Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přeji vám všem, kteří posloucháte dopolední Radiožurnál, pěkné dopoledne. Se mnou ve studiu je už studentka Metropolitní univerzity Praha. Studuje třetím rokem veřejnou správu, jmenuje se Tereza Vodičková a známe se přes Facebook. To možná bych asi neměla úplně říkat, ale je to tak. Vítejte, Terezko, dobrý den.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Dobrý den, zdravím všechny svoje kamarády a posluchače.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A že těch kamarádů máte, Terezko, hodně. Mě jste zaujala jednak svým příběhem a jednak svým věčným úsměvem a optimismem. Vy jste vlastně měla dětskou mozkovou obrnu, takže na invalidním vozíku jezdíte už odmalička. Musíte mít úžasnou rodinu.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
To mám a hlavně velkou podporu v nich.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Velkou podporu v nich. A hlavně já jsem vlastně, když jsme si spolu začaly psát, tak jsem byla překvapena, jak jste se na mě jednou obrátila kvůli věci, která je poměrně sporná. Vy jste mě vlastně se tehdy ptala, jestli máte napsat svojí lékařce, která vám, nebo vaší mamince v útlém věku vlastně téměř zavřela všechny možnosti životní. Můžete říct, co vám ta paní tehdy řekla?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No, ta paní mi v lékařské zprávě řekla, že se nedostanu na školu, že nemám možnost vystudovat žádnou školu, a aby mě maminka prostě dala do ústavu, že prostě nic nedokážu. Tak mě to jako zamrzelo a zarazilo.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Kolik vám bylo let tehdy?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Asi 11.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Asi 11. A proč jste měla potřebu té paní doktorce vlastně napsat?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Protože jsem psala o tom příběhu i svoji slohovou práci na střední škole a paní učitelka na češtinu tu, ten příběh tak zaujal, že mi řekla: "Terezko, tý paní napište, to musíte udělat." Takže mi to vlastně řekla ta paní učitelka.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A vy jste jí napsala co té doktorce?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No, já jsem té doktorce napsala, že bych jí chtěla říct, že mám vystudovanou střední školu a že mi šlo učení celkem dobře. Potom jsem jí tam napsala, že se snažím studovat vysokou školu. Tenkrát jsem byla v prvním ročníku. A že tam jsem jí napsala, že nemám s učením žádné problémy. A potom jsem jí tam napsala, že nemůže soudit člověka, kterýho vidí hodinu, že ho nemůže soudit, jaká bude jeho budoucnost.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A odepsala vám?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Odepsala, odepsala, že nic takovýho nenapsala vůbec v té zprávě, že prostě chtěla jenom říct můj aktuální stav k tomu věku, kterej byl, že jsem byla prostě pomalejší, ale že prostě nikdy nenapsala, že nic nevystuduju a tak.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A tím se ten příběh pro vás uzavřel? Už tu paní doktorku můžete pustit životně a věnovat se dalším důležitým věcem?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Už ji můžu pustit, ano, už je to lepší.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A čemu všemu by se ráda v životě věnovala studentka Tereza Vodičková, to řekne v našem rozhovoru za pár minut. A jestli vás něco zajímá, tak nám napište, co to je, přes web Radiožurnálu www.radiozurnal.cz.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Mým hostem je studentka Tereza Vodičková. Absolvovala dětskou mozkovou obrnu a teď se mnou sedí ve studiu, studuje třetím rokem vysokou školu, i když paní doktorka měla ze začátku úplně jiný názor. Já vlastně jsem s lidmi, kteří jsou postižení dětskou mozkovou obrnou, přišla do styku dvakrát nebo třikrát, ale někdo si vlastně vůbec neumí představit, jak to, Terezo, máte, jak chodíte, jestli můžete chodit, jak se pohybujete a jak se to vlastně vyvíjelo od začátku, protože s těmi dětmi je asi docela velká práce. Tak co všechno máte za sebou?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Mám za sebou několik operací nohou, abych mohla vůbec chodit. A potom jsem jezdila hodně do lázní na rehabilitační pobyty, který byly většinou tak na 2 měsíce, a to mi hodně pomohlo. Tam bylo vždycky hodně procedur a cvičení.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A jak vypadá třeba, musíte cvičit i teď? Jak vypadá rehabilitace, kterou děláte?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Musím cvičit i teď. Jednou týdně chodím u nás ve městě cvičit a do bazénu, takže tam mám skvělou fyzioterapeutku, která pro mě vymejšlí cviky, aby mě někam posunuly prostě. A chodím i do bazénu, takže ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem několikrát užasla, když jsem se na vašich facebookových stránkách dívala na to, že stojíte na nohách a vypadalo to, že vlastně i jdete. Jakým způsobem nebo jak těžké je vlastně snažit se o nějaké kroky? Bolí to?