Realita současného zdravotnictví očima sester (personální vybavení zdravotnických zařízení)

Nezajištěná služba = nebezpečí pro pacienty i personál  

- Je běžné, že noční sloužíme o jedné sestře a i přes den je nás sotva pár. Pro pacienty děláme, co je v našich silách, ale mnohdy padáme na pusu. A v domovech důchodců? Klidně jedna sestra na dvě patra. Je to čím dál tím horší. Na všechno nakonec doplatí hlavně pacient (limity na pleny, podložky). Jedna sestra na noční velmi často pro velkou náročnost nezvládá veškerou potřebnou práci, lůžek je málo a pacient je nucen ležet uprostřed pokoje mezi dalšími šesti lidmi. Sama se kolikrát před pacienty stydím, ale bohužel nás k tomu nutí systém, který vymysleli úředníci.
- U nás na interně je na noční pouze jedna sestra na 23 lidí! Dnes jsem na noční napočítala ze 23 pacientů pouze 5 soběstačných a orientovaných, zbytek jich je imobilních a inkontinentních.
- Na noční sloužím jen s jedním sanitářem, který ale ve 22 hodin odchází a pak jsem na 40 lidí úplně sama. Mám na starosti i další patro s 35 lidmi, sice samostatnými, ale i jim se někdy udělá zle.
- Když jsem sloužila v domově důchodců, byla tam na 180 obyvatel 1 sestra a 2 sanitářky. Ovšem ne spolu – každá na jednom patře. Když jste v nemocnici o noční sama a někdo vás napadne, pomoci se nedovoláte.
- Ti nahoře nikdy nepochopí, jak to chodí v praxi. Kolikrát je sestra na pokraji fyzického a psychického zhroucení – to se týká hlavně nočních služeb, když slouží sama. Snaží se, aby vše bylo tak, jak má být, a všichni pacienti byli spokojeni. Bohužel dost často se stav pacienta zhorší právě v nočních hodinách. Situace je neúnosná. Například když máte exitus a do toho hned nový příjem (exitus znamená volné místo), jak máte vysvětlit ostatním pacientům, co se děje a že nemůžete na zazvonění hned odběhnout na pokoj? To už je na ministerstvu nezajímá. Kdyby tam přišla nějaká stížnost, pochopitelně by to byla chyba sestry.
- Pracuji na oddělení se 40 – převážně imobilními – pacienty. Přes den o ně pečují 2 sestry a 1 sanitář, další sanitářka obsluhuje kuchyňku. V noci slouží 1 sestra a sanitář je k dispozici pro 2 oddělení (zkušenost z jedné pražské LDN).
- Kutná Hora: Na noc 1 sestra na oddělení a sanitářka pro dvě oddělení, průměrně 25 pacientů. Denní služba: 1 sestra a staniční sestra na 8 hodin, 2 sestry a sanitářka na 12 hodin. Třetina pacientů je imobilních.
- Plicní: Na stanici o 32 lůžkách slouží 1 sestra na noční (12 hodin). Jedná se o náročné oddělení, kde leží pacienti s plicní i mimoplicní TBC.

