Pro eutanazii není místo

Eutanazie jako celospolečenský fenomén  

Jak zdůraznili organizátoři konference doc. P. Bartůněk a PhDr. R. Ptáček, v dnešní době nabývá otázka eutanazie nových konotací. Je vůle osoby rozhodnuté zemřít skutečně vůlí svobodnou? Případně co vše ji ovlivňuje? Ve kterých případech je lidská vůle zemřít oprávněná? Kdo posoudí, jaké případy to jsou? Kdo rozhodne, že deklarovaná vůle zemřít je skutečně vůlí reálnou? Kdo určí, kde, kdy a jakým způsobem? A kdo celou věc vykoná? Kdo za ni bude právně a mravně odpovědný? Proč by to měl být lékař, jehož úkolem je život chránit? Stejně závažné jsou otázky z opačného pólu: Je etické a lidské nechat člověka trpět? A naopak je etické vynakládat prostředky na udržování života v utrpení, zatímco není dost peněz například na perspektivní dětské pacienty s vážným onemocněním?

Etické a filozofické souvislosti

Prof. J. Sokol považuje za nejvážnější námitku proti legalizaci eutanazie společenské a lidské důsledky takového rozhodnutí. Znamenalo by to společenské schválení představy, že život je prostě komodita, s níž její majitel může zacházet jako s majetkem. Pokud by se přistoupilo na názor, že v určité fázi už lidský život nemá cenu a že o tom rozhoduje lékařská prognóza, vzniká samozřejmě otázka, kdy k takovému obratu dochází. Při současné míře komercializace a hédonismu v hodnocení lidského života se pokoutním asistovaným sebevraždám patrně nedá zabránit. Ale plošné zpochybnění nedotknutelnosti života jako takového, i kdyby bylo zdůvodněno snahou omezovat utrpení, by mělo pro společnost zhoubné následky. Jak by se mohlo srovnat se zásadním odporem proti trestu smrti, jejž považujeme za známku a podmínku dobrého státu? V procesech s pověstným Jackem Kevorkianem se ukázalo, že 60 % klientů, jimž pomáhal umřít, nebylo nevyléčitelně nemocných, řada si vůbec nestěžovala na bolesti a velká část z nich byli lidé osamělí a zkrátka nešťastní. Rovněž informace o působení švýcarské komerčně orientované údajné "kliniky" Dignitas, zajišťující od roku 1998 klientům z celého světa "milosrdnou smrt", jsou velmi zneklidňující. Policejní vyšetřování nálezu pokoutně uložených uren s popelem asistovaně zesnulých na dně curyšského jezera vyvolalo v květnu 2010 zděšení a následně diskusi o tom, zda byl zvolen dostatečně přísný právní rámec a zda se klientům kliniky/firmy Dignitas dostalo v nejtěžší životní chvíli adekvátní a útěšné pomoci, zda se s jejich ostatky zacházelo s nezbytnou pietou, a zda vůbec byla zajištěna adekvátní kontrola "podnikání" v této oblasti.

Co nastoluje moderní medicína

Prof. J. Drábková připomněla, že teprve začátkem 21. století se prosazuje druhá strana intenzivní medicíny - lze zachránit mnoho pacientů, mortalita se významně snížila, ale mezi oběma póly narůstá výsledná dlouhodobá až trvalá morbidita. Proto se objevuje otázka: Nebylo by humánnější přemýšlet víc o tom, kdy heroické pokusy opustit? Jenže na ni hned navazuje další - co má následovat potom? Na jednom pólu je možnost paliativní léčby. Na druhém pak - eutanazie.
Prudký rozvoj zdravotnictví přinesl instrumenty, farmaka a zručnosti, které dovolují umírání manipulovat; osud umírajícího se tak dostává do sféry volní - individuální, skupinové i celospolečenské. Současně ale zdegenerovaly mezilidské vztahy a rozpadla se tradiční rodinná struktura. I proto se během padesáti let zcela obrátil poměr mezi těmi, kteří umírají doma, a těmi, kdo jsou odsunuti pro tuto příležitost do nemocnice. Jde to ruku v ruce se stále větší ochotou občanů přesouvat plno povinností, odpovědností a kompetencí na stát a jeho instituce, i s preferencí konzumu nad lidskou soudržností. Filozofickým opakem eutanazie je - jak ukázal prof. P. Klener -eubiosie. Je to osvobození od bolesti a lidská důstojnost nemocných až po přirozený odchod ze života, což znamená také zemřít nikoli v nemocnici, nýbrž ve známém prostředí domova, v tzv. domácí hospicové péči. Toto pojetí "dobré smrti" ve shodě s právem i etikou lze bez problémů přijmout.

