Rozhovor s Janem Pičmanem

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy: 
Dobrý den.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy máte po premiéře v podstatě, protože vlastně včera byla premiéra a ještě předtím byla premiéra v DOXu, myslím, Století jedle. Já jsem viděla jenom thriller, ale vypadalo to dobře. S jakými pocity jste se na ten film díval?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, tak ze začátku jsem byl takový plný očekávání, protože já jsem tu finální verzi neviděl. My jsme viděli několik jako pracovních verzí, ale takže tu finální jsem si nechal až na tu premiéru v DOXu. Když jsem to včera viděl podruhý, tak se mi to líbilo snad ještě víc. Už jsem věděl, co čekám nebo co mě čeká, a myslím, že je to velmi povedená věc.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přece jenom Století jedle právě zasahuje do těch úplných počátků vzniku Jedličkova ústavu, slavíte 100 let. Nevzbuzuje to v člověku nějaké pocity, když se dívá na své předchůdce, nebo vlastně i na bývalé klienty Jedličkárny?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, tak pocity to určitě vzbuzuje. Je to určitě závazek, je to prostě úžasný, že teda ta organizace nebo ta instituce tady tak dlouho může fungovat. Je prima koukat na to, jak se mění a třeba v tom filmu bylo úžasný, jak vlastně pan dokumentarista, pan Tomáš Škrdlant dokázal vlastně přes příběhy několika lidí vlastně zmiňovat asi velmi zásadní momenty právě tý proměny společnosti ve vztahu k lidem s postižením, jejich vlastně situaci, která se proměňuje.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A ta proměna asi ještě není u konce úplně.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Tak já nevím, kam to až půjde. Určitě to není u konce, určitě se nedá říct, že všechno je ideální a pořád myslím, že je hodně práce.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jan Pičman, ředitel Jedličkova ústavu a školy, je hostem dopoledního Radiožurnálu. A jako vždycky můžete se přidat se svými otázkami do našeho rozhovoru, když nám je pošlete na www.radiozurnal.cz.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ředitel Jedličkova ústavu a školy Jan Pičman je hostem dopoledního Radiožurnálu. Jedličkův ústav řídíte už od roku 1994. To bude bezmála 20 let. Jedle slaví dnes ... Je to dnes rovnou stovku?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Není to asi dnes, je to prostě v těhle dnech.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem se to snažila dohledat.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
A my jsme dokonce to tak postavili, že je to v tomhle roce.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Prostě slaví rovnou stovku. Doktor Rudolf Jedlička musel být nesmírně prozíravý člověk a skvělý odborník. Dá se říci, že v některých momentech ještě třeba profitujete z nějakých tezí, na kterých Jedličkův ústav založil?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Teď mě napadá, že profitujeme vlastně ze dvou věcí. Jedna je určitě vlastně to, s jakými myšlenkami to zařízení bylo založený, což není asi věc jenom pana doktora Jedličky. Já si myslím, že tenkrát byla větší skupina tak sociálně orientovaných lékařů, kterým bylo jasný, že je potřeba prostě se o mnoho lidí, který byli asi na okraji společnosti, dostávali se na okraj společnosti kvůli tomu svýmu postižení, takže je potřeba nějak se o ně postarat. A vlastně tu péči koncipovali velmi rozšířeně, jako komplexně, že to nebyla jenom péče lékařská, byla to i vlastně rehabilitace, rekvalifikace, vzdělávání, sociální zajištění. A tohle si myslím, že pořád vlastně se k tomu můžeme vracet, vracíme a že to ještě teda vyčerpaný ani překonaný není. A ten druhý