PRAHA Startoval již na paralympiádě v Atlantě v roce 1996. Z trojích her přivezl pět medailí a z Atén 2004 tři plavecké zlaté, což se ještě nikomu z českých sportovců nepodařilo. V Pekingu kvůli sporu v paralympijském hnutí Martin Kovář (45) chyběl, ale do Londýna si nominaci vybojoval. Ovšem jako handbiker, na cyklistické trojkolce, kterou jezdec pohání rukama.
- LN Nominaci jste si vybojoval pátým místem z loňského mistrovství světa. Budete mít medailové ambice jako dříve v bazénu?
Pro mě je velkým úspěchem, že se vracím do sportovního světa, a nominoval jsem se jako jediný český handbiker. Reprezentaci jsem vždycky považoval za čest a tak je tomu i teď. Možná jsou tady talentovanější a šikovnější, ale asi neměli takovou možnost prosadit se v amatérských podmínkách jako já.
- LN Ve výpravě jste jako jediný člen Českého svazu tělesně postižených sportovců (ČSTPS) a k loňskému šampionátu jste před časem uvedl, že vás tam Český paralympijský výbor (ČPV) po letech vyslal proto, že mu hrozilo vyloučení z mezinárodní federace. Nemáte z nominace pro Londýn trochu hořkosladké pocity?
Mám, připadám si jako bílá vrána. Tak by to ale být nemělo, sportovci mají trénovat a závodit. Na druhou stranu ale sportovci nejsou ovce, můžou mít vlastní názor, takže ty pocity jsou smíšené.
- LN Myslíte, že dojde k definitivnímu usmíření v českém paralympijském hnutí?
Dost těžce nesu, že to už dvaměsíce není hotová záležitost. To přece byla jedna z podmínek Mezinárodního paralympijského výboru pro odvolání loňské suspendace českého týmu z paralympiády. Ale dodnes ty podmínky splněny nebyly. ČSTPS je stále subjektem jen na papíře – bez prostředků, bez administrativy, bez plnoprávného členství v ČPV. Sice jedeme na paralympiádu, jsme jeden tým, ale všechno běží po staru. Sedm let se tu dupalo po pravdě, ale třeba to do konce roku skončí. Ve finále se totiž ubližovalo především sportovcům.
- LN Byla to pro vás dlouhá odmlka, kdy jste jako člen ČSTPS nemohl přes šest let reprezentovat?
To ne, já za tu dobu zažil spoustu krásných a důležitých věcí. Mám bezvadnou partnerku, s ní dva syny, čtyřletého Jana a devítiměsíčního Antonína, dokončil jsem druhou vysokou školu. To všechno je stejně důležité jako sport, vlastně ještě důležitější.
- LN Takže vás ta reprezentační odmlka nemrzí?
Mrzí mě těch sedm let, během nichž se desítky, možná stovky handicapovaných sportovců chtěly někam nominovat, ale nešlo to. Mně osobně je to celkem jedno, mám dost svojí práce.
- LN Jak je to tedy s vašimi ambicemi před Londýnem?
Trochu se ten svět za rok zrychlil. Máme hodně vyrovnané pole, šest závodů Evropského poháru a dva závody Světového poháru měly letos vždy jiného vítěze. Byl bych rád v balíku těch rychlých, pak už se může stát všechno.