Rozhodnutí odděleno od činu

Zatímco u sebevraždy se člověk svobodně rozhodne ukončit svůj život a také to udělá, při asistované sebevraždě je člověk autorem sebezničujícího rozhodnutí, nikoli však činu (H. Haškovcová). Ten by musel provést někdo jiný - lékař, který k tomu má znalosti a prostředky. Toto oddělení rozhodnutí od činu s sebou přináší množství etických problémů. Svobodný člověk přece nejen rozhoduje, ale za svá rozhodnutí nese i odpovědnost. V případě asistované sebevraždy tomu však tak není - zodpovědnost je přenášena na druhou osobu. Právo jednoho člověka zemřít má být spojeno s povinností druhého zabít. Uvědomují si zastánci legalizace eutanazie nebo asistované smrti, že morální a psychické následky ponese jedině a bez výhrady asistující lékař?

Proč by měl lékař místo léčení začít zabíjet?

Podle prezidenta ČLK dr. M. Kubka i předsedkyně její Etické komise dr. H. Stehlíkové musí každý lékař vykonávající lékařské povolání na území České republiky jako člen ČLK dodržovat její Etický kodex: "Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistovaná sebevražda nejsou přípustné." Prof. M. Munzarová připomněla, že i Světová lékařská asociace a další mezinárodní organizace a instituce odsuzují toto jednání a vyzývají lékaře, aby eutanazii neprováděli, jelikož je to v konfliktu se základními etickými principy lékařské praxe. Jde o integritu jednotlivých lékařů i celé lékařské profese, o důvěru k nim. Lékaři by se měli ostře a jednoznačně vymezit proti veškerým snahám o uzákonění zabíjení nemocných, anebo dát alespoň zřetelně najevo, že oni nemocné zabíjet nebudou. Zde platí přesně ono "Principiis obsta, sero medicina paratur" ("Odporuj v začátcích, pozdě je léčit důsledky"). K šikmé ploše je lépe se ani nepřibližovat. Dr. Stehlíková zdůraznila, že lékař by nikdy neměl být tím, komu je dovoleno, nebo kdo je dokonce nucen beztrestně zabíjet. K tomu se ani nevzdělával, na to nepřísahal. A doc. M. Bojar přišel s myšlenkou, že prolamovat Hippokratovu přísahu je stejně rizikové jako prolamovat Desatero. Prvek útlumu svědomí je velmi nebezpečná věc. Maškaráda zla pak snadno promíchává všechny etické pojmy: zlo vystupuje jako dobrodiní. Slovní spojení "ethics of killing" (etika zabíjení) výstižně dokazuje, že dnes lze etiku nejrůznějším způsobem ohýbat k obrazu svému.

Stojí hodnota svobodného rozhodování nad hodnotou života?

Názor, že by eutanazie neměla být trestným činem, zastává poněkud populisticky a solitérně (snad ještě spolu s poslancem dr. B. Šťastným) prof. P. Pafko. Vychází z tvrzení, že nejvyšší hodnotou v životě člověka je jeho autonomie a svobodné rozhodnutí, které by měly být nadřazeny nad hodnotu vlastního života. Proto je za to, aby každý měl právo se o jeho ukončení rozhodnout.
Ostatní účastníci diskuse však upozorňovali, že je rozdíl mezi užitím svobody k tvorbě nových a dobrých věcí a užitím, či spíše zneužitím svobody k ničení toho, co bylo vytvořeno. Není "svoboda zničení života" perverzí svobody? Jak ukázal lékař a teolog dr. J. Matějek, argument svobody rozhodování v diskusi o eutanazii je argumentem sice na první pohled snadno uchopitelným, avšak při podrobnější analýze diskutabilním. Podle Mgr. Ptáčka proces "svobodného" rozhodování je silně biologicky determinován a sociálně ovlivňován. Autonomii jeho rozhodování ovlivňuje už samotné závažné onemocnění, a navíc se jeho psychika každý den mění, jeho vědomí je často alterováno jeho medikací, ať již podáváním opiátů nebo jiných léčiv, a jeho rozhodování může být ovlivněno i argumenty, dokonce i nátlaky jeho okolí. Kromě toho vykonavatelem eutanazie, přesněji řečeno popravy nemocného, by měl být lékař, což odporuje jeho poslání. Lékař, jemuž pacient důvěřoval, že učiní vše, aby mu život zachoval či prodloužil, se má stát jeho popravčím?