moment, kterej si dovolím zmínit, spočívá v tom, že pan doktor Jedlička, který byl požádán, aby teda ze začátku zaštítil Jedličkův ústav, tak vlastně si hledal místo, kde by mohl vzniknout poblíž své nemocnice, kterou si stavěl se svým bratrem dole v Podolí. A tak se stalo, že vlastně Jedličkův ústav vznikl na Vyšehradě a to myslím, že je úžasný, protože se domnívám, že Praha je jedna z mála, pakliže ne jediný město takhle velký, kde zařízení pro lidi s výrazným postižením je právě uprostřed toho města. Jednak to je výborný pro ty lidi samotný, pro našeho studenty, že prostě nejsou nikde na okraji, a myslím, že je to dobrý i pro tu společnost, protože o ně dennodenně teda zakopává přímo v tom svým středu. A to není všude teda.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
My se k tomu "zakopávání" ještě vrátíme. Dalším mužem, který řídil Jedličkův ústav, byl Augustin Roman Bartoš v letech 1920 až 1945. A abychom si i tuhle do jisté míry průkopnickou osobnost mohli přiblížit, tak sáhneme teď k jednomu velice unikátnímu zvuku z archivu Českého rozhlasu.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Takže to byla slova předchůdce dnešního hosta Augustina Bartoše. Čemu jste se tak usmíval?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, přišlo mi to úžasný. Jednak, že se zachoval takovýhle záznam, o kterým vlastně nevíme, tak to teda děkujeme moc rozhlasu, že ho má k dispozici. No, a pak mně přišlo úžasný, že vlastně to, co pan Bartoš říká, tak by se dneska dalo říct úplně stejně.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přesto byl ale Augustin Bartoš v něčem průkopníkem. Tak v čem vlastně pomohl rozšířit ústav nebo vlastně v čem pomohl v té péči o lidi, kteří jsou handicapovaní?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, on vlastně velmi brzo nastoupil do tý pozice toho ředitele, toho vlastně člověka, který dennodenně vlastně se stará o to, aby ten ústav běžel, nějak ho tvaroval, formoval a vlastně to, jak to zařízení vypadalo ve třicátých a koncem dvacátých let, byla především věc teda pana ředitele Bartoše. Tak v tom jako je to úžasný. On přicházel s řadou nových nápadů, sám teda byl mezi dětmi, že jo, přemýšlel, jakým způsobem vlastně to zařízení vůbec vést a jak vlastně pomáhat, aby ti lidé teda prostě skutečně teda se komplexním způsobem po všech stránkách vlastně dostávali z toho okraje a prostě získávali nějaký místo ve společnosti.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A to jsou myšlenky, které jako ředitel docela důvěrně znáte i vy, ne?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, tak snažíme se o něco podobnýho. Pochopitelně jinými prostředky, že jo. To ona ta doba, kdy v Jedličkově ústavu byla spousta řemeslných dílen, v kterých se pracovalo velmi poctivě a velmi kvalitně, a tenkrát to byla vlastně ta cesta, kudy vlastně se mohli lidé znovu zapojovat. Že se naučili pracovat, naučili se něco vyrábět, naučili se to dělat dobře. Tak to se trošku změnilo, protože dneska vůbec jako asi řemeslná práce a chodit dennodenně s bandaskou někam a tam prostě pracovat rukama, tak to asi už dneska mnoho lidí nezná. Takže vlastně jsou jiný způsoby, jak lidi do společnosti zapojovat. Ale to obecné nebo tahle ta, ten společný jmenoval, ten zůstává.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ale ty dílny, ty vlastně v Jedličkově ústavu zůstávaly nebo zůstaly. To znamená, že jsou to rehabilitační dílny spíš než jaksi nějaké pracovní.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, oni nám tam zůstaly dneska vlastně dva typy dílen. Jednak máme skutečně dílny učňovské, kde se studenti učí, a to je, to jsou jenom dvě už dneska. Učí se tam švadlenky a učí se tam knihaři. No, a potom tam zůstaly čtyři dílny nebo tam máme čtyři dílny, kde vlastně se kombinuje takový trošku rehabilitace, trošku taková ergoterapie, pracovní terapie, vlastně zájmový aktivity a to jsou dílny, kde se pracuje s přírodním materiálem, ať už je to proutí, dřevo, textil nebo keramika. A jsou to krásný dílny, kde myslím si, že ta atmosféra toho asi prvorepublikovýho tam zůstává.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
