LADISLAV ANGELOVIČ Některé otázky se možná budou zdát necitlivé a některé odpovědi - jak by řekl sám hlavní hrdina -politicky nekorektní. Jenže takový on je. Celý život na vozíku, s drobnou vadou řeči, ale veselý a upovídaný. Přesně tak i moderuje koncerty kapely tělesně postižených studentů -The Tap Tap.
- Vyprávíte si s kamarády vtipy o handicapovaných?
Občas. Víte, kdo je trupík?
- Nemám tušení.
Člověk, který má jen hlavu a trup. Tak tedy trupík je na plaveckých závodech, jede, jede, plave, šílené tempo, ale v půlce bazénu jde najednou ke dnu. Skočí pro něj, vyloví ho a trenér mu nadává: "Co jsi dělal, vždyť jsi byl první!" A on na to: "Trenére, už jste někdy dostal křeč do uší?"
- Můžu se tomu vůbec zasmát?
Proč by ne. Tohle jsou vlastně takové profesní vtipy, vy taky určitě znáte nějaké o novinářích. Nás to neuráží.
- Když jsem vysvětloval fotografovi, v kolik hodin se s vámi máme setkat, řekl jsem mu, že přijdete v šest. A pak jsem se zarazil, jestli to není netaktní.
Není. Když je někdo nevidomý, taky mu řeknu "no tak vidíš". Protože naše kultura je ovlivněna řeckou a ta byla koukací. My normálně chodíme. Přece nebudu říkat "já tam pojedu". To bych nevěděl, jestli náhodou nejedeme na výlet do Krkonoš.
- A jsou věci, které se vás přece jen dotknou?
Jedna věc mi přijde hloupá - fotbalový pokřik Kdo neskáče, není Čech. Ten je vyloženě diskriminační. Já jsem Čech a skákat nemůžu. Proto v kapele máme svůj vlastní pokřik, který chceme nabídnout i české reprezentaci. Hrrrr na ně!
- Ještě něco?
Naštěstí nejsme v Rusku, kde handicapovaného vykázali z restaurace, aby ostatním nekazil chuť k jídlu. Mně se zatím nestalo, že by mě takhle někdo osolil. Možná maličkosti - že mě nepustí do výtahu. Ale to si aspoň člověk uvědomí, že není pupek světa.
- Na to byste někdy mohl hřešit, ne?
Jasně. Přijdete pozdě a nepřiznáte, že jste spal o patnáct minut víc. Nikdo nečeká, že byste byl tak podlý. Všichni vás omluví, protože si myslí, že jste měl komplikace s dopravou.
- Takže když vás někdo slovně nebo gestem usadí na zem...
... tak je to ta nejlepší terapie. Nedávno se mi stalo, že se mi rozbil elektrický vozík. Strašně moc jsem chtěl do školy, protože jsem měl referát. Vzal jsem si mechanický, objednal taxi a něco mě to samozřejmě stálo. Chtěl jsem ten referát začít slovy, že největší úspěch referujícího je, že vůbec dorazil. Jenže jsem přijel do školy a zjistil jsem, že to vůbec nikoho nezajímá. Že si nikdo ani nevšiml, že mám jiný vozík. Mezi vozíčkáři si toho každý všimne hned.
- V jakých situacích si ještě z toho, co se vám stalo, umíte udělat legraci?
Lidi ve frontách bolí nohy, mě ne. A myslím i do budoucna. Když mi budou sloužit ruce i hlava, budu stejně rychlý jako ve třiceti. Ale je tady jeden rozdíl. Mně se nic nestalo.
- Vy jste se tak narodil, s dětskou mozkovou obrnou.
Teoreticky jsem tedy přišel o možnost hrát hokej, což bych moc chtěl, ale prakticky vlastně ne. Jistěže nejsem hloupý a všimnu si, že lidi kolem mě se třeba rychleji oblečou. Ale já to nezažil, takže jsem nic neztratil. Mezi mnou a těmi, kterým se stal úraz, je obrovský rozdíl. A není jim co závidět. Oni si dobře pamatují, co všechno dřív mohli.