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Je to nezvyk pro člověka, kterej vlastně ze začátku jenom sedí a teď si řekne, že půjde se zkusit postavit. To právě za to vděčím taky tý mojí Evě, s kterou cvičím, protože ona říkala, že to zkusíme, jenom se třeba do toho postavit. A ono to šlo a jde pomalu, ale jde.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem díky lidem z Asistence a taky díky vám strávila půl dne na invalidním vozíku, tak vím, že vlastně když člověk sedí, tak ten pohled na svět je úplně jiný. Jaké to je, když se najednou díváte na svět z jiné výšky a z jiného úhlu?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ten pohled je jiný a krásnější, protože je vyšší a máte větší rozhled než z toho vozejku a prostě můžete se postavit, můžete stát. Je to supr, no, to takhle zkoušet.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já tady mám otázky na vás, které už začínají proudit. Dotaz z Vrteckého ranče: "Jak ti pomohla, Terezko, hipoterapie a jaký máš vztah ke koním?"
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Hipoterapie mi pomohla hodně hlavně v dětství, hipoterapie pomáhá na ztuhlé nohy, potom jsou takové uvolněnější. A můj vztah ke koním je kladný a koně mám velice ráda.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Máte v Ústí nad Labem, odkud jste, hipoterapii?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
V Ústí nad Labem byla hipoterapie, ale už bohužel není, protože paní, který to dělaly, tak postupně odešly, takže se to úplně rozpustilo, což si myslím, že je škoda. Mě by to bavilo jezdit i dál.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak to zvládáte všechno vlastně, protože to si asi málokterý rodič, který občas žehrá na to, že musí dítě odvézt na nějaký kroužek nebo na trénink, umí představit, navíc ještě v Ústí nad Labem. Tam by to asi bez auta vůbec nešlo zvládnout.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No bez auta by to nešlo. To musím se hodně dopravovat autem nebo moji rodiče, kteří jsou fajn a vozí mě takhle všude, a s tím autem je to lepší než jinou dopravou. Pro mě i pohodlnější.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak vypadá běžný třeba týden Terezy Vodičkové, abysme si udělali představu, co všechno obsahuje, protože to, co musíme dělat my, to známe, ale my to máme většinou bez vozíku a daleko jednodušší.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ráno normálně vstanu, teda s pomocí dospělý osoby většinou. No já mám každej den nějakej program, takže třeba v pondělí jezdím na tréninky trénovat bocciu, to je paralympijský sport, který se hraje na olympijských hrách nebo je ho možno hrát na paralympijských hrách.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Dneska začíná paralympiáda.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Dneska zrovna začíná paralympiáda, ano, a ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Takže v pondělí boccia.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
V pondělí boccia. Ve středu chodím cvičit a do bazénu a potom třeba ve čtvrtek chodím ještě v Ústí máme takovej klub, jmenuje se to Klub pro všechny generace a tam jsou prostě vítaný všichni. A já tam zrovna rozjíždím fundraising. Zrovna s ním začínám. Doufám, že to půjde dobře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak fundraising, abysme vysvětlili našim posluchačům, to je vlastně získávání peněz na dobročinné účely. Je to to, co taky studujete na vysoké škole?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ne, není to to, co studuju. Na vysoké škole studuju veřejnou správu, ale tohle mě zaujalo, takže jsem si řekla, že to zkusím.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A víte, že jste se pustila do něčeho tak těžkého, že už snad ani těžší obor u nás nemáme?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No vím, ale myslím si, že se potom v něm i dobře uplatním třeba v budoucnu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tereza Vodičková je dnes hostem dopoledního Radiožurnálu. A o vybírání peněz na dobrou věc budeme mluvit i za okamžik. Díky za to, že nám píšete přes web, tedy www.radiozurnal.cz.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Zdeněk píše dnešnímu hostovi, studentce Tereze Vodičkové, píše: "Zdravím Terezku a přeju všechno nej do dalšího života, hlavně sílu a vytrvalost. Nemám zdravotní postižení, ale vím, co to je vzdorovat osudu. Aby to neznělo zas moc dramaticky, dneska jsem vysokoškolský pedagog a fandím všem kteří se nevzdají a bojují se svým osudem, ale mnohdy je to nekonečná rvačka." Zdeněk tady ...