Péče o psychiatrické pacienty

- Když jsem pracovala u mentálně postižených, na noční byla 1 sestra se sanitářkou na 140 klientů s různým mentálním postižením. Někdy nám bylo opravdu ouvej! O noční našel zřízenec zkolabovanou sestřičku na zemi. O systému rozhodují lidé, kteří nemocnému v životě ani nepodali vodu. Stavy nelze snižovat obzvláště na oddělení s ležícími pacienty. Už "jen" přibývající administrativa sestrám ubírá čas, který by mohly trávit u pacienta. Místo toho lítáme od prvního ke třicátému a zpět. Neděláme přeci s krabicemi, ale s lidmi. Nemohu pacienta odbýt (i když to žádná sestra neudělá) – ráda bych měla čas pacienta pohladit po ruce, nejen provádět léčebné úkony.
- Pracuji na dětské psychiatrii a sice nemáme ležící a imobilní pacienty, ale ti agresivní nebo s poruchami chování jsou také velmi nároční na péči. Na nočních, o víkendech a svátcích jsme tam také samy – maximálně s jedním sanitářem na výpomoc pro tři oddělení.
- Pracuji na psychiatrii na ženském oddělení jako diplomovaná sestra-specialistka ve 12hodinových směnách. Nevím, jestli jste zaregistrovali případ úmrtí pacientky, který se stal minulý rok právě na našem oddělení. V té době bylo na "ženském oddělení akutního neklidu" 46 velmi špatně zvladatelných pacientek.
Tehdejší personál: 2 diplomované sestry, 1 sanitář a 1 sanitářka do kuchyně a na pochůzky. K této situaci došlo kvůli nedostatečnému zajištění oddělení – ať už co se týče vybavení, organizace nebo personálního obsazení. Samozřejmě snahou ředitele a jiných bylo dokázat pochybení personálu, který však této události nemohl nijak zabránit – systém přeci nechybuje. Událost stále není došetřena.
Došlo jen k drobné změně – naše oddělení bylo překvalifikováno na chronické ženské oddělení a snížili nám počet pacientek na 38. Nejtěžší případy jsou sice umisťovány na jiné oddělení, kde je k dispozici psychoterapeutická odluka (nejlepší řešení ke zklidnění neklidného pacienta), ale po krátkodobém zklidnění jsou opět vráceny na naše oddělení. Byla u nás komise pro lidská práva, které ředitel tvrdil, že pacienty nepřijímáme. Přitom přijímáme přibližně 10 pacientek měsíčně a pacientky nám z jiných oddělení překládají již 1 den po příjmu, což je velmi krátká doba pro posouzení stavu.
Naši klientelu tvoří z velké části lidé s mentální retardací, chronické schizofreničky, pacientky zneužívající návykové látky a pacientky se soudně nařízenou ochrannou léčbou. Tedy velice náročná skladba pacientů. Slučování pacientů s různým typem onemocnění na jednom oddělení vede ke zvyšování napětí a nárůstu konfliktů mezi pacienty. Přibližně 10 pacientek je inkontinentních, u většiny je nutný dohled na hygienu, úpravu zevnějšku a pomoc při těchto úkonech. Nadále dochází k agresivním neklidům, potyčkám a konfliktům, kdy je vyžadován zásah zdravotnického personálu. Přitom nám byl odebrán zvýšený rizikový příplatek 300 korun.
Vedení nás nechává sloužit po třech lidech, protože máme přesčasové hodiny, které jsme si nuceni vybírat v náhradním volnu, neboť naše zařízení nemá dostatek prostředků pro jejich vyplácení. Jsou situace, kdy na službě není přítomen jediný muž. Na zklidnění neklidného pacienta tak, aby nedošlo k poranění jeho nebo personálu, je třeba zásahu minimálně tří lidí – jeden musí volat lékaře nebo aplikovat injekci. Nedávno nám bylo řečeno, že letos naše zařízení přijde zhruba o 30 milionů, a tudíž tu situaci musí řešit takto. Dle nové vyhlášky o minimálním počtu personálu je nás prý nadbytek.
Na 38 pacientů je nás celkem 22 (5 psychiatrických sester, 5 všeobecných sester, 5 sanitářek, 5 sanitářů, 1 staniční sestra na "osmičku"). Podle nové vyhlášky by prý stačilo, kdyby nás bylo 15. Pro často nesmyslnou administrativu téměř nezbývá čas na to s pacientkami hovořit, provádět psychoterapii či ergoterapii, vše se redukuje na zajištění základní péče.
Když se člověk snaží zvládnout nemožné, brzy ho dostihne pocit bezmoci a vyhoření – domů chodíme s pocitem totálního vyčerpání. Už jednou jsem se přesvědčila, že pokud dojde k selhání systému, obviněni jsou lidé dole, přestože opakovaně upozorňují vedení na nedostatky.
(Vzhledem k informacím, jež jsem vám poskytla, prosím o zachování anonymity.)