- Takže nemáte ani ty myšlenky co by kdyby...?
Málo. Když už, tak v konkrétních situacích. Třeba si řeknu: "Zdravej člověk by ten autobus doběhl." Nebo když stojím pod schody. Ale to jsou takové běžné provozní záležitosti.
- Kdybyste si měl zanadávat na jednu jedinou věc, co by to bylo?
Doprava. Stojím na zastávce... Vidíte, neřeknu, že sedím. Takže stojím na zastávce a čekám na autobus, na ten svůj nízkopodlažní. Mezitím projedou dvě staré karosy, do kterých bych býval nastoupil, kdybych mohl.
- Což je asi ještě horší v zimě.
Mnohem horší. Před dvěma lety hodně nasněžilo a já se nemohl dostat z domu. Tady, jestli můžu, bych měl přece jen jednu výtku k většinové společnosti.
- Jen do nás.
Je to ta představa, že vozíčkář, když nemůže, zůstane doma. Kam by chodil? Do práce nemusí, nic nepotřebuje. Ale v kapele ani ve škole nemůžu říct: "Oni neodhrabali sníh, pardon, týden nemůžu na zkoušku."
HOKEJ BYCH ZKUSIL
- Jaké jste měl dětství?
Prožil jsem ho částečně v Litvínově, částečně v Meziboří, což je malé město u Litvínova. Přes týden u babičky, protože máma musela chodit do práce a k tomu se starala o tři bratry. O víkendu jsem byl doma a taky často po lázních a po nemocnicích. Ty nemocnice si naštěstí moc nepamatuju.
- Kdy jste si poprvé uvědomil, že nejste úplně jako děti kolem?
Až v pubertě jsem byl trochu lítostivý. Jsem fanda do sportu, takže bych zkoušel ten hokej, když jsem z Litvínova. Možná neúspěšně, ale aspoň bych to zkusil.
- Měl jste někdy vy nebo i maminka výčitky z toho, že se o vás nestará víc a že život trávíte v ústavech?
Někdo by mohl mít dojem, že jsem tím trpěl. Jestli jo, tak o tom nevím. Mámě nic nevyčítám, protože není co. Dělala, co mohla. Mám tři bratry, chodila do práce. Mě to naopak naučilo být samostatný. A v ústavech... To zní dost depresivně. Nejdřív jsem byl v lázních, kde byla i škola. Od páté třídy máma usoudila, že by to chtělo něco lepšího, tak jsem šel do Liberce. A pak na obchodní školu do Prahy, do Jedličkova ústavu.
- A pak na filozofickou fakultu.
Probíhá třetí pokus, dvakrát už mě vyhodili.
- Což svědčí o tom, že jste cílevědomý?
Spíš že jsem líný.
- Když jste měl tu výtku k většinové populaci, pochválil byste nás aspoň za něco?
Vztah k postiženým se lepší. Ale ještě na jednu věc by si lidi mohli dát pozor. Když potkají dvojici, z níž jeden je na vozíku a druhý zdravý, mají tendenci se bavit jen s tím stojícím. To je trochu urážející.
- I podmínky se lepší?
Praha je přes všechny vady celkem dobrá. Ale moc velká. Když vám na malém městě něco ujede, je to sice opruz, ale dojdete to. Já šel tady dvakrát z Vysočan na Černý most a už nikdy nechci.
- Ale zase jste rychlejší než chodec.
Rozhodně jsem rychlejší, vozík jede až deset kilometrů v hodině. Jsem takový nespolečenský a radši chodím sám než s lidmi. Mám tendenci ujíždět.
HRÁL JSEM FLORBAL
- Staráte se o vozík?
Moc ne, nejsem úplně vzorný uživatel.
- Pravda, čistý zrovna není.