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
To je krásnej dotaz.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To ani není dotaz, to je taková podpora hezká. A Zdeněk tady zmiňuje nejenom boj s nepřízní okolí, ale boj sám se sebou a to mě tedy zajímá, protože mně stačilo jedno odpoledne na tom vozíku a měla jsem toho plné zuby. A vůbec jsem si neuměla představit, i když mám empatii a fantazii velikou, jak bych to vlastně dokázala zvládat. Máte vy nějaké chvíle, kdy opravdu musíte hodně zabojovat sama se sebou a které to jsou?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Jako myslíte v životě na vozíku?
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No prostě ani ne ..., prostě obecně, když člověk sám musí nejvíc přemáhat sám sebe, do něčeho se nutit, protože ví, že by to měl udělat.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No to mám často, když máme zkouškové období ve škole, tak si prostě musím říct, že prostě se to musím na tu zkoušku naučit a prostě musím tam jít to jako říct a že mě to prostě nemine.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Takže handicapu se to netýká. Jsou to normální studentské starosti.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ani mi to nepřijde už, že by se to týkalo handicapu, protože už jsem vlastně s ním sžita odmalička. Myslím si spíš, že se to týká té školy, ale to nechci na ně nějak nadávat nebo. Já jsem strašně šťastná, že tam můžu studovat, a profesoři jsou jako fajn, jenom mě to napadlo to přirovnání k tomu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak já jsem zase ráda, že slyším ten reálný pohled, protože člověk si většinou představí právě na ty, když vlastně přemýšlí o těch rehabilitacích, tak si říká, jak moc to je asi příjemné, jak moc to bolí, když se člověk snaží se vlastně postavit na vlastní nohy za pomoci toho rehabilitačního terapeuta, tak to asi taky nebude nic moc.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ze začátku to bolí docela, protože ty svaly nejsou moc zvyklý pracovat na nohách třeba a pak to bolí. Ale je to supr pocit krásnej.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já se vrátím k tomu, o čem jsme spolu mluvili. Že jste se vlastně v rámci toho vašeho klubu v Ústí nad Labem, který se jmenuje Mezi lidmi, pokoušeli o fundraising, to je velmi těžká disciplina získávat peníze na dobročinné účely. Jak vám to šlo? Jaký byl ten první pokus?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No první pokus jsme ještě s jednou slečnou, která mi s tím pomáhá, tak jsme oslovili blízké organizace nebo firmy u nás v Ústí a poslali jsme jim motivační dopis informační, kde jsme vlastně napsaly, co děláme a na co bysme ty finanční prostředky potřebovaly. Zkoušely jsme to posílat před Vánoci, ale bohužel se nám předtím nikdo neozval, no.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak možná před Vánoci těch dotazů je příliš mnoho. Víte, co je pro mě na tom uklidňující? Že tak, jak jsem měla možnost vás poznat, že vím, že to nevzdáte. To je úplně senzační. Na co klub v Ústí Mezi lidmi potřebuje peníze?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Na svůj provoz, abysme tam mohli pořádat další akce a nějaké i koncerty nebo zajímavé povídání se zajímavými lidmi.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem říkala, že studujete Metropolitní univerzitu v Praze, veřejnou správu. Kde vidíte víc svoji budoucnost? Tady třeba v té oblasti toho fundraisingu, kde to zkoušíte, anebo byste ráda našla nějaké uplatnění, protože věřím, že shánět uplatnění je těžké i pro člověka, který je úplně zdravý, je těžké sehnat práci.