The Tap Tap Orchestra ve vysílání dopoledního Radiožurnálu. Kdybych teď řekla, že tady sedí ředitel ústavu a školy, která má vlastní kapelu, tak by se Jan Pičman možná trochu ohradil. Přesto ale, kdybyste chtěli The Tap Tap vidět, tak dneska v Arše je už sedmá Párty na kolečkách, tak si můžete jít poslechnout naživo. Lidé znají The Tap Tap ale jenom jako kapelu, jako orchestr, ale vlastně to, jakým způsobem se s nima pracuje, to má ještě nějaký další podtext. To není jenom, že by jezdili na nějaká vystoupení po Česku nebo někde i v cizině.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
On Tap Tap provozuje vlastně občanské sdružení. Shodou okolností se jmenuje TAP a tohle občanské sdružení kromě toho, že vlastně dělají docela zajímavou muziku a už jsou hodně známí, tak ale vlastně přichází a dlouhodobě vlastně rozvíjí takový projekt Studeo. A ten projekt Studeo je vlastně o tom, že lze vlastně pro lidi i s velmi těžkým postižením vlastně hledat nějaké pracovní uplatnění nebo nějaké činnosti, když se vlastně to vzdělávání nebo to vzdělání hodně individualizuje. Když se skutečně hledá, co ten člověk může dělat, na co má talent, k čemu má předpoklady a vlastně pro něj se hledá přímo teda, jak se v tomhle tom kvalifikovat lépe. Takže Studeo, to je vlastně jeden lektor pro jednoho prostě člověka a už to dělají asi 6 let a to si myslím, že je stejně teda důležitý. Vlastně ukazovat, že pořád se dá posouvat, akorát to někdy nejde takovým tím frontálním způsobem, že všichni teď budeme se učit tohle, pak zase se budeme učit tohle. A v tom mi připadá Tap Tap, respektive to občanské sdružení TAP jako ohromně důležitý. To mně připadá jako důležitá součást toho našeho centra tam na Vyšehradě, který vlastně kolem Jedličkova ústavu existuje.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
My se do toho centra ještě dneska vypravíme a řekneme si, co vlastně všechno obhospodařovává Jedle, jestli jí mohu tak říkat pod vaší supervizí, ale mně to připadá nesmírně sympatické, ten název, protože nemám úplně dobrý vztah k tomu slovu ústav. Nevím, čím to je, jestli je to těmi lety ze socialismu, kdy vlastně i klienti Jedličkova ústavu měli být neviditelní, nebo nevím. Dá se něco s tím ústavem dělat nebo dá se dělat něco s naší hlavou, aby tohle slovo získalo jiný obsah?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
To je taková, jasně, otázka, kterou musím v každou chvíli prostě se s ní vypořádávat. Myslím si, že dneska už vlastně jako zařízení vůbec není ústavem sociální péče, a dokonce když teď zpětně vlastně tak vzpomínám, tak bych dokázal jmenovat několik takových bodů, možná 4, který vlastně změnily zařízení ve specielní školu. My jsme dneska specielní škola, tam žádný dítě není odkázaný k tomu, že by tam muselo být. Prostě tam choděj děti do školy, choděj tam na denní studium nebo na denní docházku. Ty, co jsou z větší dálky, tak tam bydlí na internátu. A když jim skončí prostě vzdělávání dopoledne, tak ještě dopoledne mají další nějaký služby, rehabilitaci a eventuelně zájmové aktivity a prostě jdou zase nazpátek do rodin. Takže ústavem v tom pejorativním slova smyslu, tak jak se to pořád táhne, rozhodně nejsme. Už teď v posledních teda možná 15 letech. Ale to slovo ústav si pořád tak beranovitě necháváme. A