Pro osoby s postižením sluchu, které komunikují česky, je největší bariérou právě ona komunikace. Odezírání je z velké části hádání. Odezírající se navíc musí plně soustředit na odezření slov a nemůže se soustředit na obsah. Tuto bariéru hodně odbourá přepis v reálném čase. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o vstřícném přístupu Poštovní spořitelny k osobám se sluchovým postižením, neváhal jsem ani chvilku a rozhodl se „zažít prima komunikaci v bance“. Neodradilo mě ani to, že budu cestovat dvě hodiny tam a dvě zpět. Ono se to nezdá, ale s čekáním na spoje to byl výlet na celý den. Zážitek však pro mě měl podobnou hodnotu, jako třeba výstava korunovačních klenotů.
Možná i proto, že měli zcela profesionální přístup klientský pracovník Poštovní spořitelny pan Ondřej Kruntorád a přepisovatelka paní Simona Sedmihorská.
Když jsem oznámil, ze neslyším a potřebuji přepis, spojil se klientský pracovník s přepisovatelkou a natočil na mě monitor. Od toho okamžiku jsem věděl vše, co řekl. Paní přepisovatelka mi později napsala, že mluvil perfektně, srozumitelně a pomalu, takže s přepisováním nebyl sebemenší problém.
Osobně (narozdíl od mnoha jiných osob s postižením sluchu) jsem se na úřadech/u lékaře/v bance/etc. nesetkal s neochotou psát. Avšak velmi často (a to kdekoli) s tím, že místo sdělení o dvaceti slovech jsou mi napsána slova čtyři, protože je sdělení napsáno stručně, několika slovy. A i když se nezapomene, bývá téměř vše v holých větách. A člověk si to, že mu všichni sice píší, ale právě jen ty holé věty uvědomí, až když zažije psaní doslovné třeba při eScribe.
Bývá to třeba tak, že slyšící mluvčí zapomene, že neslyším a musí se mi psát. Řekne sdělení o dvaceti slovech, načež když si to uvědomí, napíše „totéž“ pěti slovy. Při rozhovoru „u piva“ to až tak nevadí. Ale při něčem, kde záleží na každém slově (úřady/notáři/lékaři/banky/smlouvy/atd.) ano.
Byl jsem nadšen. Komunikace s přepisem je od té běžné papírkové lepší v tom, že se mi dostalo přesných informací, kvůli kterým jsem přišel a měl tak komplexní přehled o nabízených službách, aniž bych musel zdlouhavě a obtížně shánět další informace jinde. Rovněž bylo celé jednání mnohem kratší, než kdyby mi psal úředník a ne profesionální přepisovatel. A tak jako jsem se mohl soustředit já na obsah sdělovaného, mohl se na to soustředit i úředník, místo aby se soustředil na psaní.
Je skvělé, když vím, co se říká, a jsem rád, že žiji v době, kdy něco takového technika umožňuje. Jen mě docela mrzí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí přepis zcela ignoruje a již druhým rokem na něj neposkytlo žádné prostředky.
Ladislav Kratochvíl