolili jsme si vedení i závodní radu, určili pracovní dobu a odměny. Měli jsme něco jako fabriku." Frantík byl jejím ředitelem.

Loutkář i šofér

Rok po skončení války se ředitel Bakule nepohodl s profesorem Jedličkou, tudíž dal výpověď a založil Bakulův ústav pro výchovu životem a prací. Novému ústavu posloužila euforie při vzniku Československa a v jejím důsledku pomoc Amerického červeného kříže – dar 340 tisíc korun. Obnos pomohl k výstavbě vily na smíchovské Mrázovce. Pokrokový pedagog Bakule nemusel brát ohled na konzervativní názory nadřízených, a tak v ústavu založil i loutkové divadlo a pěvecký sbor, v němž zpívaly i zdravé děti. V novém působišti hýřil aktivitou i František. Hrál s loutkami, vyřezával je a pečoval o elektrické osvětlení divadélka. A coby šestnáctiletý si splnil sen: naučil se řídit auto.
Později, kdy psal do novin, uvedl v článku Já a moje auto: "Jak jsem se naučil řídit? Svůj výcvik v řízení automobilu jsem absolvoval v několika dnech. Začal jsem v květnu 1920... Našel se inženýr, který se mne ujal, a začala doba výcviku. Bylo to v Karlíně na Invalidovně. Projeli jsme jednou vojenským cvičištěm a hned byla první smůla. Spadl nám řetízek z magnetu. Vůz zastavil, pan inženýr vystoupil, aby řetízek znovu nasadil na ozubená kolečka. Namáhal se čtvrt hodiny, půl hodiny, pot se mu řinul z čela, ale řetízek ne a ne dostat na původní místo. Pane inženýre, dovolte, ať to zkusím, a strkal jsem nohu do motoru. Ale, člověče, já to neudělám rukou – a vy to chcete udělat nohou? Ale mně se pokus zdařil. Dnes řízení obstarávám následovně: Pedály na nohy – jsou v nich obsaženy rychlosti – k jízdě potřebuji pouze dva. Ty obstarává současně noha levá, a sice první pedál špička a třetí pedál, brzdu, pata. Oba pedály ovládnu současně ve vteřině..." Po dalším zevrubném popisu činnosti nohou při jízdě článek končil shrnutím: "V jízdě nabyl jsem takové praxe, že bezpečně jezdím až stokilometrovou rychlostí. Má jízda stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Českého slova dostavilo se ke mně několik fotografů a kinooperatérů, kteří nechtěli věřit novinovým zprávám. O jízdě pražskými ulicemi natočili jsme krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pražskými biografy a později šel do ciziny, kde udělal velký rozruch."

PŮL MILIONU OD TGM

Stal se známým a populárním, dnes bychom řekli celebritou. S ústavními loutkáři jezdil dva roky po republice a také příležitostně zpíval s tzv. Bakulovými zpěváčky. Sbor tělesně postižených a časem i zdravých dětí měl v repertoáru lidové písně i skladby Smetany či Dvořáka a brzy se těšil velké popularitě. Když byl roku 1923 pozván k dvouměsíčnímu turné do USA, na cestu dostal půl milionu korun od prezidenta Masaryka.
Vystoupení ve dvaceti amerických městech korunovalo přijetí prezidentem Hardingem v Bílém domě. Tady se pražský sbor setkal i s indiánským náčelníkem jménem Red Fox, jenž sem přinesl poselství svého kmene. A nejen to: charismatický Frantík směle podal náčelníkovi a poté i prezidentovi USA svou pravou nohu, když zul nepříliš zašněrovanou botu. Totéž opakoval i při setkání s automobilovým králem Fordem, kterému také předvedl, jak umí řídit auto. Odměnou dostal vůz s úpravou na nožní ovládání, s nímž působil rozruch v ulicích Prahy.