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Pro člověka na vozíku je to ještě těžší, protože když řeknete, že jste na vozíku, tak ta motivace vás zaměstnat je ještě menší, než kdybyste byla zdravá. Ale to nechci si stěžovat, ale to prostě tak je.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To jenom konstatujete fakt. My se o tom ještě budeme bavit s lidmi ze sdružení Asistence v té druhé části našeho rozhovoru. Ale kde se vidíte? Kdybyste si mohla vybrat libovolné zaměstnání.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Kdybych si mohla vybrat, tak by mě bavilo moderovat třeba v rádiu nějaký pořad. To by mě bavilo hrozně.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Líbí se vám u nás?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Strašně. Já Radiožurnál poslouchám od 6 let a mě k tomu přivedl děda a myslím, že by měl hroznou radost, kdyby tady mohl být s námi.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jakoby tady byl. Tereza Vodičková, studentka, je dnes hostem dopoledního Radiožurnálu. O tom, jak zvládá studium, co by ráda do budoucna, o tom je náš rozhovor a díky za vaše otázky, které přibývají na webu. Budeme se jim věnovat v druhé části rozhovoru po zprávách po půl jedenácté.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Studentka Metropolitní univerzity Praha Tereza Vodičková je dnes hostem a vedle jejího vozíčku na židli usedla žena bez vozíčku Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence. Tak pěkný den, Pavlíno.
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Dobrý den přeji.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ještě než se dostaneme k vaší práci v Asistenci, tak pro Terezku několik hrozně pěkných mailů. Jenom tak budu citovat. "Dobrý den, ať se Tereza drží, musí mít obrovskou vůli. Jsem po obrně s částečným ochrnutím, neurolog mi řekl uč se, budeš králem, a teď jsem magistr historie." To je vynikající. Co bude, až budete vystudovaná vy, Terezko?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Až budu vystudovaná já, tak bych mohla pracovat třeba někde na úřadě v sociálním odboru nebo třeba někde v nadaci nebo tady v občanském sdružení, jako je třeba Asistence.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak a jak je vlastně těžké nebo lehké sehnat práci, o tom už může docela hodně mluvit Pavlína.
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Tak hledání práce pro lidi s jakýmkoli druhem znevýhodnění si myslím, že se taž tak neodvíjí od toho, jaká je zrovna krize nebo není. Záleží hodně na motivaci firem a zaměstnavatelů, zda jsou sociálně odpovědní, zda je to pro ně prestiž, nebo zda pouze využijí vlastně tu, ten povinný podíl zaměstnávání lidí se zdravotním znevýhodněním. Z naší zkušenosti se to daří a daří se to dobře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A zlepšuje se to trošku?
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Já si myslím, že se to i zlepšuje, ale nezažila jsem za vlastně v předchozích 5 letech jsem dělala pracovní konzultantku, tak za tu dobu jsem nezažila vlastně nějakou situaci, kdybychom tu práci nenalezli, nebo byl nějaký výrazný propad tady v té oblasti.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tereza by ráda kromě toho, co říkala, že vystuduje, pracovala v rádiu. Tak co vy byste jí poradila? Teď je ještě na škole, ale třeba už to nebude dlouho trvat, třeba nebude chtít postoupit na další magisterské studium po bakaláři.
