Psal se 18. srpen Léta Páně dvoutisícího devátého, má nemoc dostoupila vrcholu. Již několik týdnů předtím jsem pociťoval děsnou únavu, býval jsem tak vyčerpaný, že usnutí vsedě na elektrickém vozíku, například při pojídání oběda, nebylo ničím výjimečným. Můj zdravotní stav, už tak dlouhodobě zkoušený diagnózou progresivní svalová dystrofie, se neustále horšil. Bojoval jsem s ním, ale sil mi neustále ubývalo.
Pořád jsem byl propocený, takže následovalo několikeré převlékání šatstva denně, nemohl jsem se najíst – nestačil mi na to dech, nemohl jsem vůbec spát – srdce totiž chvíli chvátalo tempem expresu, avšak na moment si dalo třeba takovou pauzu, že přestalo bít zcela. Stačilo jen zamhouřit oči a šílené noční můry, nestvůry a baziliškové mi je opětovně dokořán otevřely.
Pokud bych tenkrát věděl, že za mými problémy stojí dvojitý infarkt a oboustranný zápal plic, tak jsem jistě navštívil lékaře dříve než můj organismus zkolaboval. Jenže jsme asi všichni stejní – bílým plášťům se vyhýbáme, kterak to jde. Po přijetí do nemocnice jsem byl napojen na přístroje, tracheostomie mi umožnila dýchat. Prvních zhruba čtrnáct dnů z hospitalizace si nic nepamatuji – nejspíše jsem dospával zameškané hodiny odpočinku z domova.
Probuzení do reality pak bylo na jednu stranu zázračné, na stranu druhou však kruté. Nemohl jsem mluvit, něco mi překáželo v hrdle. Ošetřující lékař mi raději na rovinu řekl, že mluvit již nikdy nebudu, jelikož mám v krku zavedenu trubičku, která mi sice znemožňuje konverzaci, ale umožňuje dýchat – tedy žít. Řekl, že se mi změní život, neboť již budu napořád připojen k dýchacímu přístroji, že si musím zvyknout na fakt, že hadičky v krku a na krku už budou navždy mojí součástí. A také to, že kvůli tomu budu mít stálou čtyřiadvacetihodinovou péči mé matky.
Přišel ovšem večer 8. září. Maminka si doma šla jako obvykle lehnout. A už se neprobudila... Těžký infarkt ve spánku ukončil její pozemský pobyt ve věku 65 let. Nikdy předtím s ničím nemarodila...
Byl to šok. Tvrdá rána. Jenže k životu bohužel patří i smrt. Nezbylo nic jiného než začít hledat někoho jiného, kdo by mi chtěl být k dispozici 24 hodin denně. Vzal jsem proto do ruky mobil a začal psát a rozesílat SMS na všechny strany. Byla to neuvěřitelná dřina – těžko uvěřit, že by psaní textových zpráv mohlo být tak vysilující. Některé jsem psal i déle než hodinu – musel jsem při nich odpočívat. Mobil se pro mě stal jakýmsi prvotním prostředkem rehabilitace. Psal jsem bývalým láskám, známým a kamarádkám. Kupodivu mi chodily odpovědi, že se ku mně přistěhují a chtějí se mnou žít. Do nemocnice se pak přicházely domluvit. Mohl jsem si dokonce vybírat!
Vše ovšem dopadlo zcela jinak. Jednoho dne se na oddělení ARO zjevil anděl. Dlouhé blonďaté vlasy zkrocené čelenkou, pod brýlemi modrá kukadla a zářivý úsměv. Jméno Slávka. Nepřišla za mnou, ale k vedlejšímu lůžku k rozloučení se svou babičkou na jejím odchodu na onen svět. Naše pohledy se střetly, cosi jsem naznačil ústy; a ona mi všechno rozuměla. Jen jsem jí kondoloval upřímnou soustrastí. Vyměnili jsme si telefonní čísla. První esemeska od anděla přišla necelou hodinku po skončení návštěvní doby. Pak přicházely další a další, a poté už za mnou chodil anděl téměř každý den osobně.
Kdybych při každé myšlence na Tebe měla do svého záhonku zasadit růži nebo lilii, má zahrada by po celý rok kvetla. Miluji Tě.
Tak ráda bych byla Tvojí ženou do roka obtěžkanou, plnou Tvé slaďoučké šťávičky, tím Tvým darebou maličkým.
Ze špitálu jsem byl propuštěn o předloňských Vánocích. V srpnu anděl změnil své příjmení, je z něho paní Pišná. Na konci letošního března se z nás stanou pyšní rodiče, bude to kluk Toník.