Není. Navíc zodpovědný člověk, když se mu na vozíku něco nezdá, jde do servisu. Já tam jdu, až když už to nejede.
- Jako že někde uváznete?
To se mi stalo několikrát a hlavně v zimě to není příjemné. Může se porouchat motor nebo elektronika. Taky se můžu vybourat, třeba když kvůli náledí sjedu z chodníku. Proto je někdy lepší jezdit po silnicích. Jsou protaženější.
- Tady koukám, že máte na vozíku ozdobu. Florbalový míček.
Dva roky jsem hrál, ale sportovní ambice mě přešly. Ukážu vám jinou funkci, koukejte.
- Nic nevidím.
Vždyť se naklápím! Člověk s vozíkem by si toho všiml hned. Je to dobré, když jedete z kopce nebo do kopce.
- Aha. Jakou nejšílenější věc jste kdy na vozíku udělal?
Když vám to řeknu, pánové z Dopravního podniku nebudou mít radost. Ale dvakrát jsem jel na elektrickém vozíku po eskalátorech do metra. Samozřejmě někdo stál za mnou, ale i tak je to nebezpečné a už bych to neudělal. Teď se chystají velké oslavy sta let Jedličkova ústavu a někteří z nás budou slaňovat Kongresové centrum v Praze.
- Na vozíku?
No trochu adrenalin... Ale je to naprosto bezpečná záležitost. Urvat se lano může se zdravým člověkem stejně jako s vozíčkářem.
- Na těch oslavách vystoupí i kapela, v níž hrajete a jejíž koncerty moderujete. The Tap Tap. Co ten název znamená?
Vznikli jsme v roce 1998 jako kroužek u domova mládeže TAP - Technicko administrativní práce. Našemu šéfovi to přišlo rytmické: The Tap Tap.
- Na ten anglický určitý člen THE jste docela hákliví, že?
Velmi. Někdy se ženské posluchačky na koncertech rozněžní a říkají Ťap ťap. I Honza Kraus, se kterým jsem moderoval, je co se názvu kapely týče dost kreativní. Ten se to nikdy nenaučí.
- Může u vás hrát někdo, kdo nemá hudební sluch?
Já jsem toho příkladem, nemám ho ani trochu. Mně by mohli dávat céčko celý den a nic se nestane. Jsme převážně rytmická kapela, já hraju na elektronického bubeníka, který funguje podobně jako elektrické klávesy. Celkem nás je asi dvacet, většinou studenti nebo absolventi z Jedličkova ústavu.
- Když koncertujete v cizině, berou vás tam lidi jinak?
Byli jsme v Moskvě, v Londýně, v Madridu, pracuje se na Americe, kam bych se chtěl podívat určitě. Nedávno tam byl kamarád vozíčkář, vrátil se a říkal, že je to neuvěřitelné. Nic tam není pro postižené problém, co nejde, to se zařídí. Diváci koncertů jsou v zásadě všude stejní. Je to fráze, nevím, jak to říct jinak, ale všude nám říkají, že jim předáváme pozitivní energii. A ta je mezinárodní.
- Tohle bude taky fráze, ale pro mě byl váš koncert první v životě, na němž jsem se od začátku do konce usmíval.
Jak říká náš kapelník: Firma vám děkuje.
- Vy kromě hraní ty koncerty i moderujete. Byl jste ukecaný vždy?
Co má paměť sahá. Asi i proto, že jsem kus života trávil s babičkou a ne s vrstevníky. Byl jsem takové to přechytralé dítě, které by udělalo líp, kdyby občas mlčelo.
- Chcete se tím někdy živit?
Co já vím, co bude. Vždyť mě by nikdy nenapadlo, že budu hrát v kapele. Baví mě to, ale o budoucnosti mám jinou představu. Chtěl bych na střední škole učit občanskou nauku.
- Zdravé děti?
Jestli můžu další frázi, byla by to výzva. Přece jen mám i drobnou vadu řeči. Ale jak říká můj bratr: "Když ti není ideálně rozumět, o to víc tě lidi musí poslouchat."