tím si zaděláváme trošku na problémy, protože lidi, kteří prostě nás neznají, tak prostě nás automaticky házejí do toho pytle těch strašných ústavů, který by bylo nejlepší změnit a zrušit. No, když taky prostě nás napadalo, že by se dal ten název změnit a kdybychom se jmenovali třeba Veselé školičky Rudolfa Jedličky, tak určitě by prostě přicházela řada malejch dětí a možná by tam rádi chodily ze začátku do školy. Nevím, jak by se tam cítili studenti, ale nevím, jestli tohle to je cesta. Já si myslím, že je lepší vlastně snažit se měnit ten význam, ukazovat, že prostě dneska jako to není o tom, že všechny ústav jsou na zrušení. Koneckonců je spousta ústavů, kterých prostě si vážíme, potřebujeme je, chodíme do nich a vůbec nás to nedráždí, ale i v tý sociální oblasti, že nejsou všechny na zrušení, že je to alternativa a že je spíš důležitý přemýšlet o tom, jestli to zařízení je dobrý nebo špatný. A když je dobrý a jmenuje se ústav a občanský zákoník nový nám trošku nahrává, protože to slovo zase vrací v takovým tom technickým slova smyslu, tak třeba za čas už to nebude tolik pálit, jako to pálí teď.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A mým hostem je Jan Pičman, ředitel Jedličkova ústavu a školy, kterého se také ptáte, třeba i na to, jaká práce je před lidmi, kteří budou v Jedli v příštích 100 letech. Otázky nám můžete i nadále posílat na www.radiozurnal.cz.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ředitel Jedličkova ústavu a školy Jan Pičman je hostem dopoledního Radiožurnálu. My jsme se podívali na "Jedli" za doby monarchie, podívali jsme se vlastně na tu dobu před druhou světovou válkou. Vím, že za války si Němci zřídili nemocnici v budově Jedličkova ústavu na Vyšehradě. Jak to vypadalo v těch letech poválečných?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Tak celá společnost se měnila. Těsně po válce pochopitelně byla snaha vlastně se vrátit a zrekonstruovat některý budovy. Jedna budova taky na Vyšehradě dostala zásah od bomby. No, ale velmi rychle přišel osmačtyřicátý rok a to znamenalo prostě velikánský krok zpátky. Nejenom pro Jedličkův ústav, ale samozřejmě pro řadu takovýhle zařízení, protože pod vedením prostě komunistů se ty ústavy výrazně pokřivily. Přestaly vlastně fungovat v tý svý šíři. Odcházeli odtamtaď odborníci, začali to dělat různí lidé, kteří tam byli prostě najmenováni. Třeba tenhle ústav se rozdělil na dva subjekty. Na školu a na ten takzvaný ústav sociální péče, který sice byly vedle sebe, ale prostě byly každý vedený jiným resortem a vlastně tam, kde se to střetávalo, protože ne prostě vždycky ty resorty měly stejný důrazy, stejný pohledy, tak se to střetávalo právě u těch dětí. A to trvalo až do devadesátýho roku. Vlastně se moc nic neinvestovalo, neopravovalo. Ale na druhou stranu prostě z různých dokumentů, ale i co vzpomínají lidé, kteří tam v té době žili, tak pořád vlastně tam bylo něco, co asi k takovýmhle zařízením patří. Prostě stahovali se tam lidi, pro který vlastně ta práce s dětmi, třeba s postižením, má svoji hodnotu a prostě vytvářeli tam prostě nějakou atmosféru, která prostě byla cítit. A stahovali se tam lidi možná taky svým způsobem na okraji, který buď se nechtěli, anebo nemohli dosazovat v té běžné společnosti. Vytvářel se tam takový trošičku zvláštní svět.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy jste první člověk, kterého se na to jako ředitele vlastně mohu zeptat. Protože my jsme za socialismu nebyli moc zvyklí vídat handicapované lidi na ulicích. Ale já nevím, jestli vlastně existovala nějaká směrnice, která neumožňovala těm lidem z těch ústavů vycházet, anebo prostě jenom ty podmínky byly tak nastaveny, tak nepřátelsky a tak vlastně jaksi neprakticky, že ti lidé vlastně i kdyby chtěli, tak se z nich nedostali.