Všestranný talent

Energický a inteligentní mladík vystudoval obchodní školu a otevřel si v Praze na Smíchově obchod s uměleckými předměty. Psaly o tom kdejaké noviny, zákazníků měl dost, ale přišla hospodářská krize, a tak po třech letech obchod zavřel. Zvažoval, co dělat dál. Nabídku na účinkování ve vídeňském varieté odmítl, považoval ji za nedůstojnou. Více ho lákalo přednášet o tom, jak lze žít bez rukou, za doprovodu ukázek nikoliv zručností, nýbrž "znožností", jak říkával. K takové činnosti potřeboval povolení zemského školského inspektora, které se mu po delší době podařilo získat.
Odcitujme vzpomínku studenta z dobového tisku: "Dopoledne se v naší třídě objevil sám pan ředitel, právě s tím pánem. Říkají mu bezruký Frantík a přišel ukázat, jak se dovede sám o sebe postarat, i když nemá obě paže. Jak se umí oblékat, jak na psacím stroji naťukat dopis, jak se nasvačit. Pan ředitel ještě dodal, že je z malé obce v podhůří Orlických hor, my zatleskali a oba pánové odešli a zůstavili nás v udiveném zamyšlení."
František Filip o svém osudu přednášel, ale díky literárnímu talentu o něm napsal i několik knih: Bezruký Frantík píše o sobě (1926), Bezruký Frantík píše II. díl (1931), Moje psí přítelkyně (1937), Úspěch (1941). Pokusil se i o společenskou novelu Paní Olga (1942) a krátce vydával časopis Spolku tělesně vadných a zmrzačených Náš boj.
Nevzdal se ani podnikatelských plánů: v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdil na prázdniny, vybudoval u řeky Bečvy bufet a Kavárnu u Frantíka. Tady však narazil na místní konkurenci, která na něj podala žalobu, že nemá koncesi. Kavárnu proto musel zavřít. Poté žil střídavě u příbuzných v rodné obci a ve svém bytě v Praze-Podolí a věnoval se psaní.

Štěstí v Brně

Nový elán získal koncem třicátých let po odstěhování do Brna. Otevřel tu krámek U bezrukého Frantíka, kde prodával zmrzlinu a limonády. Poté založil inzertní kancelář, písárnu a rozmnožovnu listin. Brněnskými ulicemi jezdil ve své fordce a brzy ho znalo celé město. V osmatřiceti letech se zamiloval, oženil a v následujícím roce se stal otcem. "Maminka pracovala ve Slaném jako vychovatelka a přečetla jednu z jeho knih, které rozesílal po celé zemi, a usoudila, že je úžasný člověk. Napsala mu, on odepsal a po několika dopisech ji pozval do Brna. Tak začal vztah mých rodičů, záhy stvrzený svatbou," vzpomíná paní Hana Bruková, bývalá učitelka žijící v Ústí nad Labem. Za protektorátu a hlavně po válce slavil František Filip úspěchy v podnikání: jeho firma získala od radnice monopol na veškeré reklamy v brněnských kinech a zaměstnávala téměř dvacet lidí, kteří svého šéfa uctivě oslovovali "pane redaktore".
Problémy mu však časem vyvstaly v manželství. "Má matka vyrůstala v rodině často nezaměstnaného dělníka a zastávala levicový světonázor, zatímco otec byl opačného smýšlení. Kromě toho ani po založení rodiny nedokázat oželet pestrý společenský život, byl prý vynikající tanečník. Rodiče se rozvedli v roce 1948," dodala paní Bruková v rozhovoru nad knihou Bezruký Frantík (nakladatelství Tilia, 2003), jejímž autorem je Richard Sobotka.
Po nástupu komunistického režimu a po znárodnění firma Františka Filipa zanikla a on dostal invalidní důchod. Chuť do života však neztratil, v roce 1951 se znovu oženil a záhy se stal dvakrát otcem. "Drobná postava, pečlivě oholen, dokonale oblečen, ale rukávy jeho přepychových kabátů byly prázdné," popisuje ho Luboš Staněk v knize Vyprávění o figurkách, lidech a lidičkách města Brna (nakladatelství Vigneta Print, 2003).
"Byl vždy upraven, s brilantinou v ulíznutých vlasech, kráčel ulicemi Brna, uctivě zdravil a odpovídal na pozdravy. Lidé věděli, že jde někdo," s úsměvem vzpomíná historička Milena Flodrová.

Náhlé úmrtí

Když 9. února 1957, v pouhých třiapadesáti letech, náhle zemřel, tisk uvedl, že skon zřejmě uspíšila každodenní obrovská námaha, která vysilovala jeho organismus. Nejobyčejnější úkony, které děláme rukama, musel totiž provádět nohama. Denně ho tak čekal bezpočet vyčerpávajících zápasů. Byl pohřben v Brně a jeho nekrolog otiskly všechny brněnské listy.
Frantíkův příběh – dnes již pozapomenutý – pomohl společnosti pochopit, jak nelehce se žije tělesně postiženým lidem. Zároveň všechny handicapované inspiroval. Proto je užitečné si jej připomínat i dnes.

Foto: František s fenkou jménem Lila, o níž napsal knihu Moje psí přítelkyně.
Repro z knihy Bezruký Frantík

Foto: Vzorně upraven a elegantně oblečen, stálý host brněnských kaváren.
Foto: při přednáškách ve školách se zmiňoval i o svých knihách.
Foto: V jídelně Jedličkova ústavu.
Repro z knihy Bezruký Frantík