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Tak asi bych Terezce poradila dobře si zjistit svoji motivaci, nějakou oblast, v které byste chtěla v tom rádiu působit. Možná předem se zaměřit na nějaký dovednosti a schopnosti pro tu práci potřebné, najít praxi, trénink, který by vás v tom třeba nějakým způsobem rozvinul. A potom samozřejmě oslovit ty správné lidi.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Těch správných lidí je tady docela dost v tomhle domě, takže ... Já když už jsme mluvili o tom, jak se mění vlastně ty možnosti pro lidi, kteří jsou handicapováni, co se týče získávání práce, tak bych docela ráda mluvila i o tom, jestli se nějakým způsobem mění na pohled, pohled na handicapované lidi na vozíku. Protože pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem sama na tom vozíku jela, že se mi lidé někdy očima úplně vyhýbali. Jak to vnímáte, Terezo?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
To se mi taky stává, že prostě jdu, třeba jedu někde po ulici a lidi se otočí na druhou stranu. Ale musím říct, že už to lepší než před několika lety, třeba deseti, kdy prostě jsme šli po ulici a lidi se úplně otáčeli, jako že ten člověk není.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To se určitě musí člověka nějaký způsobem docela dotýkat. Jak se s tím člověk sžije nebo maminka vám pomohla to vysvětlit?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No maminka jako říkala vždycky, že oni nemají asi takovej rozum a že prostě, že já jsem taky normální člověk jako oni a že si to nemám tak brát.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ta situace se lepší. Otázek na studentku Terezu Vodičkovou velmi přibývá. "Terezko, kdo tě mimo rodinu nejvíc podporoval nebo motivoval k tomu něco v životě dokázat a máš nějaký vzor?"
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Mým vzorem je herec Jan Potměšil, protože se mu taky stala taková událost, že je na vozíku. Ale on mě právě nabíjí svou energií, jak prostě dělá tolik věcí. Je úžasnej a měla jsem možnost se s ním i potkat a tím ho chci pozdravit.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já tohle to samozřejmě podepisuji. Je to člověk, který je vzorem pro mnohé. Tereza Vodičková je hostem Radiožurnálu. Vaše otázky na ní za malou chvíli a společně s ní je ve studiu i Pavla Techlová z občanského sdružení Asistence. Doufám, že se stihneme ještě věnovat tomu, jak se cestuje na vozíku, ať už po větším či menším městě.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Studentka Tereza Vodičková je ve studiu společně s Pavlínou Techlovou z občanského sdružení Asistence. Teď se možná dostaneme k tomu, jak se vůbec cestuje s invalidním vozíkem. V Praze nevím, jestli to bude jednodušší nebo složitější než v Ústí, odkud, Terezko, jste. Jak to máte s dopravou?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
V Ústí většinou cestuji autem, naším autem, kde mě rodiče vozí po městě. A když potřebuji autobusem, tak k nám jezdí i nízkopodlažní autobus, kde bydlím, takže třeba do města můžu takhle si sjet autobusem.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A ve městě už se to dá normálně zvládnout na tom vozíku bez schodů a různých nesmyslných překážek?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
No musím mít přesně vychytaný, kde nejsou schody, aby se tam člověk pohodlně dostal. Samozřejmě to nejde všude, ale myslím si, že většina míst už je přístupných.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Lépe.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Lépe, anebo pár schodů i zvládnu vyjít. Takže ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence ví za Asistenci také svoje. Praha rozhodně bezbariérová není. Vy jste včera promítali film, o čem je a přišli na něj i ti lidé, kteří vlastně mohou ovlivnit budoucnost bariérovosti v Praze?