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Tak určitě nebyli vlastně, když bych mluvil teda o našich vlastně žácích, tak nebyli vybaveni těmi pomůckami, jako mají dneska, že jo. Elektrický vozíky, s kterými mohou drandit prostě po městě, pakliže teda tam nejsou zrovna žádný bariéry. Tak to určitě nebylo. Pak taky prostě byla trošku jiná skladba těch lidí, byli asi daleko víc uzavření v tom ústavu. No, ono se tak traduje, že když v tehdejším Pakulu, dneska v Kongresovým centru, prostě byly komunistický sjezdy, takže se nesmělo ven, ale my jsme nenašli žádný takovýhle dokument, který by to říkal. Ovšem tak to fungovalo všude, že ta autocenzura a takový předjímání, že bude lepší, když teda prostě někde zalezeme. Tak to asi bylo úplně dostatečný a to určitě působilo hodně silně. Ale to nesouviselo jenom s tím, že vedle byly sem tam nějaký sjezdy komunistů. Já si myslím, že vůbec prostě lidi, kterým se tedy tak moc nedařilo, který nemohli nosit ty prapory a prostě budovat socialismus, no tak prostě se neukazovali, že jo, byli někde zastrčený. A to samozřejmě se potkalo nebo to dopadlo na všechny lidi, který byli trošku jiný s nějakým postižením, ať už teda tělesným nebo duševním nebo jiným zdravotním.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy jste už bezmála 20 let ředitelem Jedličkova ústavu. Musel jste se hodně dlouho rozmýšlet, když ta nabídka přišla?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, vlastně jsem se nemusel rozmýšlet vůbec. Já jsem po ní sáhl okamžitě z takových dvou jakoby osobních důvodů. Já jsem v tý době pracoval jako psycholog na klinice dětské onkologie, což byla práce svým způsobem výborná. Já jsem moc rád, že jsem tam mohl pod panem profesorem Kouteckým působit. Ale je pravda, že prostě po nějakým čase, když vlastně takových těch nešťastných příběhů prostě se sejde trošku víc, takže prostě člověk najednou si říká, jak dlouho ještě se dá takhle pracovat. A v tu chvíli přišla ta nabídka a potom tam byl ještě takový druhý moment, že řada mých kamarádů, známých, ale i vlastně lidí z mý rodiny v Jedličkově ústavu pracovala a já jsem vlastně tak tu situaci zpovzdálí sledoval. A když se tam ze začátku měnilo vedení, že jo, velmi často, a hledala se taková nějaká podoba, jak by vlastně to zařízení mohlo do budoucna fungovat, tak když se objevil inzerát, vlastně jsem nijak neváhal a odpověděl jsem okamžitě.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jan Pičman je hostem dopoledního Radiožurnálu.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ještě než budu tlumočit Erikův dotaz na budoucnost Jedličkova ústavu v příštích 100 letech, tak se zeptám, s jakými plány jste v roce 1994 Jedli přebíral?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Tak ona tenkrát ta situace byla taková, že vlastně se pořád tam visela otázka, jestli vůbec takováhle zařízení mají smysl, že jo. Tím, že z tý socialistický éry vlastně vyšly tyhle zařízení skutečně teda velmi pokřivený, tak zcela přirozeně prostě se na ně snášelo ohromný množství kritiky. A v takovým tom poryvu prostě prointegračním prostě se ozývalo spousta hlasů, i moudrých hlasů, že prostě tohle je potřeba zrušit, všechny takový zařízení a vlastně všechny děti zařadit do běžnýho vzdělávacího procesu a takzvaně integrovat. A tak úplně se mi to nezdálo, že tohle by byla ta cesta. Pak vlastně moji dva předchůdci, který tam od devadesátýho roku byli, tak jeden vlastně tak jako směroval to zařízení do podoby waldorfský školy, což ne všichni akceptovali. Druhý zase víc toho chtěl udělat jenom zdravotnický zařízení, takže vlastně ta výzva byla taková prostě najít nějakou podobu, aby byla smysluplná, aby vlastně plnila takový to očekávání. A určitě prostě přemýšlet nebo zvažovat, jestli takový zařízení dneska smysl má. A to si myslím, že dneska teda se dá říct. Já si troufám říct, že samozřejmě má, že je to vlastně součást vlastně těch různých možností, který před rodiči, před dětmi stojí, že si mohou vybrat, případně mohou vlastně ta prostředí měnit. A to je asi takový nejvíc obohacující pro ně.