Jednou nohou v kriminále

- U nás na ARO sloužíme denní v 5 a noční ve 4 lidech na 8 lůžek. Když je někde třeba resuscitovat či převézt pacienta v kritickém stavu na jiný pavilon, sestry na tu dobu musí opustit své pacienty. Někdy se nám také stává, že nás je 6 na 10 lidí a příjmy traumat od záchranky, to už je teprve "peklo". Vím, že i my sestry máme svá práva a povinnosti, ale také vím, jak by to dopadlo, kdybychom se ozvaly: "Nelíbí se ti to? Tak běž! Na tvé místo čeká pět dalších." Lidé se zkrátka bojí ozvat, nechtějí přijít o práci.
- Zkušenější mohou porovnat. Po snížení stavů zůstane v ÚSP zaměstnáno 5 sester a 15 PPS (ošetřovatelek) na 90 klientů, z toho zhruba 40 leží na ošetřovatelském úseku, jsou nechodící, inkontinentní, část je nutné krmit. Je to v pořádku?
- U nás je situace následující. V noci 1 sestra a 2 ošetřovatelé, přes den 2 sestry a 7 ošetřovatelů na 90 lidí s diagnózou Alzheimerova choroba.
- Na denních službách jsme normálně ve složení 1 sestra a 2 ošetřovatelky. Mnohdy se ovšem stane, že pouze 1+1 na 32 pacientů, a podle toho ta péče také vypadá. Na nočních slouží pouze v jedné na celé oddělení, a to bez pomocného personálu – domů chodíme jak spráskaní psi.
- Kvůli snižování stavů je nás na oddělení jen 12, a to včetně staniční sestry. Služby vypadají tak, že sloužíme 8 služeb v 10 dnech. Domů chodíme úplně vyčerpané a je jen otázkou času, kdy někdo udělá chybu.
- Porodnice a šestinedělí: Dříve nás bylo 5 sester na 2 porodní sály, 4 rodičky, ambulanci. Dnes jsme na to samé 3. Nejde jen o péči, obnáší to i běžnou administrativu, úklid sálů, mytí a dezinfekci nástrojů atd. Na šestinedělí je 1 sestra na 14 rodiček a na 2 další pacientky na monitorovaném lůžku po císařském řezu. Fasují se nekvalitní pomůcky a materiál…
- Královéhradecký kraj: Na lůžkové onkologii je v noci na celé oddělení pouze 1 sestra, nemá k sobě sanitáře, přítomen není ani lékař. V případě komplikací se volá lékař z jiného oddělení. Stává se, že při zhoršeném stavu pacienta sestra ve službě neví, zda má dříve běžet k telefonu a volat lékaře, nebo pomáhat pacientovi – čtyři ruce bohužel nemáme. Každou noční se modlíme, aby se nic vážného nestalo, do služeb chodíme se strachem.
- Fakultní nemocnice v Praze, interní oddělení: Jeden zdravotnický asistent je sám na 28 pacientů. Odpovědná sestra je na jiném poschodí nebo v jiném pavilonu.

Svazující limity

- Brno, interna: Bohužel je to zde rok od roku horší. Od letoška máme nařízené denní limity na počty použitého ložního prádla a plen. Snižuje se počet personálu ve službách, v noci slouží pouze 1 sestra bez sanitářky. Při takové skladbě pacientů a počtu personálu není možné poskytovat dostatečně kvalitní péči. Při noční nikdy dopředu nevíme, kolik bude příjmů nových pacientů.
Mohou nastat situace, kdy jedna sestra musí zvládnout kromě náročné péče (plnění ordinací, polohování imobilních pacientů – u nás zhruba polovina klientů, řešení stavů zmatenosti až agrese u starších pacientů, přebalování, chození na zvonky atd.) i akutní příjmy nových pacientů (někdy až 5 za noc). To už se opravdu nedá zvládat.
Přes den slouží 12hodinovou službu 1–2 sestry s 1 sanitářkou, staniční sestra je jen na "osmičku". Ovšem každý si také někdy musí vybírat dovolenou, takže sloužíváme i bez sanitářek. Naše vedení teď přišlo s novinkou, že v polovině roku nemusí být na výplaty – jsme zvědaví, jak se to bude řešit. Dnešní situace ve zdravotnictví je skutečně hrozná. Rozhodla jsem se změnit povolání a podávám si přihlášku mimo obor. Zničit si tělo a žít pod neustálým stresem mi za ten plat opravdu nestojí.