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Tak film Praha snů včera se promítal teda v kině Oko, tak měl účast určitě i lidí, kteří můžou ovlivnit tu situaci. A ten film je vlastně takovou dokumentací situace, jak se cestuje lidem na vozíčku nebo starým lidem nebo lidem s kočárkem tady v Praze v současný době a vlastně ukazuje, zároveň poukazuje na některý situace, kdy se dějí úpravy toho prostoru a opomenou se třeba i ne až tak nákladný úpravy nástupiště nebo vlastně obrubníků nebo taková základní přizpůsobení k tomu, aby se tam lidem dobře cestovalo.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak moc bolí, když člověk z vozíku spadne, Terezko?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Bolí to docela dost. Párkrát se mi to už stalo, ale vždycky mi někdo pomohl, takže jsem na zemi nezůstala dlouho.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A jsou lidé takhle na ulici ochotní třeba pomoci, když vidí, že byste něco potřebovala?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Párkrát se nám už stalo, že jsem třeba šla i po ulici za vozík nebo s mamkou a dokonce se lidi zeptali, jestli potřebujeme pomoct. Takže to mě i překvapilo v poslední době, že už to je lepší v tomhle pohledu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Lepšíme se. Je tady spousta otázek na studentku Terezu Vodičkovou. Monika píše: "Dobrý den, jsem ráda, že mluvíte o životě s handicapem jako o něčem, co je naprosto přirozené. Z vašich slov zaznívá optimismus a já vám za to moc děkuju, moc vám fandím. Máte nějakého domácího mazlíčka?"
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Já nevím, jestli to můžu říct, ale já mám jednoho psa a 6 koček, no.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To je dobrá společnost si myslím.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ale oni jsou strašně fajn a mám je ráda hrozně.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mezi těmi otázkami je tady jenom jedna holá věta: "Terezu zdraví podvazky." Budeme to nějak vysvětlovat, nebo nemusíme?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Ne, to nemusíme. Ale to jsou moje dobrý kamarádky z Facebooku a strašně jsem ráda, že můžu patřit do jejich skupiny.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Terezo, vy jste si mě vlastně na Facebooku vybrala, stejně jako jste si vybrala jiné lidi. Podle čeho si vybíráte, kdo by měl být vaším přítelem a co pro vás ten Facebook znamená?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Facebook pro mě znamená komunikaci se zajímavými lidmi, komunikaci s kamarády. A proč jsem si vybrala novináře, kterýho tam chci mít, protože mě zajímá jejich práce a čtu ráda jejich příspěvky. A třeba taky proto, že bych se tý novinařině chtěla v budoucnu i věnovat.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak pojďme dál. Tomáš píše: "Tereza si zaslouží obrovský obdiv a respekt. Už dlouho jsem neslyšel takhle rozumně, pokorně a přesto bez bázně mluvit mladého člověka. Chtěl bych se zeptat, co si Tereza myslí o podpoře českých úřadů, ať už z hlediska sociálního, tak lidského." Jestli teda asi, jestli jsem to pochopila dobře, jestli má, jestli cítíte, že máte podporu úřadů, jestli nebo dostatečnou podporu a pomoc, tak kde ji potřebujete.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Dostatečnou podporu a pomoc? No, myslím si, že to je lepší, než to bývalo, asi takhle.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Napsal Milan Beneda, který by rád, protože jsme mluvili o pomoci klubu Mezi lidmi v Ústí nad Labem, který by rád nějakým způsobem podpořil, tak jak to může udělat? Má nám napsat a vy mu napíšete?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Může mi napsat na e-mail a já to předám dál, kde je shromáždění finančních prostředků pro klub.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Dobře, e-mail Terezy Vodičkové, dnešního hosta Radiožurnálu, zveřejníme za okamžik.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Studentka Tereza Vodičková a Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence jsou se mnou ve studiu. Slibovala jsem jednomu ze zájemců e-mail na Terezku, takže si může rovnou napsat, je to se svolením vás, Terezo. Terda@volny.cz. A my budeme pokračovat otázkami posluchačů, protože jich je hodně. Iva píše: "Tereza se zúčastňuje i určitě denního studia. Jak zvládá studium, jak zvládá dopravu a jestli jste se Terezo setkala někdy s lidmi, kteří by vám třeba, kteří vám ublížili?"