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Skoro 20 let ve vedení takovéhleho ústavu a školy, to už si člověk určitě mnoho svých klientů a jejich osudů pamatuje. Vy jste mě hodně inspiroval, jak jste říkal, že se hledá vlastně velmi individuálně pro jednotlivé vaše žáky uplatnění. A k tomu, jaké to vlastně je, když to dítě do Jedličkárny přijde a jaké to je, když po třeba 20 letech odchází? A jestli tohle je zařízení, z kterého se odchází tím, že se od něj odstřihnete, anebo se vám tam pořád vlastně ti vaši bývalí žáci a studenti vracejí?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No, tak někteří asi odejdou a prostě dostanou se někam jinam. Ale a o těch třeba nevíme. Ale je hodně těch, který se vrací, to je pravda. A to, že se vrací, tak asi znamená, že vlastně jim nějakým způsobem vyhovuje i to prostředí, kde potkávají lidi, který jsou na tom podobně. A navzájem se vlastně mohou i třeba podporovat. A to si myslím, že je i význam toho vlastně, že je dobrý, když existují takovýhle specielní školy, protože někteří je určitě využijí. U nás většina žáků je, jsou děti nebo mladí lidé, jejichž postižení vlastně trvá odmalička. U nás není příliš mnoho těch, kde by vlastně došlo k nějakému úrazu v průběhu života. A tyhle lidi vlastně s tím postižením odmala, ať už po narození, většinou hned po narození z nejrůznějších jakoby zdravotních důvodů, tak vlastně oni si nesou, já si troufnu říct, takový dvojí postižení. Jedno postižení je teda to, řekněme, primární, to je skutečně to postižení zdravotní. Někdo je po dětské mozkové obrně, někdo má nějaký progredující třeba neurologický onemocnění. Ale vlastně na tohle nasedá velmi významný vlastně další handicap, protože k malýmu dítěti takhle postiženýmu se všichni chovají velmi ohleduplně, možná trošku soucitně tu cestičku mu prostě zametají, usnadňují, nekladou mu tolik překážek. A to trvá strašně dlouho. To trvá i na začátku školy. I v tomhlec tom prostě k nám děti přichází a vlastně oni i s tímhle se musí poprat, vlastně i s tím druhým handicapem a musí najednou vlastně jakoby vyrůst v člověka, kterej se nebude spoléhat na to, že mu někdo něco udělá. A to je dlouhá cesta a to je řada vlastně těch našich nebo já bych mohl jmenovat prostě lidi, kterým to trvá dýl, než vlastně trvá jejich docházka do školy. A oni třeba odejdou ze školy v těch svých 18, 19, 20 letech s tím, že zaplať pánbůh něco ukončili, už nikam nemusí, teďka je čeká důchod, teďka je čekají nějaké ty sociální dávky, který asi nejsou velikánský, ale pro toho mladýho člověka jsou atraktivní. A teď vlastně chvíli nedělají vůbec nic, teď jako lenoší, flákají se. A než tímhle obdobím projdou, to je zase několik dalších let, než si vlastně uvědomí, že prostě stojí zato se nějak zapojit a prostě do něčeho se zakousnout, tak prostě chvilku to trvá. Ale i takovýhle lidi vlastně tam známe a řada z nich vlastně dneska tam přichází a různě pomáhá v jiných sdruženích, který tam jsou, v jiných organizacích, anebo jsou kolem nás.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Erik se ptá Jana Pičmana, ředitele Jedličkova ústavu a školy: "Jaká práce je před lidmi, kteří v Jedli budou v příštích 100 letech, co důležitého se chystá, ve které oblasti na sobě Jedle v tuhle chvíli nejvíc pracuje? Ať se daří."