Argumenty proti usmrcení z rukou lékaře

Čtyři pádné argumenty proti eutanazii popsal a zdůvodnil dr. Honzák. Prvním argumentem je odkaz na úroveň současného morálního stavu společnosti, která vyvolává oprávněné obavy z každého kroku učiněného směrem k šikmé ploše. Druhým argumentem je skutečnost, že rozhodnutí o eutanazii výrazně ovlivňuje emoční komponenta vycházející z negativních pocitů - především bezmoci -při nezvládání terminálních stavů. Třetí argument: pacientovo rozhodování může nepříznivě ovlivnit nerozpoznaná, avšak odstranitelná depresivní porucha. Čtvrtým argumentem proti eutanazii je skutečnost, že by to byl další krok k dehumanizaci a zpředmětnění člověka a současně k dehumanizaci medicíny, která k takové aktivitě nemá pouvoir. Také prof. J. Sokol konstatoval, že vědomé ukončení života rukou lékaře je v rozporu s celým jeho ostatním činěním, zaměřeným na záchranu života - i když přísně vzato se jedná "jen" o odklad jeho neodvratného konce. Právě lékaři znají obrovský nepoměr mezi úsilím, jakého je třeba k udržování a rozvíjení života, a na druhé straně děsivou snadností jeho poškození a zničení. Lékař má dnes po zásluze prestiž jako ten, kdo stojí na straně křehkého a prekérního života proti tak snadné a banální smrti, kdo pomáhá udržovat život a odsouvat smrt. Eutanazie by znamenala krizi důvěryhodnosti lékaře a celého lékařského stavu. A krize morálky má jednu významnou charakteristiku: jakmile se jednou dostane do pohybu, má rychlý spád.

V hospicích se o eutanazii nežádá

Dříve nemocný umíral většinou doma, obklopen rodinou, s níž mohl komunikovat, dnes často umírá zcela osamocen v nemocnicích, mezi přístroji a hadičkami s letmou návštěvou sestry nebo lékaře při vizitě. Je ponechán svým chmurným myšlenkám na blížící se konec, mnohdy i bez medikamentózní podpory, která by mohla jeho depresivní nebo někdy agresivní chování tlumit - na tyto aspekty upozornil prof. P. Klener, který je jednoznačně proti eutanazii. Na různých besedách věnovaných eutanazii zjistil, že pro ni jsou zejména lidé mladí a lidé, již nemají s umírajícími žádnou osobní zkušenost.
Komplexní péči a celostní pohled na nemocného mohou poskytovat především hospice, které zajišťují úlevu od bolesti a jiných symptomů a integrují do péče o pacienta i psychologické a spirituální aspekty. Nabízejí takovou podporu, jež pomáhá nemocným žít aktivně až do jejich smrti, kterou nemají v úmyslu ani urychlit, ani oddálit. Snaží se usnadnit situaci i rodině, aby se uměla vyrovnávat s chorobou svého blízkého. Ostatně přítomní představitelé hospicové péče potvrdili, že v případě dobře poskytované péče mezi svými pacienty úvahy o eutanazii nezaznamenávají. Podle dr. Z. Kalvacha je úhelným kamenem celé problematiky klasický výrok zakladatelky hospicové a paliativní péče C. Saundersové: "Pochopila jsem, že umírající lidé potřebují víc než tlumení bolesti, že jejich utrpení je tělesné, psychické, sociální i spirituální, že potřebují prostor, aby zůstali sami sebou."