LÁSKA NA VOZÍKU
- Byl jste někdy zamilovaný?
Ježišmarja, co myslíte?
- Že ano.
Tak vidíte.
- Je snazší najít si partnerku mezi postiženými, nebo je to jedno?
Rozhodně je jednodušší seznámit se s dívkou, která má taky handicap. Spoustu věcí jsem nemusel své přítelkyni vysvětlovat. Vždycky s úsměvem říkala: Nějaký déemóčka - což je naše označení pro dětskou mozkovou obrnu - nevydejchávám. Teď je to takové citlivé téma. Nedávno zemřela.
- To je mi líto. Byli jste spolu dlouho?
Dva roky jsme spolu chodili, mimochodem hrála jednu z hlavních rolí v našem posledním klipu Konec světa - zrušeno. Chtěli jsme se sestěhovat...
- Zase jsme u toho: chodili.
Na tom se to nejlíp ukazuje. Tak si to zkuste říct: Dva roky jsme spolu jezdili.
- Našlo by se v Jedličkově ústavu víc zamilovaných párů?
Myslím, že ano, ale nerad o tom mluvím, protože nechci uvádět lidi do stereotypů. Nejlepší příklad integrace je handicapovaný kluk, který si najde zdravou holku. A pak ji začne podvádět!
- Na podvádění není nic hezkého, ale skoro se mi chce říct: To je machr!
Znám takový příklad. Vzhledem k té slečně to není nic hezkého, toho kluka bych nepochválil, ale na rozbití stereotypu je to přece hezké, ne? Když už si handicapovaný najde holku, musí být taky handicapovaná. A když náhodou není handicapovaná, musí celý život trnout, kdy ho opustí.
- Kdo má to seznamování těžší?
Myslím, že handicapované holky jsou na tom hůř. Přece jen kluci dají na vzhled víc.
- Chtěl byste mít děti?
Zdravotně mi v tom nic nebrání. Vždycky při své diagnóze říkám: "I když nekoordinovaně, funguje mi všechno." Můj handicap není dědičný, takže uvidíme. Ale nemyslím si, že by se každý musel nutně rozmnožovat.
- Máte nějaký sen?
Ani ne. Jsem spokojenej. Každej nemůže studovat vysokou školu, každej nehraje v kapele, každej se s ní nedostane do světa, každýmu se nepovede moderovat s Krausem. Mně se můj život líbí.
---
LÁĎA A THE TAP TAP Ladislav Angelovič (34 let) je jedním z těch, kdo stáli v roce 1998 u zrodu orchestru The Tap Tap. Pod vedením kapelníka Šimona Ornesta zkoušejí dvakrát týdně a mají za sebou desítky vystoupení v Česku i po Evropě. Jejich největším hitem je píseň Řiditel autobusu, kterou pro ně napsal Xindl X. Na youtube.com už ji vidělo milion a půl lidí. Brzy jim vyjde nové cédéčko s názvem Moje volba. Nejbližší vystoupení mají 4. května v areálu Jedličkova ústavu v Praze v rámci stého výročí založení ústavu.
Foto: THE TAP TAP. Nejnovější oficiální fotografie kapely. Láďa je třetí zleva, vedle něj stojí kapelník Šimon Ornest.
FOTO ROBERT VANO
Foto: DVOJČE. Láďa je z jednovaječných dvojčat. Honza je ten vpravo. ČTYŘI BRATŘI. Honza, Jirka, Láďa a Petr. ŠACHY. "Hraju je špatně, ale rád," říká. S MAMINKOU. "Tady ještě netušila, co ze mě vyroste za číslo."
FOTO ARCHIV LADISLAVA ANGELOVIČE
FOTO JAN ZÁTORSKÝ, MAFRA
O autorovi: TEXT MARTIN MORAVEC FOTO JAN ZÁTORSKÝ, MAFRA, martin.moravec@mfdnes.cz