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
No to já jsem taky zvědav. A taky mě to bude zajímat. Dneska vlastně to zařízení je takovým skoro centrem, já bych si troufl říct kulturním centrem, kam přichází řada lidí prostě proto, že se jim tam cítí, protože je jim tam dobře, funguje tam řada organizací, který jsou navázaný na Jedličkův ústav ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Máte krásnou kavárnu, pardon.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Třeba a máme taky krásný bazén, do kterýho chodí spousta rodičů se svými malými dětmi. Učí se tam plavat a někteří z nich vůbec ani neví, že chodí do Jedličkova ústavu, ale prostě je jim tam dobře. A tohle to centrum vlastně by mohlo pomáhat vlastně i třeba při vzdělávání běžných pedagogů a ukazovat vlastně, co je důležitý. Takže vlastně celý to centrum určitě teď poté, co bych řek už nemusíme asi řešit otázku a obhajovat, jestli má smysl, aby existovala taková, takhle koncipovaná specielní škola či ne, tak si myslím, že vlastně je tady určitě úkol v tom pomáhat vzdělávat i třeba ostatní lidi, který pracujou s lidmi s postižením. To bezesporu.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Dneska už poněkolikáté zmiňujeme 100 let Jedličkova ústavu. Vy už jste s těmi oslavami trošičku začali před Vánoci, alespoň tak, jak jsem to vnímala. Ale přece jenom nějaké gró, nějaká hlavní oslava nebude?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Hlavní oslava asi nebude. Respektive příští týden chceme vlastně pro naše žáky a pro zaměstnance si udělat takovou narozeninovou párty, ale to bude takový soukromý, pátýho dubna. Pak teda zveme všechny lidi, který by to zajímalo, na den otevřených dveří, který je třetího května v pátek. Tak tam budeme rádi, když přijdou všichni, co se zajímají. A pak vlastně takovým téměř poslední akcí v centru současného umění DOX vlastně přijalo takovou naši výzvu zkusit uspořádat takovou velkou výstavu s tématem postižení. Ta výstava se přímo bude jmenovat Postiženi normalitou. A začne koncem května a poběží 100 dnů, jak jinak, bude končit až koncem srpna a to bych teda všem doporučoval, aby se do DOXu přišli podívat.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já bych zase lobboval za to, aby ten film Století Jedle byl k vidění v České televizi, protože já jsem viděla jenom thriller, ale od těch, co to viděli na premiéře, jsem o tom slyšela jako o mimořádně zdařilém dokumentu.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
To my bychom si taky přáli. Já doufám, že se to stane.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Řekněte mi, takhle spokojený úsměv, to máte celoživotně?

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
To jde do éteru teďka?

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No ano. Ne, já se totiž velmi zálibně celou dobu našeho rozhovoru dívám na to, jak se usmíváte, tak jsem si říkala buď to je celoživotně, anebo má radost, že všechno to, co se vlastně v té "Jedličkárně" předsevzal, se mu podařilo.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Tak určitě se přece jenom některý věci podařily. Asi kdyby tady byla moje žena, tak ta by to zkorigovala určitě ten celoživotní úsměv, ale já myslím, že není potřeba si neustále stěžovat, že je hodně věcí, který se daří. Já to vidím i teda skutečně kolem nás prostě, co těch mladých lidí s výrazným tělesným postižením vlastně jaksi hledá ty svoje místečka ve společnosti, nedá se říct, že všechno je už dneska výborný, ale jak vlastně i se snaží trošku ovlivňovat společnost třeba tady městskou dopravu v Praze. Je to dlouhá cesta pro ně, ale prostě jdou do toho. Koneckonců Tap Tap jim pomáhá se svojí písničkou, že jo, kdy trošku angažuje se do situace v dopravních podnicích. A to jsou radostný věci.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jan Pičman, ředitel Jedličkova ústavu a školy, byl hostem dopoledního Radiožurnálu. Tak děkuji za váš čas, děkuji za práci pro Jedli a ať se vám hodně daří.

Jan PIČMAN, ředitel Jedličkova ústavu a školy:
Já děkuji za pozornost.