Edita HORÁKOVÁ, redaktorka ČT:
Na chodníku je prozradí bílá hůl. V tělocvičně, jako by ji nikdy nepotřebovali. Každou vteřinu dokazují, že chuť a zvědavost je víc, než chybějící smysl.
Jiří MOJŽÍŠEK, nevidomý:
To je kontrolovaný pád, to není stání, jedna, dva, tři, až mi to ujede.
Edita HORÁKOVÁ, redaktorka ČT:
Trojice nevidomých boří společenské předsudky i své vlastní hranice. V centru nového cirkusu trénují každý týden. Dana hlavně akrobacii, Jiří balanční techniky a další Jiří žonglování. Oči nahrazuje dotyk.
Adam JARCHOVSKÝ, lektor, Crgqueon:
Snažíme se ty míčky držet spíš jako v kontaktu s tělem a spíše s nimi manipulovat.
Jiří MACHOVEC, nevidomý:
Já dělám tohle, a když se tohle naučíte, tak už je relativně, už je to cesta k tomu, aby člověk si to mohl odrážet.
Edita HORÁKOVÁ, redaktorka ČT:
A je to těžký, se to naučit?
Jiří MACHOVEC, nevidomý:
Je.
Edita HORÁKOVÁ, redaktorka ČT:
Jiřího svět ztratil barvy i obrysy před 10 lety. Bylo mu 55 let. Zvykat si musel nejenom na bílou hůl, ale i na společnost, která ho začala přijímat jinak. Jako nevidomý žonglér jí vysílá signál o tom, že to není třeba.
Kateřina KLUSÁKOVÁ, lektorka, Cirqueon:
Pro vidící, asi si neříkat: Jéžiš, chudák, on nevidí, ale prostě, no tak nevidí. Je to spíš o obdivu a pochopení.
Jiří MACHOVEC, nevidomý:
Člověk sem chodí rád a je to příjemná společnost.
Edita HORÁKOVÁ, redaktorka ČT:
Jednou z mála nesnází jsou míčky na zemi, když spadnou, bez očí se těžko hledají. I s tím si ale nakonec akrobati poradí. Edita Horáková, Česká televize.