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Já denní studium na škole nemám, já mám pouze dálkové studium, protože nejsem z Prahy. Ta škola mě celkem baví. A jestli jsem se setkala s lidmi, který mi ublížili, nevzpomínám si.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To je dobře, to je fakt dobře. Erik píše: "Moc zdravím Lucku, Terezu i Pavlínu, rád vás všechny slyším a mám dotaz spojený s posláním Asistence, a sice rozpouštěním vnitřních a vnějších bariér v životě lidí se zdravotním postižením. Které bariéry se daří právě rozpouštět a se kterými je to náročnější? Tak, Pavlíno?
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Tak z mojí aktuální práce teďko v tranzitním programu určitě se daří rozpouštět konkrétní bariéry v životě lidí s postižením, ať už ty fyzický nebo i trošku bariéry v myslích lidí, třeba když jde o integraci při studiu na nějakou běžnou školu nebo při hledání práce. Trošičku horší je to s rozpouštěním bariér ve společnosti takových těch dlouhodobě zakořeněných myšlenkových, který se nějakým způsobem stále drží a asi jsou motivovaný většinou strachem z něčeho neznámýho.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Velmi vlídný úsměv při tom, co říkáte, nasadila Tereza Vodičková ve studiu. Ale já mám, Terezo, u vás pocit, že vás jakoby se ty bariéry netýkaly. Nebo cítíte, že existují, nebo to prostě berete, jako že to časem zmizí?
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Já už je možná ani nevnímám. Jako vím, že tady jsou, ale myslím si, že už to je lepší, než to bývalo s bariérami. A nevnímám je už tolik. Možná proto, že v tom žiju celej život svůj. Ale je to lepší určitě.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak já bych ráda řekla teď něco, co je očím neviditelné, zejména v rozhlase. Kromě toho, že je škoda, že nemůžete vidět téměř věčný úsměv na tváři Terezy Vodičkové, tak nemůžete také zaznamenat, že lidem, kteří pracují pro občanské sdružení Asistence, září oči takovým velmi šťastným způsobem. I Pavlína Techlová má oči jako hvězdy. Co pro vás ta práce pro lidi, jako je Tereza, znamená?
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Tak pro mě osobně je to hodně obohacující práce, myslím si, že pořád se mám co naučit. A jak vnímat svět pozitivně, jak vlastně třeba bojovat, ale i v takovým tom jako pozitivním duchu s každodenníma překážkama, taky jaksi hodně radovat.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pojďte, budeme konkrétní. Kdy jste měla pocit, že jste za svoji práci získala největší odměnu? Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?
Pavlína TECHLOVÁ, občanské sdružení Asistence:
Teďko si vzpomínám na jeden předvánoční případ, kdy jsem vyrazila s klubem absolventů do kina a byli jsme na filmu Křídla Vánoc a seděli jsme v první řadě a takhle jsem se musela dívat zprava doleva na to plátno, abych si z toho poskládala nějaký jako obrázek, co se tam teda vlastně promítá. A říkala jsem si, jaký to je dívat se stále na filmy z první řady. Původně jsem si myslela, že o tom napíšu třeba i nějakou, nějakej krátkej článek, ale vlastně nakonec jsem si z toho filmu odnesla neuvěřitelnou radost z toho, jak to prožívali všichni klienti, kteří byli šťastní, že tam můžou být, a radovali se z toho. A byl to nakonec zážitek o něčem úplně jiným než o tom diváckým komfortu. Tak jsem za to byla ráda.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence byla hostem dopoledního Radiožurnálu. Tak děkuju za vaše slova a děkuji i Tereze Vodičkové, že vážila cestu z Ústí za pomoci svých rodičů a své rodiny. Ještě jednou veliký respekt před vámi, Terezko, za všechny posluchače Radiožurnálu. Ať se vám daří.
Tereza VODIČKOVÁ, studentka Metropolitní univerzity Praha:
Já moc děkuji a všechny zdravím a bylo mi ctí, že jsem tu mohla být s vámi.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Díky.