Eutanazie a právo

Zatímco pohled na eutanazii z hlediska filozofického, sociologického, psychologického a etického je diskutabilní, z pohledu práva - upozornil Mach - je poměrně jasný. Podle českého právního řádu je aktivní i pasivní eutanazie zločinem vraždy, a účast na sebevraždě v podobě pomoci, rady, vyvolání rozhodnutí spáchat sebevraždu nebo utvrzování v předsevzetí je trestným činem účasti na sebevraždě. K jakékoli změně legislativy - uvedl další z právníků Prudil - by legislativci museli dostat jasné zadání, a to ovšem není možné bez společenského konsensu a posouzení, zda by to dovolil ústavní pořádek České republiky. Česká republika je tak daleka případného přijetí zákona o eutanazii, a to zejména z důvodu absence většinové shody v přístupu k této problematice.

Co potřebuje člověk na sklonku života?

V českých nemocnicích pacienti prožívají těžké chvíle na konci života většinou o samotě. Lékaři ani sestry nemívají dostatek času ani zkušeností a příbuzní nemívají sílu, čas, ani nevědí, jak reagovat na existenciální otázky typu "proč zrovna já?" -"budou mne mít ještě rádi, když zůstanu nemocný?" - "jaký smysl toto vše má?" -"co se mnou bude?" - "jaký vlastně je smysl utrpení?" apod. Zdravotníci i příbuzní zpravidla odvádějí od takto zaměřených hovorů pozornost. Neuvědomují si, že především vážně nemocní potřebují hovořit o svých starostech a otázkách, že si potřebují srovnat myšlenky, smířit se se sebou i s ostatními; že potřebují porozumět svému životu a vyrovnat se s jeho průběhem, což často vyžaduje odpuštění druhým i sobě. Potřebují najít konkrétní smysl ve svém životě i něco, co zde po nich zůstane - ať již skrze děti, skrze výsledky práce, ve vzpomínkách přátel. Lidský život je v tomto ohledu stále otevřen do budoucnosti, a to i v nemoci a během umírání (např. možnost změny životního postoje i úpravy vztahů těsně před smrtí). Pokud se setkáváme s pacienty, kteří již nevidí ve svém utrpení žádný smysl a chtějí zemřít, při opakovaných návštěvách zjišťujeme, že když mají možnost formulovat své myšlenky nahlas, začínají si uvědomovat, co ještě by měli nebo mohli udělat, na co se lze ještě těšit, s kým by se ještě chtěli setkat, pohovořit a ujasnit některá nedorozumění či napravit křivdy; dát do pořádku své vztahy, včetně toho, koho případně požádat o odpuštění i komu odpustit. Když se na tento cíl zaměří, bývá pro ně snazší snášet své utrpení. Nemocný tedy potřebuje chápající protějšek, věrného doprovázeče, ne toho, kdo ho usmrtí!

I zde mohou hrát roli peníze

Je zřejmé, že v dnešním stavu euroamerické nebo spíše globální civilizace je ekonomika velkou vládkyní všeho, včetně zdravotnictví. Těžko si tedy představit, že by se zastavila před otázkou chtěného ukončení života. Nemocný je pro rodinu i stát po ekonomické stránce "neproduktivní" a navíc nákladovou položkou. Udržování života a ošetřovatelská péče u nevyléčitelně nemocných jsou z ekonomického hlediska nevratné a investice nepřinášející zisk. Jakkoli zní taková úvaha velmi nelidsky, nelze si myslet, že se takové myšlenky politikům i dalším vyhnou. Jistě by nikdo neříkal, že chce zabíjet. Jen by byla snaha péči "optimalizovat".

Primum non nocere

Lékaři jsou tedy až na výjimky jednotní -co nemocní lidé potřebují, je naše odbornost, čas, empatie, naslouchání a doprovázení, nikoli zabíjení. Přijetí myšlenky, že eutanazie je řešením situace člověka, zní protismyslně; řešení problému "likvidací jeho nositele" je zvláštní postoj. Zkušenosti ze zemí Beneluxu, Švýcarska a některých států USA (Oregon), kde je eutanazie možná, ukazují četná rizika takového přístupu. Navíc společnost, která nemá dostatek prostředků na hospicovou péči a péči o umírající, nemá právo diskutovat o eutanazii. Budeme-li mít kvalitní a dostupnou paliativní péči, nezůstane zastáncům eutanazie příliš argumentů. A čeští lékaři se budou moci nadále řídit kodexem ČLK, který je v plném souladu s etickými kodexy odborných lékařských společností mezinárodních a veden imperativem: "Primum non nocere".

Ilustrační foto shutterstock.com