Ztráta iluzí

- Zlín, domov pro seniory (108 míst, 1.–3. patro), domov se zvláštním režimem – uzavřená oddělení (64 míst, 4.–5. patro): Na noční směně je na 5 poschodí jedna sestra, 1.–3. patro obstarává 1 pečovatelka, v uzavřené části je na každém patře jedna pečovatelka, která nesmí opustit své pracoviště. Jsme bez lékařského zabezpečení, a tak při problémech voláme záchrannou službu, pohotovost u nás nefunguje.
Tvrdí nám, že bude hůř a přijde i doba, kdy tento komplex bude úplně bez sester, protože "sociálky" sestry nepotřebují. Mám za sebou několik let praxe v nemocnici u akutního lůžka, na LDN a v domácí péči. Když vidím, jak to tady vedou mladé holky bez praxe, které přišly ze školy s ještě horkým diplomem, a honí si své ego na personálu, co je zde x let, je mi zle.
- Mě ta práce nesmírně baví, ráda pomáhám lidem a moc mě těší, když vidím, že jsme jim skutečně pomohli. Myslím na pacienta a stěžuji si, že mu nemohu dát to, co bych chtěla a k čemu nás vedli ve škole. V těch podmínkách to nejde a pacientů je mi líto. Nejhorší je, když člověk umírá a vy ani nemáte čas chytnout ho za ruku. A to nemluvím o tom, že se musíme dívat na to, jak trpí a bojí se smrti. Pracovala jsem na onkologii. Teď jsem doma se třemi dětmi a užívám si každé minuty života. Zdravotnictví je přeci o lidech a životě i smrti – nedá se srovnávat s jiným odvětvím, jako je třeba stavebnictví. Když nejste tam, kde byste měli být, může jít o život – někdo může zemřít. Měli bychom myslet na sebe a představit si, že těmi pacienty můžeme být taky. A co bychom pak chtěli my sami?
- Dva roky jsem pracovala v krajské nemocnici a tam byla noční sestra sama na 30 pacientů. Když se něco stalo, hned to byl průšvih. Podotýkám, že se reálně jednalo o 13hodinové směny, protože ráno jsme ještě dělali "úpravku". V současnosti již rok pracuji na LDN v jiné nemocnici a i tady se šetří, kde se dá. O Vánocích jsme kvůli přesčasům sloužili denní i noční službu ve složení 1 sestra a 1 sanitář. O tom se ale nesmí mluvit – to se musí tutlat. Jsme sice na dvě poloviny (na každou vychází cca 25 pacientů), ale ve 14 hodin jedna odejde. Když se pak něco stane, je to "o hlavu". Samozřejmě platí, že pokud se někomu něco nelíbí, následuje vyhazov.
Je to naprosto famózní atmosféra. Malý plat, hrozba tzv. zápisů a následné snižování osobního ohodnocení (které je i tak mizerné) a odpovědnost sestry za cokoli, co se stane. Jde o zdraví a život pacientů, ale i o zdraví personálu. Taky je u nás zřetelný mobbing, ale nikdo s tím nic neudělá, pouze to, že si neustále hledá něco jiného… Když jsem studovala, měla jsem za vzor svou matku, která už přes 30 let usilovně pracuje na LDN. Své děti – které zatím nemám – bych po svých zkušenostech na "zdrávku" nikdy nedala. Jde to tady těžce do kytek. Doufám, že se s tím bude něco dělat. Sestry už nejsou prestižní povolání, pouze sluhové.

Ilustrační foto: Shutterstock
O autorovi: výpovědi sesbírala a zaslala Dana Krásová, zpracoval Filip Kůt Citores